Čajovna

Smutek temnoty

Bylo to krásné místo. Pravidelně a s láskou opečovávaná zahrádka s mnoha léčivými bylinkami. Vevnitř malá koupelna provoněná vůní různých léčivých solí, malá kuchyňka spojena s jídelnou a koutkem, kde byla rozprostřena matrace s dekou. U stěny byl kamenný krb, který vedle sebe měl kupu polínek a třísek. V rohu místnosti na zdobeném stojánku stála nádherná harfa.

Ano, bývalo to nádherné obydlí. Ale to už je dávno... Teď tu stojí jen stará rozpadlina, kterou se prohání chladivý větřík vířící vrstvičky prachu zvedajíc ho do ovzduší. Rozechvívá seschlé listí keříků, které si za ta dlouhá léta vydobyly svá místa na drolící se zdi, jež se pomalu odevzdává toku času, který ji pomalu pohlcuje. Ze starých zrezlých okapů s tichým plesknutím do kaluží v těžké hlinité zemi dopadají kapičky dešťové vody, odrážející od sebe poslední rudé paprsky zapadajícího slunce, které otevírá bránu temnotě noci. Protahuje stíny a barví nebe do fantastických odstínů. Vzduch kolem mě je stále chladnější a chladnější, až se po chvíli začnu klepat zimou.

Přitáhnu si svůj dlouhý plášť blíž k tělu a s dlouhým vydechnutím vkročím na to zapomenuté místo. Pomalým krokem ztěžklým myšlenkami se prodírám útrobami stavení. Nechávám se pohltit jeho stínem, jeho chladem a zatuchlostí. Nechávám do sebe prosáknout tu zvláštní atmosféru, která se zde drží už celá desetiletí. Ztrouchnivělé dřevo pod mýma nohama skučí a skřípe pod náporem mé váhy. Vdechuji zatuchlý vzduch prosycený pachem hniloby a rozkládajícího se obydlí.

Míjím starý ztrouchnivělý nábytek, již na půl odevzdaný toku času. Procházím podél vlhkých zdí, kde jsou pověšeny teď již nerozeznatelné obrazy. Na zrezivělých kamnech stojí zrezivělý hrnec plný červů. Ve vaně v koupelně se usadily červy a jiná odporná havěť, které vyhovuje vlhké ovzduší.

Procházím dál umírajícím obydlím a každý krok je pro mě utrpením. Vzduch je tu tak prosycený hnilobou a vlhkostí, že se začnu dusit a rozkašlu se.

Šouravým krokem dojdu až k poslední místnosti domu. Se zadrženým dechem otevřu rozvrzané ztrouchnivělé dveře a vkročím dovnitř. Ale musím se zastavit. Vlhkost vzduchu je tu skoro až nesnesitelná a já hlasitě sýpu. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na toto nesnesitelné a těžké ovzduší ale po několika chvílích se mi to podaří. Narovnám se a s klidnou tváří urovnám svůj hábit.

Konečně vzhlédnu a pohledem padnu do rohu místnosti.

Polije mě vlna zvláštních pocitů.

V rohu stojí nádherná, zdobená harfa. Neporušená, stále jako nová.

Polknu a pomalým krokem se přiblížím k oné harfě. Chvíli na ni mlčky koukám a přemýšlím. Nakonec vztáhnu ruku a něžně ji pohladím.

Nic se na ní nezměnilo. Chodím sem už tolik let, dům trouchnivý a hnije, ale tato harfa ne. Jakoby ona sama požírala dům, aby si udržela svůj vzhled. Jakoby se snažila zachovat něco, na co už bylo dávno zapomenuto.

Avšak mě nebylo dovolenou zapomenout. Mně ne.

Každý rok se sem vracím, každý rok mi srdce ztěžkne při tomto pohledu, každý rok se chodím dívat, jak dům umírá a harfa stále žije. To ona mě sem volá.

Usadím se na vlhkou zem a uchopím ladnou harfu do rukou. Proběhne mnou vlna emocí tak silná, až se zarazím.

„Opět jsem se na tebe přišel podívat." pravil jsem ji tiše.

Pohodlně se opřu o zeď a svými prsty něžně přejedu po strunách harfy. Začnu vybrnkávat onu melodii. Stejnou jakou jsem slyšel již před tolika lety.

Začíná něžně, melodií lásky a přechází do vášnivých tónů. Náhle melodie přejde do hlubších tónů skrývající nenávist, poté se vyhoupne do vysokých teskných výšin a pozvolna přechází v agresivní tóny. Poté se opět vrací k oněm smutným tónům, kde se dostává do chvíle klidu. Náhle se opět vyhoupne k agresivitě a končí tak smutně, až mi zvlhnou oči.

Jako jediný jsem nezapomněl příběh té melodie. Vlastně... jsem ho jako jediný poznal.

Jsem jediný, kdo jí kdy porozuměl. Jediný, kdo jí dal naději a pak ji zradil. Ji, které se říkalo a dodnes říká Sněženka - démon mrazu.

Pamatuji si krev. Spousty krve. Pamatuji si ten pocit, když mi ještě teplá tekutina života skapávala z obličeje zbledlého hrůzou na lehkou bílou košilku, ve které jsem se třásl strachem i zimou. Pamatuji si ten pocit, jako bych ho prožíval každý den, pořád dokola a dokola. Ale možná to je pravda... Možná mi je ten pocit neustále v patách, pronásleduje mě na každém mém kroku, kamkoli kam se pohnu. Připomíná mi, že jsem mohl něco udělat. Stačilo zakřičet. Stačilo zařvat pár hloupých slov a vše mohlo dopadnout jinak. Lépe... Ale já jen stál a díval se. Hrdlo mi obmotalo chapadlo ledového strachu a já se dusil. Jediné, co jsem tehdy dokázal, bylo přihlížet, jak je všechny vraždí. Jak mi berou to jediné, co jsem kdy měl. Svázán svým vlastním strachem jsem byl divákem.

„Katashi! Prober se." vytrhne mě z myšlenek hlas Teijiho.

Klidným pohledem přejedu po jeho vždy veselé tváři a dlouho neuhýbám očima. Nakonec se rozhlédnu po okolí kolem sebe. Po lese zalitém zlatavým světlem odpoledního slunce naplňého zpěvem ptáků ukrytých nad našimi hlavami v korunách stromů. Dole kousek pod námi šumí potůček, kam se každé ráno vypravujeme s vědry pro vodu, kterou nanosíme od kádí v klášteře, kde žijeme. Nebo spíše, kde jsme až do dnes žili.

„Trochu jsem se zamyslel." hlesnu nakonec a již po sté si upravím svou brašnu na boku.

„Zase jsi přemýšlel o minulosti? O té noci?" ptal se zvídavě.

Opět se zahledím do jeho obličeje. Je pořád tak veselý... Ale já dobře vím, že každý v tomto klášteře si prošel peklem. Každý tady poznal skutečnou tvář světa, který rozhodně není něžný a příjemný. Každý z nás se tváří v tvář setkal s démony. Každý z nás o něco přišel. A každý z nás se rozhodl bojovat.

Tehdy, oné noci, jsem přišel o svoji rodinu, kterou napadli démoni. Byl jsem ještě malý kluk, ale ten obraz mi zůstal před očima dodnes. A dodnes mi připomíná tu samou věc, stejnou, na kterou jsem myslel tehdy v noci. Nenávidím démony a jednoho dne se pomstím.

„Ano. Učí nás zapomenout a odprostit se od vzteku a žalu. Ale jen díky tomu beru sílu bojovat."

Teiji se jen pousmál. „Vždy se tváříš tak chladně a cílevědomě, ale tvoje emoce jsou divočejší než koholi jiného v klášteře. Vztekem nic nespravíš. A zlou vůlí také ne a teď už pojď. Než sejdeme z hory, bude už tma."

Ano, dnes nás mnichové poslali na pouť do světa. Každý učedník musí jednou opustit klášter a vydat se bojovat se zlem na vlastní pěst. Získat zkušenosti a šířit dobro. To je náš smysl života. Chránit a očišťovat svět.

Náš chrám stojí vysoko v horách schovaný mezi hustými nekonečnými lesy. Lidé tady jsou jiní než lidé z vesnice na úpatí posvátné hory. Tady se rodí bojovníci.

S Teijim jsme se obrátili zády k našemu domovu a svižným krokem se vydali dolů do vesnice, kde se rozdělíme a každý půjde hledat své štěstí sám.

Slunce se nám opíralo do zad a barvilo zeleň lesa do zlata. Hluboce zamyšlen jsem mlčky kráčel dolů, zatímco Teiji mluvil o své cestě. Nevnímal jsem ho. Můj cíl byl jasný- pomáhat lidem a pomstít se démonům. Kvůli tomu jsem následoval cestu mnicha.

Od doby, kdy jsem opustil chrám a vydal se na svou pouť. Uběhlo již několik měsíců. Během těch těžkých časů, kdy jsem bojoval o přežití, o sousto k jídlu, někdy i o holý život, jsem se mnohému naučil. Vše, co mě mnichové učili-skromnost, odhodlání, sebedůvěra, láskyplnost- náhle nabylo úplně jiných tvarů. Už to nebyli jen prázdná slova a myšlenky. Tady venku vše, co mi kdysi nedávalo smysl a nedobylo mé srdce zalknuté touhou se pomstít, dostávalo váhu a existenci. Za nocí plných mrazu, kdy jsem spával skrčen pod keřem a doufal, že mě sníh ve spánku nezasype, za deštivých týdnu, kdy se mi můj promočený hábit lepil na kůži, za dnů kdy jsem neměl co jíst, jsem poznal podstatu všeho toho učení.

Temnota v mém srdci se po čase vytratila a já se plně oddal ostatním lidem. Stále více jsem chápal jejich myšlení a dostával se blíž k jejich srdcím, která jsou malé schránky chaosu. Tak nestála, vroucí a plná tužeb.

Naučil jsem se novým metodám léčení, objevil nové formule na zaklínání a stále více a více jsem se orientoval ve slabinách démonů kolem mě.

Po nějakém čase jsem se usadil v malé chaloupce poblíž hlavního města. Bylo to malé staveníčko s malou koupelnou a na konci chodby místnost s kuchyňkou a ložnici. Kolem dokola byla zelenkavá zahrádka, kde jsem pěstoval léčivé byliny. Při západu slunce jsem sedával na zahradě a hrával na harfu, kterou jsem byl obdarován jedním šlechticem za uzdravení dcery. Byla nádherná s motivy zvířat na bílém dřevě. Jednou za měsíc jsem se vydal na pouť po okolí, abych pomohl nemocným, či zraněným a zabil démony sužující vesnice.

Takto jsme žil po mnoho měsíců a měl jsem takto žít ještě dlouhé roky. Pomáhat lidem a chránit jejich křehký svět. Ale tak se nestalo...

Tehdy byla zima a kraj pokryla přikrývka lehkého třpytivého sněhu. V lesích vládlo ticho a ve vesnicích klid. Lidé se ohřívali u svých krbů a vyprávěli si příběhy. Na svých toulkách jsem málokdy potkával človíčka. Natož opuštěné děti.

Ale jedno jsem potkal.

Zrovna jsem se vracel z týdenní poutě, když jsem na kraji lesa zahlédl ležet drobné tělíčko v rudé kaluži. Přiběhl jsem blíž.

Byla to dívenka. Vlasy tak světlé až skoro bílé, stejně jako její pleť. Drobounké tělo kryla pouhá košilka celá od krve.

Pokusil jsem se ji probrat, ale ona nereagovala. Rychle jsem si sundal svůj plášť a její ledové tělo do něj zabalil, pak se rychlým krokem vydal k sobě domů.

Stále dýchala, ale byla tak chladná a bledá. Pln obav jsem rozrazil dřevěná dvířka a položil ji na matraci, vyhrnul lehkou košilku a prozkoumal zranění.

Bodná rána na boku. Nenašel jsem žádná vnitřní zranění, jen velkou ztrátu krve. Ránu bylo potřeba vydezinfikovat a zašít. Ač to muselo bolet jako ďas, ona oči neotevřela. Dál jen mrtvolně ležela na lůžku a těžce oddechovala.

Roztopil jsem krb a bledou dívku k němu položil. O pár chvil později už se místností linula vůně páleného dřeva a jeho vůně.

Mezitím, co dívka bezvládně ležela, jsem připravil čaj a něco k jídlu.

Když jsem králičí maso dával na rozpálenou pánev, zaznamenal jsem u krbu pohyb. Dívka se bleskurychle probudila, vyskočila a ve vteřině byla u mě, kde začala hltat syrové maso.

„P-počkej... Ještě jsem to nedodělal." natáhl jsem k ní ruku.

Ona však jen ucukla a s hrstí masa se schovala do rohu. Mezitím, co trhala maso na cáry, mě sledovala nádhernýma, velkýma, temně modrýma očima.

Natáhl jsem se pro hrnek čaje a podal jí ho, ona si ho ale odmítla vzít z ruky, tak mě pohledem donutila ho položit na zem a odkráčet o kus dál.

Opřel jsem se o desku stolu a nespouštěl z ní oči.

„Jak se jmenuješ?"

Pohlédla na mě s otevřenou pusou a já měl tu čest spatřit její právě rozžvýkané sousto.

„Mo-moje j-jméno?" vykoktala něžným hláskem. Její přízvuk byl zvláštní, jako by tuto řeč nepoužívala moc často. Možná patří ke kupcům, kteří tudy projíždí...

„Ano. Jak ti mám říkat? Mé jméno je Katashi." usmál jsem se na ni.

Vstala, malátným krokem přešla místnost a vzala mě za ruce. Stiskla mé daně ve svých ledových ručkách a zahleděla se mi do očí.

„Nazvali mě Sněženka." řekla s úsměvem. „Ale ještě nikdy se mě nikdo nezeptal na jméno..."

„Kdo tě tak nazval?" podivil jsem se nad tím vyjádřením.

„Lidé z vesnice, kde jsem se narodila."

„A co matka?"

„Nepamatuji si jméno, které mi dala maminka." hlesla smutné.

Něžně jsem ji dovedl ke krbu a usadil ji na matraci. Sám jsem si sedl naproti ní na zem.

„Sněženko, co se ti stalo? Kdo tě bodnul?"

Zahleděla se do prázdna a objala své křehké bledé tělo. V očích se jí mihl vztek a secvakla drobné zoubky.

„Lidé z vesnice." Zavrčela zlověstně.

„Proč ti to udělali?"

„Proč?! Proč?! Protože jsou zlí! Proto! Nenáviděli mého otce. Nenáviděli moji maminku a nenávidí mě! Oni ji zabili! To oni za to můžou! Mně říkají zrůdo, ale co jsou pak oni..." syčela vztekle.

Vztek jí jiskřil v očích a hlasitě oddechovala. Její nehty se zaryly do kůže, po které začal téci potůček rudé krve.

„Uklidni se." šeptl jsem a mírně se dotkl jejího ramene.

Zkoprněla a sledovala moji ruku, jak se vzdaluje.

Nakonec se rozplakala. „Já maminku jenom bránila. Nechtěla jsem nikomu ublížit..."

„Komu jsi ublížila, Sněženko? Pověz mi, co jsi provedla?"

Dívka se mi zahleděla do tváře.

„Nechci ti to říkat. Pak by ses na mě takto nedíval. Starostlivě na mě hleděla jen maminka. Ostatní mě vždy nenáviděli... Vždy jsem v nich probouzela hrůzu..."

„Slibuji, že já ti to neprovedu. Slibuji, že s tebou zůstanu. Ano? Chci ti pomoci, ale musíš mi říct, co se stalo." usmál jsem se.

V očích Sněženky jsem spatřil smutek a bolest. Pro něco strašně moc trpěla a nebyl nikdo, kdo by stál vedle ní a bránil ji. Chtěl jsem jí pomoc.

Ale netušil jsem, co tím provedu. Byla to malá dívka, která potřebovala pomoc. A já přece musím pomáhat.

„Sněženko, řekni mi to."

„Už od narození mě lidé z vesnice nesnášeli. Otec mě a maminku opustil, i když ji miloval. Ale bylo to tak lepší. S maminkou jsme žili na okraji vesnice, kde nás lidé po většinu času nechali na pokoji. Jednoho večera, kdy nebe bičovali blesky, se lidé nahrnuli před náš domeček a řvali, že musejí zabít démona. Začali do oken házet kameny, vidle, sekery. S maminkou jsme se krčili v koutě a objímali se.

Když v tom jedna ze seker zasáhla maminčinu hlavu. Po obličeji jí začala téct krev a ona mi usnula na rameni. Oni ji zabili! Chtěla jsem maminku pomstít, tak jsem vylezla ven a několika lidem moc ublížila. Křičeli na mě, ale já chtěla pomstít maminku. Ráno jsem jí vystavěla hrob a seděla u něj. Bylo mi jasné, že se ho lidé pokusí zničit. Ještě téhož odpoledne přišli s rýči a motykami. Bránila jsem maminku, dokud jsem měla síly, ale oni mě pak bodli a já ve strachu utekla pryč. Nechala jsem tam maminku na pospas těch zrůdám! Maminka mi vždy říkala, ať lidem neubližuji, ale oni ublížili jí! Copak to je správné?! Copak jsem je měla nechat jen tak jít?!"

Po bledé tváři jí steklo několik slziček, i když její oči planuly vztekem.

„Víš, chápu, jak se cítíš. Mou rodinu zabil démon a já se pak dlouhá léta toužil pomstít. Stejně jako ty, Sněženko. Ale cesta krve není správná. Musíš se odprostit od těch zlých pocitů a najít štěstí. Musíš ostatním pomáhat. Rozumíš mi?"

Ano, byla jako já. Někdo ji moc ublížil a ona toužila vše vrátit zpátky. I když už dávno bylo vše ztracené. Zbyly jen pocity, touha po pomstě, vzpomínky a prázdnota. Ale tyto pocity dělají z člověka zrůdu. Nedovolím, aby se z téhle holčičky stala zrůda.

„Nerozumím... Proč mám pomáhat někomu, kdo nenávidí moji rodinu? Proč mám být hodná, když mi vše sebrali? Nechápu to..."

„ Ale nesmíš být stejná jako oni. Ty můžeš být lepší, Sněženko. Jen musíš věřit svému srdci a řídit se jím. Ale nejdříve ho je potřeba uklidnit."

„Věřit si? Věřit svému srdci? Ale mé srdce je studené... Nedokážu pochopit lásku, ani to, že bych měla někomu pomáhat."

„Já věřím, že ano. Svoji maminku jsi milovala, ne?"

„Ano..."

„Tak já ti ukážu, jak ten pocit rozvinout, ano? Ukážu ti, co naučili mě. Stanu se tvým přítelem." usmál jsem se.

Sněženka se na mě téže usmála a to by začátek našeho přátelství.

Už jsem netrávil zimní večery sám se svou harfou. Teď jsem tady měl Sněženku. Učil jsem ji všemu, čemu mě učili mniši v horách. Naučil jsem jí používat bylinky, naučil jsem jí léčení, jen u zaklínacích formulí proti démonům vždy utekla ven a odmítala se vrátit. Naučil jsem ji číst a psát.

Ale nekonečný smutek z jejích očí nemizel. Po nocích jsem ji často nacházel na zahradě zahleděnou do hvězd se slzami v očích. Nikdy mi neřekla, proč pláče. Vždy jen setřela slzy a hodila po mně sněhovou kouli.

Často mi ukazovala dětské triky, nebo mě učila básničky. Naučila mě péci maminčinu bábovku, kterou vždy tak milovala. Den ode dne se smála více a více. Ale nikdy nepřestala hledět do hvězd a plakat.

Jendou když jsem se vracel ze své týdenní poutě, se z domečku linula nádherná melodie. Plna emocí a citů.

Opatrně tiše jsem vkročil dovnitř a nahlédl do místnosti s harfou.

Sněženka seděla před rozpáleným krbem a lehce vybrnkávala tóny na harfu. Neviděl jsem jí do obličeje, ale její tělo bylo uvolněné a ruce se pohybovali tak klidně a elegantně, že jsem nemohl odtrhnout oči.

Melodie byla tak silná, až mi hnula srdcem a já musel zalapat po dechu.

Sněženka se otočila a se zaslzenýma očima se na mě usmála. „Vítej zpátky, Katashi."

„Nevěděl jsem, že umíš hrát, Sněženko." usmál jsem se a začal vybalovat svoji brašničku. „Je to moc krásná melodie."

„Já tě ji naučím." usmála se.

Dlouho do noci seděla vedle mě a vedla mé prsty po strunách. Stále byla tak ledová a bledá, ale v jejich očích se zračila radost.

„Tuhle písničku mi zpívala maminka a říkala, že ji jí daroval otec. Je to to jediné, co mi po něm zůstalo. Víš, Katashi, otec nás opustil v den, kdy jsem se narodila a já si ho vůbec nepamatuji. Maminka vyprávěla, že byl nádherný a silný, ale nemohl s námi žít... Nechtěl, abychom trpěli, tak nás opustil. Už se nevrátil."

Mlčky jsem vybrnkával onu melodii, která pro Sněženku tak moc znamenala.

Ona mi ji darovala. Chtěla, abych ji uměl, dala mi jednu z mála věcí, kterou měla. Dala mi přátelství, úsměv, radost a tuto melodii.

Náhle se mi zahleděla do očí. „Ty už jsi zabil spousty démonů, viď?" zeptala se smutně.

„Ano."

„A byli všichni zlí?"

„Ano, ubližovali lidem."

Sněženka se usmála. „Nebylo by hezké, kdyby démoni a lidé žili vedle sebe? Kdyby se mohli milovat?"

Zasmál jsem se. „Ale Sněženko, to není možné. Démoni jsou zlí a lidem moc ubližují. Nikdy by se s námi nepřátelili."

„Víš to jistě? Ptal ses jich? Třeba mají důvod k tomu být zlí. Třeba jim lidé ubližují." naléhala stále hlasitěji.

„Věř mi, démoni jsou zlo. Už jsem ji potkal spousty a žádný se netvářil tak, že by chtěl být mým přítelem."

Sněženka se opět usadila a složila ruce do klína. „Ale bylo by to krásné."

Ještě nějakou chvíli jsme seděli spolu u ohně a pili teplý čaj. Povídali jsme si o mé cestě po okolí, povídali jsme si o hvězdách, povídali jsme si o tom, jaké to asi je v jiných krajích. Sledovali sem tančící plameny ohně, žhavé uhlíky a kouř stoupající z hrníčků.

Nakonec jsme oba ulehli a s úsměvem na rtech usnuli.

Druhého rána jsem se probudil v místnosti sám. Sněženčina postel byla ustlaná, ale Sněženka tu nebyla.

„Sněženko?" zvolal jsem rozespale.

Vypotácel jsem se na zahradu a do chladného rána volal její jméno. Ale nikdo mi neodpověděl.

„Kam jsi šla?" zašeptal jsem a sklesle se vrátil do vytopené místnosti.

Polila mě vlna smutku a osamění. Zvykl jsem si na její přítomnost, hlas a smích. I na její zvláštní otázky a poznámky. Ale teď tady vládne ticho, které narušuje jen praskání dřeva v ohni.

Na stole stála bábovka a vedle ní jsem zahlédl lístek.

Dobré ráno, Katashi. Děkuji za vše, co jsi mě naučil. Pokusím se lidem pomáhat a

porozumět jim. Tvoje Sněženka.

Dlouhé minuty jsem hleděl na malý cárek papíru.

„Proč jsi odešla bez rozloučení? Proč jsi mi něco neřekla? Ach, Sněženko..."

Opět jsem osaměl a můj život se vrátil do starých kolejí. A však vzpomínky na Sněženku se mi vracely všude. Tak moc jsem s ní zase toužil mluvit. Ale ona už se nevrátila.

Sníh začal roztávat a krajem se prohnalo jaro. Zrovna jsem vařil jeden ze svých léčivých lektvarů, když mi někdo zaklepal na dveře a když vstoupil, poznal jsem pod kapucí tvář jednoho z mnichů.

„Katashi, musíš se vrátit do chrámu."

„Ale bratře, nemohu lidi opustit. Oni mě potřebují." opáčil jsem zoufale.

„Je to naléhavé. Zaútočil ledový démon. Musíš se vrátit a pomoct nám!"

Už jsem nic neříkal, sbalil si potřebné věci a s bratrem vyrazil zpátky do svého domova.

Vydali jsme se na cestu. Desítky mnichů se sešlo, aby zachránili naši zemi a zničili ledového démona, který z ničeho nic zaútočil na lidi v horách. Šli jsme dnem i nocí, času bylo málo a neustále se nám krátil.

Během cesty se mé myšlenky neustále vracely ke Sněžence a jejímu zmizení. Doufal jsem, že je v pořádku a nepláče.

Po několika dnech jsme konečně spatřili vrcholky hor, pod kterými nás uvítali vystrašení a zesláblí lidé.

„Je tam! V našich vesnicích! Prosím, zachraňte nás!" žadonili o pomoc.

Dostali jídlo a pití. A když byli vesničané v pořádku, vyrazili mnichové vstříc nebezpečí. I přesto, že bylo jaro, všude kolem nás byl sníh a led. Vál ledový ostrý vítr, který skučel ve štěrbinách skal.

Kráčeli jsme mlčky, pozorujíc okolí.

Náhle jsem na zátylku ucítil zvláštní mravenčení, a když jsem se ohlédl... byl tam.

Ledový démon.

Z poloviny vypadal jako člověk. Stál na dvou, ruce svěšené podél těla, dlouhé bíle vlasy mu vlály ve větru. Ale jeho pokožka byla pokryta bílými šupinami, modré oči měli kočičí zorničky, ze zad mu vyrůstala bílá obrovská křídla a mezi nohama švihal dračím ocasem s bodlinami na konci.

„Odejděte lidé." zaburácel na nás.

Všichni se otočili a zahleděli se na démona, který se vznesl nad naše hlavy.

„Nechci s vámi bojovat! Nechci nikomu ublížit! Odejděte!"

„Nechceš nikomu ublížit?! A co ti vesničané?!" zařval hlavní mnich.

„Oni ublížili mně! Já jim ublížit nechci!"

„Postavte se do svých pozic!"

Mnichové vytvořili kolem vznášejícího se démona kruh a začali odříkávat magické formule. Vztyčili bariéru, přes kterou nám stvůra nemohla utéct.

Do kruhu bylo vpuštěno několik mnichů, včetně mě, kteří měli démona dorazit.

Zařval jsem magickou formuli, démon zaskučel a spadl z výšin tvrdě na zem.

„Zemři, zrůdo!" zařval jsem a spolu s ostatními jsem se na démona vrhl.

Démon zvedl své ledové oči a zabodl je do mé tváře. Projel mnou zvláštní pocit, ale nemohl jsem zastavit.

„Proč mi ubližujete?! Nic jsem vám neprovedla!" zaskučel démon.

„Že nic?!" ozvalo se z kruhu.

Démon ze mě nespouštěl oči, nehýbal se, ani se nebránil.

„Katashi! Dělej! Máš volný průchod!"

Vztyčil jsem svoji zlatou hůl a špičku namířil na jeho hruď. Se řvem jsem hůl zabodl do bílých šupin, které se potřísnily rudou krví.

„Proč jsou lidé takový?" zaskučel démon.

Než jsem stačil říct formuli, roztáhl svá obrovská bílá křídla, vznesl se do vzduchu a zmizel v mlze.

Rozhlédl jsem se po mniších, kteří měli držet bariéru. Když viděli, že je démon vyřízený, nechali ji spadnout.

„Proč jste tu bariéru neudrželi?!" ozval se vztekle jeden z mnichů.

Museli jsme začít od znova. Slunce už zapadalo a my se museli vrátit zpět na úpatí hor.

Sklesle jsme rozdělali oheň, rozestavěli ochranné bariéry a mlčky se uložili ke spánku.

Náš lov byl neúspěšný, ale my to nesměli vzdát. Zítra nás čeká nový boj, který musíme vyhrát. Musíme těm lidem tady pomoci.

Nemohl jsem usnout. Neustále jsem se převaloval a odkopával svoji přikrývku, když jsem zaslechl lehké zakřupání v lese.

Posadil jsem se a sledoval stíny mezi stromy. Ano, jeden se pohnul. V bleskové rychlosti jsem vstal, popadl svoji hůl a zaútočil.

„Katashi?" ozvalo se ze tmy.

Mé tělo strnulo a já zůstal civět na stvoření před sebou.

„Sněženko! O, můj bože! Ty žiješ." vydechl jsem s úsměvem a objal ji.

Ona ale sykla bolestí a já uskočil.

„Co se děje?"

„Myslela jsem, že jednám správně... Tak proč?" hlesla.

„Sněženko, o čem to mluvíš?"

„Nechápu to, Katashi. Pomáhala jsem, tak proč? Proč jsi mi to udělal?!" vyjekla najednou.

Z jejích dlaní vyšlehl modrý plamen a já spatřil její smutný obličej. Můj pohled sjel o kousek níž na její rozpáranou hruď.

„Sněženko, ty... ty jsi... Ne!"

„Proč jsi mi to udělal Katashi? Jsi můj přítel, že ano? Říkal jsi mi, že jsme přátelé!" plakala.

„Ty jsi ledový démon."

„Ne, já jsem přece Sněženka! Katashi! Já jsem Sněženka!"

Odskočil jsem od ní a výhružně natáhl hůl. „Lhářko démonní." zasyčel jsem.

Sněženka zalapala po dechu a klesla se skučením na kolena.

„Proč jsi zaútočila na ty lidi?! Odpověz!"

„Já? Zaútočit?"

„Chceš mi snad říct, že si to vesničané vymysleli?"

„Katashi... dělala jsem to, co jsi mě naučil. Zahodila jsem svoji touhu po pomstě a rozhodla se pomáhat. Ale oni mě označili za čarodějnici a chtěli mě upálit. Jenom jsem se bránila! Copak je to špatné?!"

Rozkašlala se a na můj hábit dopadlo několik kapek rudé krve. Rychle jsem upustil hůl a zachytil její padající tělo.

„Můj otec byl démon, ale zamiloval se do lidské ženy. Ona se ho nebála a počala jeho dítě. Oba se milovali, ale lidé mojí maminku nazvali Nevěsta démona a vyhostili ji. Odešli do jiné vesnice, kde mě matka porodila, ale otec se rozhodl odejít, protože by nás lidé zase vyhostili. Možná i zabili. Vypadala jsem jako lidské dítě, ale jednoho dne, když jsme si hrála s ostatními dětmi, jsem se rozzuřila a přeměnila se na démona. Byla jsem vyděšená a zmatená. Lidé po mě začali házet kameny a já musela utéct do lesa. Ale maminka si pro mě přišla a uklidnila mě. Od té doby námi lidé opovrhovali. Žili jsme v ústraní jedna pro druhou, když nás jednoho dne napadli a maminku zabili. Já se opět rozzuřila a jednoho z vesničanů jsem zranila. Plni hrůzy utekli a já mamince vystavěla hrob, a když se druhý den vrátili, aby maminku vykopali a upálili na hranici, bránila jsem ji ze všech sil, ale oni mě pobodali. Musela jsem utéct a maminku jim nechat. Poté jsme se probudila v nějakém domečku, kde žil moc milý pán. Mnich. Katashi, tys mě naučil, jak lidem pomáhat a jak zkrotit své pocity a nenávist. Rozhodla jsem se lidem odpustit a pomáhat. Odešla jsem do hor, kde lidé často trpí a pomáhala jim. Ale kvůli magickým lektvarům a zaříkávadlům mě označili za čarodějnici, svázali mě na hranici, kterou zapálili. Nechtěla jsme nikomu ublížit, ale můj strach byl silnější. Přeměnila jsem se a snažila se utéct. Ale oni na mě útočili. Nadávali mi.

Jen proto, že jsem polodémon, nikdy nenaleznu přátelé a místo, kde bych mohla v klidu žít. Moje maminka dokázala mého otce milovat, ale proč to ostatní lidé nedokáží. Démoni vám nechtějí ubližovat, my se jenom bráníme. Copak by to nebylo krásné? Co, Katashi? Mohli bychom spolu žít a nebát se, že o sebe přijdeme."

Po tváři se jí začali koulet slzy. „Já chci jenom milovat a vědět, že mě má někdo taky rád. Tak jako maminka. Chci lidem pomáhat a být užitečná, ale..."

Zavřel jsem oči a prudce zavrtěl hlavou.

Je to démon! Nemohu ji přece jen tak nechat jít! Ublížila lidem a bude v tom pokračovat! Ale je to Sněženka. Sněženka, která se mnou žila a byla mojí přítelkyní.

Ne, jenom mi lhala. Je to démon a tímto si chce zajistit bezpečí! Nic víc. Démoni nejsou schopni citů, jako je láska nebo přátelství. Jen si se mnou hrála.

„Katashi, prosím. Neubližuj mi. Katashi!" plakala mi v náručí.

Nechal jsem ji spadnout na zem a ustoupil.

Ona se slzami v očích se ke mně začala plazit.

„Katashi, neopouštěj mě! Katashi, já tě prosím. Jsem tvůj přítel a ty můj. Spolu můžeme lidem dokázat, že démoni nejsou zlí. Že s nimi můžete vycházet. Katashi, proč ustupuješ?"

„Mlč konečně! Nejsi můj přítel! Jsi démon! Pouhý zrůdný démon. Podvedla jsi mě... Já ti věřil a ty?! Ne... Nenechám tě si se mnou zahrávat." zasyčel jsem a opět pozvedl svoji hůl. Ona ale nezastavila, stále se ke mně po čtyřech přibližovala. Z úst jí tekla krev a z očí slzy.

„Já si s tebou nezahrávám. Jsem to pořád já. Sněženka, kterou jsi přijmul do učení. Ta, se kterou ses smál. Katashi, jsme stejní. Taky mluvím, taky dýchám, taky jím a taky toužím po lásce."

„My nejsme stejní..."

„Katashi, prosím... Ty mě nesmíš opustit."

Kolem nás vládl chlad a tma. Jen sem tam se mihlo světlo od ohně. V dálce jsem slyšel vytí vlků a houkání sov. Vítr si pohrával s listím v korunách a vytvářel tiché šumění.

Sněženka tiše vzlykala a skučela bolestí.

„Katashi, drž ji!" ozvalo se náhle.

Kolem nás se objevilo kouzelné světlo a s ním i mnichové utvářející kruh a bariéru.

„Skvěle, teď nám neutečeš, zrůdo odporná."

Sněženka hlasitě zaskučela a zalitá modrými plameny se přeměnila do své démonské podoby.

„Skvěle, Katashi. Nenapadlo mě, že by na sebe uměla vzít lidskou podobu." pochválil mě hlavní mnich. Já ale dál stál na místě a mlčky sledoval plačící Sněženku.

Její oči byli stále stejné. Temně modré a velice smutné. Teď jsem chápal její smutek.

Toužila po něčem, co jí jako démonovi, nemohl nikdo dát. Přátelství a domov, kde by mohla být milována. Ale já jí to dát dokázal. Viděl jsem ji smát se.

Ale ona je démon...

Hleděli jsme si do očí a nehýbali se.

„Katashi, jsi můj přítel." zašeptala.

Já nic neřekl. Mlčky jsem hleděl na to, jak se svíjí bolestí a hledí na mě zaslzenýma očima. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ona je démon a já démony musím zabíjet. Ale také je to Sněženka.

Rozhodl to za mě hlavní mnich. Sebral mi hůl z ruky, zakřičel magickou formuli a probodl Sněžence hruď.

„Zradil jsi mě..." zašeptala do ticha. „Ale stejně jsi můj přítel. Katashi, můj jediný přítel." zašeptala, pak padla na zem a už nikdy nevstala.

Rozplakal jsem se a vrhl se k ní.

„Ach, Sněženko. Já-já... Omlouvám se. Sneženko, já se ti omlouvám! Prosím, neopouštěj mě... Probuď se. Sněženko, probuď se, prosím." hladil jsem ji pln zoufalství po vlasech.

„Katashi, ten démon už je mrtvý. Už tě nebude ovládat, neboj se." uklidňoval mě někdo, ale já ho nevnímal.

Nedokázal jsem nikomu z ostatních mnichů vysvětlit, že ona byla dobrý démon. Že chtěla být mojí přítelkyní. Že chtěla domov a lásku. Nedokázal jsem nahlas vyslovit, že přátelství mezi lidmi a démony je možné.

Ona je toho důkazem.

Sledoval jsem, jak se jí z očí vytrácí život, jak křídla klesla a ruce bezvládně visely k zemi. Její tvář byla plna bolesti.

„Omlouvám se ti. Řekl jsem věci, které jsem říkat nechtěl, ale... byl jsem tak zmatený. Sněženko..."

Kéž bych jí mohl naposledy říct, že ji mám skutečné rád. Kéž by mohla zemřít s úsměvem na rtech. S úsměvem, který tak dlouho hledala a já jí ho v posledních chvílích ukradl. Rozdrtil jsem její city.

Teprve tady jsem si uvědomil křehkost života a veškerých citů. Jak lehké to je vše rozdrtit a pohřbít navěky v temnotě.

Roztřeseně vrátím harfu na její místo a uslzené oči schovám do dlaní.

Je to již tolik let. Od té doby mi na tváři přibylo mnoho vrásek a v mé mysli mnoho vzpomínek. Ale žádná z těch vzpomínek ve mně nevyvolává to, co vzpomínky na Sněženku.

Ta hudba vypráví příběh, který neměl šťastný konec. Připomíná mi moji chybu a zbrklost. Připomíná mi, že démoni mají mnohdy větší srdce než lidé.

Tato hudba je část Sněženčina srdce.

Chyby, které uděláme, slova, která vyřkneme, nemůžeme vrátit, můžeme jen snášet jejich následky a bojovat s ním. Jak? To už je na nás. Naše rozhodnutí, naše přání, naše skutky, naše slova mohou ovlivnit víc, než si myslíme. Já si jejich váhu uvědomil, ale tolik lidí kolem mě ještě ne...

Už nikdy jsem nezabil démona. Naučil jsem se s nimi mluvit a zjistil, jak moc ta stvoření temnoty trpí. Celý život nenávidění. Teprve po smrti Sněženky jsem pochopil význam jejích slov.

Ona věděla, jakou váhu mají slova a činy a naučila to i mě a já to teď učím další lidi.