Sb��ratel du?��

                                        

                                              
Duše.
                              
Již jen to samotné slovo zní... nepředstavitelně, zvláštně, skoro až mysticky a pro člověka vnímajícího pouze 3D svět a zbytek dimenzí, jež popisuje superstrunová M- teorie, která říká, že žijeme v 11 rozměrném časoprostoru, je skutečnost duše skoro nepředstavitelná. Již zmíněná superstrunová M-teorie nám představuje pohled do světa, který je lidem zahalen mlhou a jejich vědomí jej není schopno strávit. Praví, že existuje 11rozměrný časoprostor z toho 10dimenzí je tvořeno prostorem a poslední je čas. Pojem superstruna popisuje jako základní jednotku energie, čímž se dostávám k vědeckému popisu duše. S příchodem kvantové fyziky jsme si uvědomili, že hmota se vlastně chová jako iluze. Skládá se z částic, atomů, které jsou z většiny prázdným prostorem a jsou tvořené energií. Duše je tedy vlastně energie oddělená tělem od okolí, které dokáže vnímat pouze přes 5 smyslů poskytující ji informace. Právě díky tomuto systému jsme schopni vnímat pouze 3D prostor a ostatní nám zůstávají skryté, nepochopené naším mozkem. 
                              
Když se ale obrátím na Bibli, která doprovází životy lidí od nepaměti, dozvím se něco jiného. Slovo duše Bible překládá z hebrejského slova nefeš (tvor, který dýchá) a řeckého slova psyché (živá bytost). 
                              
Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší. (1. Mojžíšova neboli Genesis 2:7)
                              
Tento úryvek krásně shrnuje chápání duše v Bibli. Duše není jen něco nehmatatelného, skrytého v těle, ale je to tělo celé. Duše je dle Bible celá bytost. 
                              
Takhle duši chápe věda a Bible, ale jak duši chápou normální, běžní lidé? Na moji otázku, co si myslí o duši a jak ji vnímají, jsem dostala spousty odpovědí. Jeden tvrdil, že duše jsme opravdu my bez všeho hmatatelného okolo, je to opravdový člověk. Jiný mi zase odvětil, že duše je něco, co má člověk neustále u sebe. Že duše je něco, dle čeho bychom se měli řídit a že je ta nejdůležitější část člověka. Někdo jiný mi zase řekl, že duši chápe jako nehmotnou stránku lidského těla, kam se ukládají všechny citové prožitky. Radost, bolest, ztráta, selhání i láska. Prý duše neumírá, ale po smrti putuje. Někdo přirovnal člověka bez duše k bylině bez živin. Podle něj člověk bez duše nemůže cítit žádné pocity jako lásku nebo bolest. Nemůže v nic věřit.
                              
Když jsem přemýšlela o duši, napadlo mě, co kdyby se část duše odtrhla z hmotného těla, které ji omezuje a dostala se ven. Začala by svět vnímat takový, jaký skutečně je, ale stále by byla spojena s částí uvnitř lidského těla. Co se s takovou duší stane? 
                              
Konec
                              
Stojím vysoko nad městem, vysoko nad všema ostatníma, vysoko nad vším ostatním a stejně tak daleko. Svět těch uspěchaných lidí tam dole je mi teď neskutečně vzdálený. Stojí mimo moji realitu. Moji realitu? 
                              
Shlédnu na své dlaně, ze kterých skapává stále teploučká, čerstvá krev, která se ale v přicházejícím šeru jeví spíše jako černá, lepkavá tekutina připomínající mi mé činy, jež se zdají být tak dávno a hlavě tak nereálné.
                              
Moje realita?
                              
Od úst mi stoupají obláčky teplého vzduchu a mě tělo se klepe v objetí zimy, která padla na utichající město chystající se k dalšímu obvyklému spánku. Nic netušící o nebezpečí plížící se ztemnělými ulicemi a vyčkávajícím na sladký, po těžkém dnu vysloužený spánek, aby ukradl to, co je lidem nejdražší. Avšak to, o čem málokdy přemýšlí a málokdy si to uvědomují. Proto si ani nevšimnou, že jim to zmizí. Žijí dál, dál chodí do školy, do práce, dál existují ve světě, i když již nejsou úplní, ale oni si to nikdy neuvědomí. Protože ani před tím, než byli okradeni, si to neuvědomovali... Nezáleží jim na tom. Nic to pro ně neznamená.