Začíná něžně, melodií lásky a přechází do vášnivých tónů. Náhle melodie přejde do hlubších tónů skrývající nenávist, poté se vyhoupne do vysokých teskných výšin a pozvolna přechází v agresivní tóny. Poté se opět vrací k oněm smutným tónům, kde se dostává do chvíle klidu. Náhle se opět vyhoupne k agresivitě a končí tak smutně, až mi zvlhnou oči.
                              
Jako jediný jsem nezapomněl příběh té melodie. Vlastně... jsem ho jako jediný poznal.
                              
Jsem jediný, kdo jí kdy porozuměl. Jediný, kdo jí dal naději a pak ji zradil. Ji, které se říkalo a dodnes říká Sněženka - démon mrazu.
                              


                              
Pamatuji si krev. Spousty krve. Pamatuji si ten pocit, když mi ještě teplá tekutina života skapávala z obličeje zbledlého hrůzou na lehkou bílou košilku, ve které jsem se třásl strachem i zimou. Pamatuji si ten pocit, jako bych ho prožíval každý den, pořád dokola a dokola. Ale možná to je pravda... Možná mi je ten pocit neustále v patách, pronásleduje mě na každém mém kroku, kamkoli kam se pohnu. Připomíná mi, že jsem mohl něco udělat. Stačilo zakřičet. Stačilo zařvat pár hloupých slov a vše mohlo dopadnout jinak. Lépe... Ale já jen stál a díval se. Hrdlo mi obmotalo chapadlo ledového strachu a já se dusil. Jediné, co jsem tehdy dokázal, bylo přihlížet, jak je všechny vraždí. Jak mi berou to jediné, co jsem kdy měl. Svázán svým vlastním strachem jsem byl divákem. 
                              
„Katashi! Prober se." vytrhne mě z myšlenek hlas Teijiho. 
                              
Klidným pohledem přejedu po jeho vždy veselé tváři a dlouho neuhýbám očima. Nakonec se rozhlédnu po okolí kolem sebe. Po lese zalitém zlatavým světlem odpoledního slunce naplňého zpěvem ptáků ukrytých nad našimi hlavami v korunách stromů. Dole kousek pod námi šumí potůček, kam se každé ráno vypravujeme s vědry pro vodu, kterou nanosíme od kádí v klášteře, kde žijeme. Nebo spíše, kde jsme až do dnes žili.
                              
„Trochu jsem se zamyslel." hlesnu nakonec a již po sté si upravím svou brašnu na boku.
                              
„Zase jsi přemýšlel o minulosti? O té noci?" ptal se zvídavě.
                              
Opět se zahledím do jeho obličeje. Je pořád tak veselý... Ale já dobře vím, že každý v tomto klášteře si prošel peklem. Každý tady poznal skutečnou tvář světa, který rozhodně není něžný a příjemný. Každý z nás se tváří v tvář setkal s démony. Každý z nás o něco přišel. A každý z nás se rozhodl bojovat.
                              
Tehdy, oné noci, jsem přišel o svoji rodinu, kterou napadli démoni. Byl jsem ještě malý kluk, ale ten obraz mi zůstal před očima dodnes. A dodnes mi připomíná tu samou věc, stejnou, na kterou jsem myslel tehdy v noci. Nenávidím démony a jednoho dne se pomstím.
                              
„Ano. Učí nás zapomenout a odprostit se od vzteku a žalu. Ale jen díky tomu beru sílu bojovat."
                              
Teiji se jen pousmál. „Vždy se tváříš tak chladně a cílevědomě, ale tvoje emoce jsou divočejší než koholi jiného v klášteře. Vztekem nic nespravíš. A zlou vůlí také ne a teď už pojď. Než sejdeme z hory, bude už tma."
                              
Ano, dnes nás mnichové poslali na pouť do světa. Každý učedník musí jednou opustit klášter a vydat se bojovat se zlem na vlastní pěst. Získat zkušenosti a šířit dobro. To je náš smysl života. Chránit a očišťovat svět.
                              
Náš chrám stojí vysoko v horách schovaný mezi hustými nekonečnými lesy. Lidé tady jsou jiní než lidé z vesnice na úpatí posvátné hory. Tady se rodí bojovníci. 
                              
S Teijim jsme se obrátili zády k našemu domovu a svižným krokem se vydali dolů do vesnice, kde se rozdělíme a každý půjde hledat své štěstí sám.