Veled��lo

                                        

                                              
Miluji krásné věci. Miluji se jich dotýkat. Miluji je hladit a líbat. Krása je skvostná vlastnost. Je to ta nejdokonalejší podoba, kterou znám. Avšak, kdo v dnešním světě je schopen vnímat skutečnou a nejčistší podobu krásy? Ve světě, kde lidé sklání hlavy k životužroucím obrazovkám. Ve světě, kde vládnou lži a intriky. Ve světě, který ovládla technika. Kdo v tomto zkaženém světě má dar vidět krásu? Jejich oči jsou slepé. Jejich zrak dosáhne tak daleko, pokaď se jim to hodí. Jejich pozornost sahá tak daleko, kde je alespoň jedna čárečka signálu. A pak už neexistuje nic... 
                              
Avšak vedle bezchybné krásy mě také fascinuje temnota. Nepolapitelná, nezkrotná a hrdá temnota. Ona zná své místo, umí dávat najevo, kým skutečně je a nikdy nenechá nikoho zapomenout. Utápím se ve slasti ze strachu z ní a nechávám se tím opíjet. Ano, temnota je jedna z čistých podob krásy. Nesoucí zlo a nasládlou chuť hříchů.
                              
Spáchal jsem jeden opravdu sladký hřích doprovázený vůní údivu. Vytvořil jsem umělecké dílo. Dílo, které je skutečnou, ryzí temnou krásou. Zaprodal jsem tomu výtvoru své srdce, obětoval duši a stvořil něco, čeho normální a nedokonalý člověk nikdy nedosáhne. Ba, pravděpodobně se toho ani nedotkne. Čirá krása nahánějící smrtonosný děs. Chlad nepoškozený emocemi, tvrdě vypěstovaná dokonalá podoba. Na toto své nejdokonalejší dílo jsem opravdu hrdý. Ona je mé nejskvostnější dílo. Ona, jejíž mysl nikdy nezakolísá a její ruce jsou smáčené rudou krví. To ona doprovází královnu temnoty – Smrt. Má právo být následnicí Smrti. Ale troufám si říci, že je dokonalejší než sama Smrt. Vypustil jsem do světa dokonalou kombinaci krásy a temnoty. A teď se kochám jejím vývojem...
                              
Teď je pryč, ale já vím, že se ke mně zase vrátí a já ji opět spatřím. Ona zná svůj úkol. Zná mé přání. Je vryto do její mysli a ona jediná ho může vyplnit. Do té doby musím vyčkávat. Do té doby musím žít mezi nedokonalostí všedních dní spolu s nedokonalými lidmi. Musím sledovat své okolí, které zabíjí vše krásné. Je to strašlivé utrpení...I já jsem se stal nedokonalým. Nenávidím ty pohledy, kdy spatřuji své vrásčité a rozechvělé ruce. Odvracím zrak od zrcadel, která odráží mou zvrásnělou tvář lemovanou stále řidšími bělavými vlasy. Proklínám své skučící tělo. Proklínám bělavé zuby, jichž mi v ústech stále ubývá. Proklínám svoji podobu, na které se čas začal stále více a více podepisovat. Život se všemi těmi sladkými hříchy se vepsal do mé kůže a zaryl se hluboko do masa. Proklínám svoji existenci.
                              
Býval jsem mladý, plný života a tužeb. Světlé vlasy mi vlály kolem hlavy a odrážely zlatavé blesky. Čistě zelené oči stále hledající krásu, které bych se směl dotknout. A té krásy byla spousta. Krásné ženy za mnou mnohdy chodily i sami a já je pak v rudé ložnici za tiché noci, kdy se po ulicích proháněl jen vítr, tehdy jsem je naplňoval hříchy. Tehdy dosáhly skutečné krásy a přesně v takových chvílích jsem se cítil být naplněn, opíjen tou krásou, které jsem pomohl vykvést. Ano, svěží a pevná těla mladých žen se mi zdála být dokonalá, bezchybná a neskutečně vzrušující. Opíjel jsem se doteky lehce zpocené, hebké pokožky. Hladíval jsem dlouhé, hebké vlasy provoněné vůní květin a kouře. 
                              
Procestoval jsem svět křížem krážem a mnoho nového poznal a ještě více zkusil. Snažil jsem se najít opravdovou, čistou krásu, které bych se mohl dotknout. A hledal jsem ji skutečně pestrými způsoby. Hledal jsem v krvavé barvě vína, v šedavém kouři cigaret, v drogách, v ženách i mužích, dokonce i ve smrti a krvi. Ale čirá krása se mi nikdy nezjevila. Dostával jsem se do stavů, z nichž by se normální člověk už nikdy nevrátil zpět. Ale já díky touze po kráse jsem vždy cestu zpět našel. Má mysl mohla bloudit kdekoli, ale vždy se vrátila. Ale když mě začala nudit krása těchto všedních románků, kdy se mysl dostávala do fantastických stavů, kdy tělo bylo spalováno pudy a touhami, kdy jsem se ztrácel sám v sobě, tak jsem se začal ještě více soustředit na ženy a hledání dokonalosti v nich. Doufal jsem, že v té zvláštní existenci, která tvoří protipól mužům a ukazují jim eleganci, svůdnost a ženskou sílu, najdu to, co hledám. Konec konců, ženy odjakživa muže fascinují, přitahují je. Jejich těla nás nutí se přestat ovládat a konat hříchy. Poznal jsem mnoho žen. Poznal jsem mnoho dobrodružství, kterými mě prováděly. Ale ač byla žena sebekrásnější, svůdnější a dokonalejší, nikdy se nepřiblížila mé představě dokonalé krásy. Pamatuji si jejich tváře, jejich slastné vzdechy a výkřiky, jejich slova naplněná vášní. Mohly ukájet všechny mé roztodivné touhy, ale nikdy mě zcela nenaplnily.  Ne, v ženách se ta ryzí krása neskrývá.