Čajovna

Miluji krásné věci. Miluji se jich dotýkat. Miluji je hladit a líbat. Krása je skvostná vlastnost. Je to ta nejdokonalejší podoba, kterou znám. Avšak, kdo v dnešním světě je schopen vnímat skutečnou a nejčistší podobu krásy? Ve světě, kde lidé sklání hlavy k životužroucím obrazovkám. Ve světě, kde vládnou lži a intriky. Ve světě, který ovládla technika. Kdo v tomto zkaženém světě má dar vidět krásu? Jejich oči jsou slepé. Jejich zrak dosáhne tak daleko, pokaď se jim to hodí. Jejich pozornost sahá tak daleko, kde je alespoň jedna čárečka signálu. A pak už neexistuje nic...

Avšak vedle bezchybné krásy mě také fascinuje temnota. Nepolapitelná, nezkrotná a hrdá temnota. Ona zná své místo, umí dávat najevo, kým skutečně je a nikdy nenechá nikoho zapomenout. Utápím se ve slasti ze strachu z ní a nechávám se tím opíjet. Ano, temnota je jedna z čistých podob krásy. Nesoucí zlo a nasládlou chuť hříchů.

Spáchal jsem jeden opravdu sladký hřích doprovázený vůní údivu. Vytvořil jsem umělecké dílo. Dílo, které je skutečnou, ryzí temnou krásou. Zaprodal jsem tomu výtvoru své srdce, obětoval duši a stvořil něco, čeho normální a nedokonalý člověk nikdy nedosáhne. Ba, pravděpodobně se toho ani nedotkne. Čirá krása nahánějící smrtonosný děs. Chlad nepoškozený emocemi, tvrdě vypěstovaná dokonalá podoba. Na toto své nejdokonalejší dílo jsem opravdu hrdý. Ona je mé nejskvostnější dílo. Ona, jejíž mysl nikdy nezakolísá a její ruce jsou smáčené rudou krví. To ona doprovází královnu temnoty – Smrt. Má právo být následnicí Smrti. Ale troufám si říci, že je dokonalejší než sama Smrt. Vypustil jsem do světa dokonalou kombinaci krásy a temnoty. A teď se kochám jejím vývojem...

Teď je pryč, ale já vím, že se ke mně zase vrátí a já ji opět spatřím. Ona zná svůj úkol. Zná mé přání. Je vryto do její mysli a ona jediná ho může vyplnit. Do té doby musím vyčkávat. Do té doby musím žít mezi nedokonalostí všedních dní spolu s nedokonalými lidmi. Musím sledovat své okolí, které zabíjí vše krásné. Je to strašlivé utrpení...I já jsem se stal nedokonalým. Nenávidím ty pohledy, kdy spatřuji své vrásčité a rozechvělé ruce. Odvracím zrak od zrcadel, která odráží mou zvrásnělou tvář lemovanou stále řidšími bělavými vlasy. Proklínám své skučící tělo. Proklínám bělavé zuby, jichž mi v ústech stále ubývá. Proklínám svoji podobu, na které se čas začal stále více a více podepisovat. Život se všemi těmi sladkými hříchy se vepsal do mé kůže a zaryl se hluboko do masa. Proklínám svoji existenci.

Býval jsem mladý, plný života a tužeb. Světlé vlasy mi vlály kolem hlavy a odrážely zlatavé blesky. Čistě zelené oči stále hledající krásu, které bych se směl dotknout. A té krásy byla spousta. Krásné ženy za mnou mnohdy chodily i sami a já je pak v rudé ložnici za tiché noci, kdy se po ulicích proháněl jen vítr, tehdy jsem je naplňoval hříchy. Tehdy dosáhly skutečné krásy a přesně v takových chvílích jsem se cítil být naplněn, opíjen tou krásou, které jsem pomohl vykvést. Ano, svěží a pevná těla mladých žen se mi zdála být dokonalá, bezchybná a neskutečně vzrušující. Opíjel jsem se doteky lehce zpocené, hebké pokožky. Hladíval jsem dlouhé, hebké vlasy provoněné vůní květin a kouře.

Procestoval jsem svět křížem krážem a mnoho nového poznal a ještě více zkusil. Snažil jsem se najít opravdovou, čistou krásu, které bych se mohl dotknout. A hledal jsem ji skutečně pestrými způsoby. Hledal jsem v krvavé barvě vína, v šedavém kouři cigaret, v drogách, v ženách i mužích, dokonce i ve smrti a krvi. Ale čirá krása se mi nikdy nezjevila. Dostával jsem se do stavů, z nichž by se normální člověk už nikdy nevrátil zpět. Ale já díky touze po kráse jsem vždy cestu zpět našel. Má mysl mohla bloudit kdekoli, ale vždy se vrátila. Ale když mě začala nudit krása těchto všedních románků, kdy se mysl dostávala do fantastických stavů, kdy tělo bylo spalováno pudy a touhami, kdy jsem se ztrácel sám v sobě, tak jsem se začal ještě více soustředit na ženy a hledání dokonalosti v nich. Doufal jsem, že v té zvláštní existenci, která tvoří protipól mužům a ukazují jim eleganci, svůdnost a ženskou sílu, najdu to, co hledám. Konec konců, ženy odjakživa muže fascinují, přitahují je. Jejich těla nás nutí se přestat ovládat a konat hříchy. Poznal jsem mnoho žen. Poznal jsem mnoho dobrodružství, kterými mě prováděly. Ale ač byla žena sebekrásnější, svůdnější a dokonalejší, nikdy se nepřiblížila mé představě dokonalé krásy. Pamatuji si jejich tváře, jejich slastné vzdechy a výkřiky, jejich slova naplněná vášní. Mohly ukájet všechny mé roztodivné touhy, ale nikdy mě zcela nenaplnily. Ne, v ženách se ta ryzí krása neskrývá.

A co tedy muži? Možná, že oni mají to, co hledám. Vydal jsem se na cestu, která mě svedla s mnoha mladíky. Na cestu, která je lidmi často zavrhována. Ach ano... Jak sladké to byly románky s mladičkými, nezkaženými mladíky. Jak divoce se uměli milovat. Miloval jsem, jak mi něžně vyjadřovali lásku. Bavilo mě poskvrňovat jejich čistotu a naivitu. Tvořil jsem z nich chtivé muže, kteří vědí, co chtějí a nevzdávají se. Vzrušovaly mě intimní vztahy s muži. Stále méně a méně jsem dbal na pohledy ostatních okolo mé osoby. Jejich názory mi začínaly být ukradené. Já toužil po jediném. Po čisté kráse. Kráse, která vzruší a ukojí mou hladovějící duši. Když můj hlad neukojily všelijaké sexuální hrátky, zakusil jsem do trochu drsnějších hříchů a hrátek. Začala mě vábit vůně krve a pohled na její rudou krásu hlásicí bolest. Naplno jsem začal využívat svůj vzhled, schopnosti přesvědčovat a lhát, vábil jsem své kořisti. Zranil jsem nespočet lidí, dostali se na práh šílenství. Nutil jsem je dělat moc zlé věci a oni poslouchali. Byli jako vystrašení a ukňouraní psi. Mnohdy překročili práh smrti a skočili do náruče dokonalé temnoty.

Ne, neostýchal jsem se. Má duše tomu všemu byla zaprodaná a já šel svojí vlastní cestou ke svému vyvrcholení. Přátelé ode mě odešli, zalekli se toho, co se ze mě postupem času stávalo. Ale mě to v hledání nezastavilo. Nikdy...

Léta utíkala a já konečně našel, co jsem tak dlouho hledal. Našel jsem zárodek, který se mohl vyvinout do naprosté dokonalosti. Oním zárodkem byla malá dívenka. Oči i vlasy černé jako noc, pleť snědá a jemná, drobné a jako sníh bílé zoubky. Hned na první pohled mi bylo jasné, že je to ona. Její chladný pohled mnou pohnul. Nesměl jsem ji nechat odejít. Nemohl jsem dovolit, aby to droboučké poupátko dostali do spárů ti nudní lidé, kteří by ji přetvořili na něco bez krásy, dokonalosti, na něco nudného a ztraceného. Ona se mohla stát tím, co hledám. A jedině já to z ní mohu vytvořit - ono umělecké dílo.

Ztracená a hladová dívenka šla se mnou prakticky sama. Schoval jsem ji u sebe doma, nikdo o ní nevěděl. Patřila pouze mně.

Pěstoval jsem její půvabný vzhled, staral se o husté, lehce vlnité vlasy, o pokožku a rty. Její postava musela mít dokonalá čísla. Ale nesměl jsem dopustit, aby se stala nedokonalou zevnitř.

Zaléval jsem její chlad, naučil ji tvrdosti a nemilosrdnosti. Nechal jsem ji okusit všech těch sladkých hříchů. A ona se stále více a více blížila k dokonalosti. Z očí ji čišel chlad, za sladkým úsměvem se skrývala zrůdnost a touha po krvi, ladné ruce dokázaly ve vteřině zabít. Byla dokonalá. Dokonalé spojení krásy s temnotou. Ano, ona byla mé ukojení. Týdny jsem ji nechával hladovět ve vlhkém a temném sklepě. Šílela, běsnila, ale nikdy nekřičela, nikdy nevolala o pomoc. Nutil jsem ji psům lámat vazy a kuchat je, kočkám podřezávat krky. Neučil jsem ji pouze boji a vraždění, vedle toho uměla číst a sama skládat básně, uměla zpívat a ladně tančit. Uměla pěstovat květiny se stejnou sladkostí, s jakou vraždila. Byl jsem si ale vědom, že úplné dokonalosti nedosáhne tady a se mnou, a tak jsem ji pustil do světa, aby mohla úplně vykvést. Několikrát se za mnou vrátila a já tak směl sledovat její pokroky. Léta stále utíkala a já začal pociťovat dopadající tíhu života. Pohyboval jsem se stále pomaleji, trouchnivěl jsem. Stáří mě dohnalo... A bylo stále blíž a blíž. A ona se stále méně a méně ukazovala. Již je to několik let, kdy jsem ji naposledy viděl. Ale já vím, že se vrátí. A ona to ví také. Ví, co musí udělat. Ví, po čem touží mé staré srdce.

Teď sedávám u okna a hodiny hledím na cestu. Vyčkávám... Neustále doufám, že přijde a se vším skoncuje. Tuším, že ten čas se blíží. Cítím to...

Opět sedím ve svém houpacím křesle a dlouze hledím ven, když tu se v dáli na prašné cestě zjeví silueta. Nemohl jsem z té dálky tušit, kdo to jest, ale mé srdce zaplesalo. Nemusel jsem ji vidět, cítím její přítomnost. Ano, je to ona. Ona, mé veledílo. Poznávám její ladný krok, dlouhé tmavé vlasy, štíhlou linii. Blíží se.

Pln očekávání se postavím na roztřesených nohách a šouravým krokem se přesunu do kuchyně, kde začnu připravovat bylinkový čaj, ke kterému úhledně poskládám na talířek ořechové sušenky. Poté se posadím na starou, dřevěnou židli u stolu a vyčkávám.

Konečně. Před dveřmi se ozvou tiché kroky, krátce po nich se místností rozline vrzání otevírajících se dveří. Dveře se otevřou a za nimi stojí ona. Už není dívenkou, stala se z ní žena. Její křivky jsou zaoblenější, ale stále má tvář anděla a pohled smrti. Mlčky projde místností a s lehkým úšklebkem na rtech se zahledí na moje staré tělo.

„Vrátila ses, Ronnie." Usměji se.

„Je čas, staříku." Odvětí chladně a usadí se ke stolku.

Zrychlí se mi tep, v krku mám knedlík. Mám pocit, že se roztříštím na tisíce drobných kousků. Miluji ten pocit, když hledím na své dílo. Na své veledílo! Konečně se cítím být naplněný. Má touha dosáhla cíle, po světě chodí ryzí a nefalšovaná dokonalá krása.

„Jsi dokonalá." zašeptám nakřáplým hlasem.

„Já vím. Ale ty jsi nějak zestárl." Odvětí s ledovou tváří. „Doufám, že jsi alespoň připravený. Už nemůžeš čekat déle. Čas vypršel..."

„Já to vím, Ronnie. Čekal jsem na tebe. Ty víš, že to je pouze tvůj úkol."

„Proto jsem přišla, staříku. Tvůj čas je u konce a já nedovolím, abys zemřel bez mé pomoci. Tolik jsem trpěla a teď tě dovedu na druhý břeh." Usměje se.

Pomaloučku vstala a postavila se za má záda, kde mě obejme. „Byl jsi mé vše. A já tě odměním..."

Políbí mě na bílých vlasech.

„Jsi jediná, která mě kdy pochopila. Čekal jsem dlouho... Víš, také jsem trpěl. Tak mi ukaž ten druhý břeh." Políbím ji na hebkou ručku.

Slyším, jak nacvičeným pohybem vytahuje svoji dýku z pochvy. Je to nůž, který jsem ji kdysi dávno daroval. Vím, že je to on.

„Pá, pá, taťko" políbí mou vrásčitou tvář.