Nebezpe?��

                                        

                                              
„Nechoď temnými uličkami. Nechoď v noci sama. Vyhýbej se divným lidem. Dávej si pozor. Měj pepřák v kapse. Drž se davu. Buď opatrná. Nikomu cizímu nevěř." Vždy mi vtloukali do hlavy.
                              
A tak jsem nechodila temnými uličkami, nebyla venku v noci sama, vyhýbala se divným lidem, dávala si pozor, měla připravený pepřák, držela se davu, byla opatrná a nikomu cizímu nevěřila. Měli pravdu, nic se mi nikdy nestalo, nikdo mě neokradl, neznásilnil, nezmlátit ani nezabil. A však nebezpečí přišlo odjinud než z temných uliček...
                              
Proč se vlastně říká, že nebezpečí číhá v temných uličkách? Vždyť kolik normálních lidí by do takových uliček lezla? Co by tam hledali? V temných uličkách se vyskytují leda tak ztracenci, kteří, když na nás náhodou narazí, tak jsou schopni si na nás smlsnout. Ale nikdo tam na nás nečeká... Nikdo neočekává, že se tam vydáme sami. Nikdo... Nebezpečí ví, jak fungujeme. Lidé vědí, jak lidé fungují. 
                              
Skutečně zlé lidi nenalezneme v temných uličkách, v prázdném kupé či v noci na ulici. Zlé lidi máme kolem sebe. Blízko. Možná až moc blízko... Vyčkávají. Sledují nás. Mapují naše kroky. Nechají nás, aby jsme jim věřili, propadli jim, spatřovali v nich někoho, koho potřebujete. Dostanou se k nám tak blízko, že si ani neuvědomíme, když odkryjí kudlu z poza zad. 
                              
Možná jsem to nechtěla vidět... Možná jsem věřila, že se nic takového neděje. Doufala jsem v to... 
                              
A však lež má krátké nohy a má krásná, růžová lež skončila. Nebyla to vteřina. Nebezpečí neútočí ve vteřině. Proč by to dělalo? Tak dlouho vyčkávalo a chce se v tom prožitku pořádně vykoupat. Přicházelo to postupně. Nenápadně. Tiše. 
                              
Jako když se blíží bouře. Vše se nejdříve utiší, všude panuje klid a vzduch je prosycen vůní deště. Je to krásné. Ale pak zazní první hřmění, dopadnou na zem první kapičky a já si začala všímat, že se vzduch mírně chvěje. A však já se stále nechávala unášet užasnou atmosférou této nádhery. A pak to přišlo... Blesk vzdálený pár kilometrů. A to, že je zle, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy těsně přede mnou se obloha rozzářila modravým světlem.
                              
Již bylo pozdě na útěk.
                              
Je pozdě na útěk.
                              
Jsem lapena v pasti... 
                              
Duše je stahována ostnatými dráty, do kterých jsem se nechala polapit. Sleduji, jak dotyčný pomalým krokem s úšklebkem na tváři kráčí k mé schoulené postavě uprostřed mého bortícího se světa. Stále v sobě chovám plamínek naděje, že to tak není.
                              
Že mi nikdo nechce ublížit.
                              
Že se to neděje.
                              
Dotyčný stane přede mnou a já musím zvednout zrak, abych viděla jeho náhle tak neznámě chladnou tvář. 
                              
Zahlédnu ostří jeho kudly, kterou přestal skrývat za svými zády, o která jsem se vždy mohla opřít. 
                              
Cítím, že mi po tváři začnou stékat slzy.
                              
Nechápu... Proč to dělá? Proč mi to dělá? Proč mi chce ublížit? Co jsem mu udělala? Zranila jsem jej nějak? 
                              
Možná ano... Náhle mi před očima probíhají všechny ty chvilky, kdy jsem dotyčnému ublížila. Vidím chvilky, kdy jsem se zachovala sobecky. Kdy jsem nebrala na vědomí jeho pocity. Kdy jsem přehlížela jeho potřeby. 
                              
Dělá se mi ze mě samotné špatně...
                              
Ale pořád se celá rozklepaná dívám na dotyčného s prosbou v očích, aby mě již dál neranil.
                              
Bodne.
                              
Poprvé.
                              
Podruhé.
                              
Potřetí. 
                              
Krvácím.
                              
Jsem raněná.
                              
Uvědomuji si, že celou dobu jsem se bála zla v temnotě, ale nebezpečí odpočívalo hned po mém boku. 
                              
Prsty přejíždím po svých krvácejících ranách.
                              
Lidé lidem ubližují. Tak prostě svět funguje. Důvěra se obrací ve zradu. Láska v nenávist. Přátelství v lež.
                              
A má zraněná dušička se odvrátila od zlého světa, který zatoužil vidět moji bolest, můj pokles, můj pád. 
                              
Uvědomění, že vložit v někoho plnou důvěru je začátek mého vlastního konce, mě naplnilo odhodláním se starat sama o sebe bez cizí pomoci.
                              
Nebezpečí nejsou obludy s ohyzdnou tváří, velkýmitesáky, mrazivým pohledem. Nebezpečí jsou naši nejbližší...