Čajovna

Duše.

Již jen to samotné slovo zní... nepředstavitelně, zvláštně, skoro až mysticky a pro člověka vnímajícího pouze 3D svět a zbytek dimenzí, jež popisuje superstrunová M- teorie, která říká, že žijeme v 11 rozměrném časoprostoru, je skutečnost duše skoro nepředstavitelná. Již zmíněná superstrunová M-teorie nám představuje pohled do světa, který je lidem zahalen mlhou a jejich vědomí jej není schopno strávit. Praví, že existuje 11rozměrný časoprostor z toho 10dimenzí je tvořeno prostorem a poslední je čas. Pojem superstruna popisuje jako základní jednotku energie, čímž se dostávám k vědeckému popisu duše. S příchodem kvantové fyziky jsme si uvědomili, že hmota se vlastně chová jako iluze. Skládá se z částic, atomů, které jsou z většiny prázdným prostorem a jsou tvořené energií. Duše je tedy vlastně energie oddělená tělem od okolí, které dokáže vnímat pouze přes 5 smyslů poskytující ji informace. Právě díky tomuto systému jsme schopni vnímat pouze 3D prostor a ostatní nám zůstávají skryté, nepochopené naším mozkem.

Když se ale obrátím na Bibli, která doprovází životy lidí od nepaměti, dozvím se něco jiného. Slovo duše Bible překládá z hebrejského slova nefeš (tvor, který dýchá) a řeckého slova psyché (živá bytost).

Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší. (1. Mojžíšova neboli Genesis 2:7)

Tento úryvek krásně shrnuje chápání duše v Bibli. Duše není jen něco nehmatatelného, skrytého v těle, ale je to tělo celé. Duše je dle Bible celá bytost.

Takhle duši chápe věda a Bible, ale jak duši chápou normální, běžní lidé? Na moji otázku, co si myslí o duši a jak ji vnímají, jsem dostala spousty odpovědí. Jeden tvrdil, že duše jsme opravdu my bez všeho hmatatelného okolo, je to opravdový člověk. Jiný mi zase odvětil, že duše je něco, co má člověk neustále u sebe. Že duše je něco, dle čeho bychom se měli řídit a že je ta nejdůležitější část člověka. Někdo jiný mi zase řekl, že duši chápe jako nehmotnou stránku lidského těla, kam se ukládají všechny citové prožitky. Radost, bolest, ztráta, selhání i láska. Prý duše neumírá, ale po smrti putuje. Někdo přirovnal člověka bez duše k bylině bez živin. Podle něj člověk bez duše nemůže cítit žádné pocity jako lásku nebo bolest. Nemůže v nic věřit.

Když jsem přemýšlela o duši, napadlo mě, co kdyby se část duše odtrhla z hmotného těla, které ji omezuje a dostala se ven. Začala by svět vnímat takový, jaký skutečně je, ale stále by byla spojena s částí uvnitř lidského těla. Co se s takovou duší stane?

Konec

Stojím vysoko nad městem, vysoko nad všema ostatníma, vysoko nad vším ostatním a stejně tak daleko. Svět těch uspěchaných lidí tam dole je mi teď neskutečně vzdálený. Stojí mimo moji realitu. Moji realitu?

Shlédnu na své dlaně, ze kterých skapává stále teploučká, čerstvá krev, která se ale v přicházejícím šeru jeví spíše jako černá, lepkavá tekutina připomínající mi mé činy, jež se zdají být tak dávno a hlavě tak nereálné.

Moje realita?

Od úst mi stoupají obláčky teplého vzduchu a mě tělo se klepe v objetí zimy, která padla na utichající město chystající se k dalšímu obvyklému spánku. Nic netušící o nebezpečí plížící se ztemnělými ulicemi a vyčkávajícím na sladký, po těžkém dnu vysloužený spánek, aby ukradl to, co je lidem nejdražší. Avšak to, o čem málokdy přemýšlí a málokdy si to uvědomují. Proto si ani nevšimnou, že jim to zmizí. Žijí dál, dál chodí do školy, do práce, dál existují ve světě, i když již nejsou úplní, ale oni si to nikdy neuvědomí. Protože ani před tím, než byli okradeni, si to neuvědomovali... Nezáleží jim na tom. Nic to pro ně neznamená.

Duše.

Ukradne jim duši a oni o tom ani neví... Dál žijí jako bezduché loutky přesně jako před tím. Nenaplnění, nešťastní, bez snů, bez duší.

Ale dnes v noci ne. Dnes v noci se nebude plížit ulicemi a lovit to, co je lidem nejdražší, a však o čem málo kdy přemýšlí a málokdy si to uvědomují. Dnes jim nebude brát duše. Dnes a pouze dnes ne.

Jak to vím?

Zná moji realitu.

Stojí teď za mými zády a dýchá mi na zimou ztuhlý krk. On. On sběratel duší.

On, jež loví již tisíce let. On, jež vlastní tisíce lidských duší, ale ani jednu svou. On, jehož krev je na mých dlaních. Jehož lepkavá krev mi zasychá na zledovatělé pokožce a při každém pohybu prstu mi napne kůži k prasknutí. Jehož krev se stává součástí mé kůže.

Vím, že ze mne nespouští zrak, nehýbe se, jen si v tichosti krvácí za mými zády a nechává teď již černé kapky dopadat s tichým plesknutím na zem.

Nepravidelné kap, kap, kap naplňuje celou mou mysl a já nedokážu myslet. Dokážu pouze vnímat jeho temnou přítomnost vpalující se do té části duše, kterou mi zapomněl vzít.

Ano, lovec udělal chybu a kořist mu prchla.

Nasaji ledový vzduch do plic a otočím se tváří v tvář sběrateli, lovci.

Hledím do oceánsky modrých očí, v nichž se zračí těch dlouhých tisíce let prosycených samotou a nikdy nevyplněnou touhou, a nedokážu vydat jedinou hlásku. Do svých spárů mě lapil strach, ale i touha. Touhou po tom, co mi patří. Touhou po tom, co mi schází a bez čeho dále nedokážu existovat.

Chci to zpátky. Chci zpátky svojí druhou polovinu duše.

Sběratel duší nakloní hlavu na stranu a mlčí.

Kap, kap, kap.

„Chci to." Vyrazím ze sebe přiškrceně.

Sběratel duší pouze zavrtí hlavou a dál mlčky krvácí s pohledem upřeným do mé tváře.

„Tobě to nepatří."

Na to mi sběratel duší odpověděl tichým smíchem. Sáhl si do krvácející rány na hrudi, opěr ruku vyndal a zaťatou pěst mi před očima rychlým gestem rozevřel.

Říkal mi, že uvnitř něj nic není. On nemá duši. Jemu byla duše odepřena. Je jen prázdná nádoba hledající to, co jí nebylo darováno.

Je pln nekonečné prázdnoty, ve které se ztrácí vše, co kdy cítil, co si kdy přál a po čem kdy toužil. Ale jedna touha mu zůstala. Tu jedinou touhu si dokázal udržet před hladovou prázdnotou. Touhu po duši.

Tisíce let bloudí světem, dimenzemi a hledá ji. Krade a sbírá duše, které pak schovává na místo, kam se nikdy nikdo nepodívá. Na místo plné duší, které opustily tělo a staly se tak osvobozenými od hmoty, ale neúplnými. Tak jako je tělo bez duše, je i duše bez těla.

Zavrtím hlavou. Já se své duše nevzdám. Ani toho kousku, který mi zbyl, a díky kterému jsme se opět setkali.

„Vrať mi tu druhou polovičku, sběrateli."

Tentokrát zavrtí hlavou sběratel duší.

Natáhnu k němu ruku, ale tentokrát se rozplyne jako dým.

Moje realita. Má nereálná realita...

Hledím na prázdna a přemýšlím, zda tu bylo vždy. Skutečně přede mnou stál sběratel duší, který mě obral o realitu mého světa? Skutečně mé ruce rozervaly jeho hruď pro ukradnutí duše, jíž ale nevlastní?

A skutečně stojím na budově uprostřed města?

Rozhlédnu se kolem sebe.

Nic.

Jen temnota. Žádné město, žádné hvězdy, žádná zima, žádný sběratel.

Pouze tma.

Zatnu ruce v pěst.

Usměji se.

Má kůže se napne k prasknutí.

Nereálná realita

Cítím to... I když utíkám, tak to pořád cítím. Je to pocit ovíjející se kolem mého srdce odkud zakořeňuje do celého mého těla. Jemnými vlákénky se mi prodírá skrz svaly do cév, kde se šíří dál a dál. Rozlézá se mi všude po těle a znemožňuje mi racionálně uvažovat.

Utíkám skrz nekonečnou temnotu a ztrácím se nejen v ní, ale i v sobě. Místo úniku ven, se stále více a více nořím do labyrintu, ze kterého cesta zpět neexistuje. Do labyrintu, který není v mé dimenzi.

Ano, tohle přece není má dimenze.

S lapání po doušku vzduchu se proberu ze snu. Celé mé tělo je zpocené a plíce mám stažené tak moc, až to bolí. Chvíli jen ležím a snažím se najít svůj ztracený dech.

Konečně, tady je...

Zhluboka se nadechnu a ještě jednou a ještě jednou.

Hlavně klid...

Ano, jsem zase zpátky tam, kde mám být.

Skutečně je tomu tak?

Postavím se na rozklepané nohy a automaticky zamířím do koupelny spáchat očistu. Je brzo ráno a světu stále vládne tma. Cestou se zahledím ven z okna, kde mi ale ve výhledu brání obrazy od mrazu vládnoucímu ránu naplněným pozdním podzimem.

V chabém světle se malátně potácím ke dveřím na opačném konci chodby, než je můj pokoj. Cestou se nemohu zbavit vtíravého pocitu, který se mi začíná rozlézat od zad po celičkém těle. Ale neotáčím se.

Konečně rychle zaklapnu dveře a opřu se o chladivé kachličky v koupelně.

Po chvilce ze sebe shodím oblečení a s odhaleným tělem si začnu napouštět vanu horkou vodou. Sleduji jak tisíce kapiček plní prostor, poslouchám šumění proudu a přemýšlím nad svým nynějším životem.

Jsem pouze poloviční.

Do mé reality pronikají střípky realit, které by normálně měly být mimo můj dosah, mimo mé vědění. Reality, které lidský mozek není schopen zpracovat. Které pro člověka neexistují.

Ale teď se jedna má část, má polovina, protlouká těmito realitami a volá k sobě zbytek. Ale druhá polovina je uvězněná zde. V omezení lidského těla...

Pomalu přelezu okraj vany a ponořím se do horké vody, která konečně uvolní všechny strachem ztuhlé svaly. Užívám si tu chvíli pohody a klidu, když zaslechnu něčí dech.

Otevřu oči a čelím pohledu oceánsky modrých očí, jejichž majitel se naklání přes okraj vany a dýchá mi do obličeje.

Dej mi co je mé... Rozezní se v prostoru.

Opět v objetí strachu zavrtím hlavou.

„Je má!" křičím.

On nakloní hlavu na stranu. Je má...

Polknu. Ty jeho oči... Ty oči, které toho již tolik viděly... Ty oči, které mě od té chvíle, co se mi stalo toto, pronásledují všude.

On mě nenechá. Nemám šanci se schovat. Ne před ním. Před ním, který není svazován lidským tělem. Ne před ním, který vnímá všechny dimenze.

Pousměje se a v bleskové rychlosti přitiskne ruku na mou hruď a zatlačí na mé tělo. Já se bezvládně ponořím do horké vody a sleduji, jak se za mnou hladina zavírá.

Teprve teď se začnu bránit. Hystericky komu nohama a rukama svírám jeho zápěstí.

Topím se.

Umírám! Křičím ve své mysli.

Umři! Chci to, co je mé! Rozezní se kolem mě.

Cítím, jak mi voda proniká do dutin těla a má půlka duše se začíná chvět.

S křikem se proberu a odstrčím ho od sebe.

Moment...

Stojím uprostřed davu lidí a přede mnou na zemi leží žena, kterou jsem od sebe právě odstrčila. Žádná vana, žádná voda, žádná smrt.

Rozhlédnu se po davu lidí, jež mě sleduje, a když spatřím oceánsky modré oči, začnu utíkat.

Běžím, co mi síly stačí, běžím bez ohledu na silnici, auta, lidi, značky. Hlavně, že běžím.

Náhle se zastavím před výlohou se zrcadlem.

Zahledím se do svého obličeje.

Je mě jen půlka...

Oči mi halí zvláštní mlha a celkově vypadám tak nějak, neúplně. Ztraceně...

Náhle se na mě odraz usměje, aniž by se mé skutečné koutky pohnuly.

Jsi poloviční... Naznačí mi odraz ústy.

Vykuleně na něj hledím bez schopnosti pohybu.

Opět se na mě strašidelně usměje.

Sběratel duší si tě najde... Nevzdá se toho co je jeho...

Musím ho najít... Musím s ním mluvit přímo... Rozhodnu se, když již několik hodin sedím na posteli a snažím se udržet si svou realitu.

Opět zaslechnu tiché volání mé druhé polovičky. Nářek odkudsi z prostoru.

Náhle padnu do temnoty. Do nekonečné a ničím neporušené temnoty.

Vyklepaně padnu na kolena a rukama hledám zem, ale ani tu nenacházím. Jen černočerná tma. Nekonečná, všepohlcující a věčně hladová.

Věčně hladová...

Přesně jako sběratel. Tisíce let hladoví a prahne po své duši.

Určitě je uvnitř stejně černý a prázdný jako tohle místo.

Kde to jsem?

Náhle se v neurčité vzdálenosti přede mnou objeví kruh světla, a když se připlazím blíže, mohu v tom kruhu vidět něco...nepopsatelného.

Třpytivá vlnící se mlha, nebo nějaká lehká hmota, ve které je zamotáno tisíce jemně zářících uzlíčku čehosi. Ty malé uzlíčky čehosi vydávají prazvláštní táhlé, pisklavé zvuky, jakoby nářek a něčím, co vypadalo, jako tisíce chapadel máchali kolem sebe.

Něco hledaly.

Já také něco hledám...

Sběratel tě hledá... Ozve se opět z prostou.

Náhle světlo zmizí a s tím utichne i nářek podivných uzlíčků. Místo světla na mě ze tmy zazáří oceánsky modré oči. Našel jsem si tě... Má uniklá polovičko.

Náhle mne zaplní vztek, rozžhaví mé tělo a já se bezmyšlenkovitě vrhám do místa, kde se objevily oči.

„Nic ti nedám!" zakřičím z plných plic. Ale odpovědí mi je smích z černočerné tmy.

Začátek

Vše začalo nevinně. Bylo to jen další obyčejné ráno po divném snu, s obvyklou ranní rutinou. Vše bylo stejné, až na mne.

Po probuzení ze snu, kde mou rolí byla kořist, mě byla pouze polovička. Byla ve mně pouze poloviční duše... Druhá polovička zůstala v dimenzi snů, kde si se mnou sběratel pohrál, aby získal to, co je mi nejdražší, avšak to, o čem málokdy přemýšlím a málokdy si to uvědomuji. Ale ve chvíli, kdy se mi začala duše ztrácet, ve chvíli, kdy ji sběratel vábil k sobě, mě zasáhlo uvědomění. A v ten moment jsme oba prohráli.

V ten moment se má realita spojila s pro mě nereálnými realitami.