Mal? d��mon

                                        

                                              
Smutek temnoty
                              
Bylo to krásné místo. Pravidelně a s láskou opečovávaná zahrádka s mnoha léčivými bylinkami. Vevnitř malá koupelna provoněná vůní různých léčivých solí, malá kuchyňka spojena s jídelnou a koutkem, kde byla rozprostřena matrace s dekou. U stěny byl kamenný krb, který vedle sebe měl kupu polínek a třísek. V rohu místnosti na zdobeném stojánku stála nádherná harfa.

                              
Ano, bývalo to nádherné obydlí. Ale to už je dávno... Teď tu stojí jen stará rozpadlina, kterou se prohání chladivý větřík vířící vrstvičky prachu zvedajíc ho do ovzduší. Rozechvívá seschlé listí keříků, které si za ta dlouhá léta vydobyly svá místa na drolící se zdi, jež se pomalu odevzdává toku času, který ji pomalu pohlcuje. Ze starých zrezlých okapů s tichým plesknutím do kaluží v těžké hlinité zemi dopadají kapičky dešťové vody, odrážející od sebe poslední rudé paprsky zapadajícího slunce, které otevírá bránu temnotě noci. Protahuje stíny a barví nebe do fantastických odstínů. Vzduch kolem mě je stále chladnější a chladnější, až se po chvíli začnu klepat zimou.
                              
Přitáhnu si svůj dlouhý plášť blíž k tělu a s dlouhým vydechnutím vkročím na to zapomenuté místo. Pomalým krokem ztěžklým myšlenkami se prodírám útrobami stavení. Nechávám se pohltit jeho stínem, jeho chladem a zatuchlostí. Nechávám do sebe prosáknout tu zvláštní atmosféru, která se zde drží už celá desetiletí. Ztrouchnivělé dřevo pod mýma nohama skučí a skřípe pod náporem mé váhy. Vdechuji zatuchlý vzduch prosycený pachem hniloby a rozkládajícího se obydlí.
                              
Míjím starý ztrouchnivělý nábytek, již na půl odevzdaný toku času. Procházím podél vlhkých zdí, kde jsou pověšeny teď již nerozeznatelné obrazy. Na zrezivělých kamnech stojí zrezivělý hrnec plný červů. Ve vaně v koupelně se usadily červy a jiná odporná havěť, které vyhovuje vlhké ovzduší. 
                              
Procházím dál umírajícím obydlím a každý krok je pro mě utrpením. Vzduch je tu tak prosycený hnilobou a vlhkostí, že se začnu dusit a rozkašlu se. 
                              
Šouravým krokem dojdu až k poslední místnosti domu. Se zadrženým dechem otevřu rozvrzané ztrouchnivělé dveře a vkročím dovnitř. Ale musím se zastavit. Vlhkost vzduchu je tu skoro až nesnesitelná a já hlasitě sýpu. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na toto nesnesitelné a těžké ovzduší ale po několika chvílích se mi to podaří. Narovnám se a s klidnou tváří urovnám svůj hábit.
                              
Konečně vzhlédnu a pohledem padnu do rohu místnosti. 
                              
Polije mě vlna zvláštních pocitů.
                              
V rohu stojí nádherná, zdobená harfa. Neporušená, stále jako nová. 
                              
Polknu a pomalým krokem se přiblížím k oné harfě. Chvíli na ni mlčky koukám a přemýšlím. Nakonec vztáhnu ruku a něžně ji pohladím.
                              
Nic se na ní nezměnilo. Chodím sem už tolik let, dům trouchnivý a hnije, ale tato harfa ne. Jakoby ona sama požírala dům, aby si udržela svůj vzhled. Jakoby se snažila zachovat něco, na co už bylo dávno zapomenuto.
                              
Avšak mě nebylo dovolenou zapomenout. Mně ne.
                              
Každý rok se sem vracím, každý rok mi srdce ztěžkne při tomto pohledu, každý rok se chodím dívat, jak dům umírá a harfa stále žije. To ona mě sem volá. 
                              
Usadím se na vlhkou zem a uchopím ladnou harfu do rukou. Proběhne mnou vlna emocí tak silná, až se zarazím.
                              
„Opět jsem se na tebe přišel podívat." pravil jsem ji tiše. 
                              
Pohodlně se opřu o zeď a svými prsty něžně přejedu po strunách harfy. Začnu vybrnkávat onu melodii. Stejnou jakou jsem slyšel již před tolika lety.