Poupě

Bolest je věčná, bolest je nekonečná, bolest je nesmrtelná a všudypřítomná. Klíčí v každé živé bytosti, její existence je jako náletová rostlina – kde nic není, začíná klíčit. Nosíme ji všichni v sobě, ve svém srdci, ve své duši a okolní svět přichystává výživný substrát pro výkvět. Lidi okolo nás, životní nároky, neúspěchy, samota, války, zrady – všecičko směřuje k jedinému pocitu.

A černovlasý mladík je pln bolesti trhající jeho duši na droboučké cáry, aby nezbylo nic. Nic, pro co by se usmál, nic, pro co by se byl ochotný vrátit zpět. Svět naplnil celičkou schránku bolestí, souhra nešťastných náhod určila jeho cestu, které již neměl síly se bránit.

Také v ní spatřoval jediné možné východisko ze své situace.

Jako člověk zklamal, jako člověk nezvládl ochránit jediné, co ochránit měl – proč být tedy nadále člověkem? Proč být tím stejným monstrem, jako ti, kteří to vše způsobili?

„Protože ty jsi nejkrásnější..." zašeptá Hope stále držíce drobného mladíka ve svém sevření. Cítí jeho chlad, ledovou pokožku odhaleného trupu, černé rozcuchané vlasy ji šimrají na bledých tvářích.

Pláče.

Již to není pouhá slza... Nebo dvě... Zahradník skutečně a čiře pláče.

Hnědovláska se od chlapce odtáhne, aby se zahleděla hluboko do jeho šedých propastí a tehdy to Yuki konečně spatří.

Uvědomí si krutý následek toho, že se neznalé poupě potulovalo jeho minulostí. Spatří krutou realitu své vlastní existence.

„To tvá touha tě žene hlouběji do času. Avšak vrátíš se zpět?" pravil most. Varoval hybrida před rizikem překročení hranice. Ne... most varoval před její budoucností... Kočka věděla, co se stane a stát musí, kočka to již viděla. A Hope varování nedbala, následovala vlákno osudu přesně tak, jak jí bylo určeno.

A tak Hope ztratila něco z Hope.

Yuki pootevře ústa v němém překvapení, rozšířenými zorničkami se noří do dívčiných očí a hledá již neexistující.

Lidská Hope... Její lidské základy, podpěry existence, samotná kostra této entity – zde již není.

Z něžného obličeje na mladíka shlíží pár ledově šedých očí se slzami na krajíčku.

Když opět promluví smísí se obraz reality se vzpomínkovým obrazem Naori: „Neopustím tě, navždy budeme spolu, Yuki."

Náhle do jejich maličkého Vesmíru vstoupí lidská bytost, která do této chvíle klečela u bezvládného kamaráda na zemi. „Hope...?"

Oslovená se otočí směrem volání, aby tázající zkoprněla šokem zakrývajíce si ústa rozechvělou dlaní. „Hope? C-co se stalo?"

Mlčí.

Mary vstane, aby se nejistě přiblížila ke stinné bytosti. „P-proč ty...? Slíbil, že..." nechápe, ztrácí se a začíná ji na ramenou tížit nelehká váha lítosti.

Hope mlčky mapuje dívčiny pocity měnící se v rozbouřený oceán – strach, nejistota, uvědomění a bující lítost.

„Je pozdě litovat, Mary." promluví konečně tmavovláska.

„J-já... My tohle nechtěli. Proč jsi...? Proč vypadáš jako on?" tápe stále po vysvětlení lidská bytůstka.

„Dotkla jsem se času... Byla jsem v čase... Byla jsem v minulosti. V jeho, ve své, v Naorině. Prožívala vše, cítila vše, viděla vše – a vše také pochopila. Být člověkem... je tak moc bolestivé..."

„A proto ses stala monstrem?!"

„Nejsme monstra. Jsme střípky naší minulosti, jsme pozůstatky lidských činů. Vašich bezohledných činů!" křikne nakonec. Drobná dívenka, nově vykvetlá květina se rozejde směrem rozbouřených vibrací. „Dej mi klíč." Zavrčí.

„Hope, prosím... Pochop to. On nesmí existovat, je čiré zlo, je to démon! Nebraň jej, věř nám, prosím! My tě můžeme osvobodit." Natáhne ruku před sebe, aby zarazila kroky své kamarádky, bojí se jí, děsí se toho chladného pohledu. Září v šeru ztemnělé místnosti.

Hope respektuje její pocity a zastaví metr před člověkem.

„Lhal vám. Ale to jsi věděla, viď?" Mari uhne pohledem. „V koutku tvé mysli jsi věděla, že mě nepřivede zpět, ale zabije. Tušila jsi to. Chtěla jsi mě zabít, Mary..." mluví tiše, jako by snad výhružně vrčela.

A strach v člověku dosahuje stále vyšších úrovní. „Myslela jsem, že to pro tebe bude nejlepší. Abys netrpěla, abys nebyla monstrem. Chtěli jsme tě osvobodit z jeho spárů. Hope, já tě prosím... Pochop mě."

„Ale já tě chápu. Mary, já tě cítím. Vím, že jsi to myslela dobře... Ale říkala jsem ti, že druhé dimenzi jako člověk nikdy neporozumíš. Neposlouchala jsi. Chtěla jsi mě zabít..."

„Ale ty už jsi mrtvá! Jsi přeci mrtvá od té autonehody!"

„Copak je smrt konec?!" začíná zuřit. „Dostaň jej z těch pout." Pronese nakonec chladně a pohodí hlavou ke spoutanému.

„Nemám klíč."

„Ale víš, kde jej najít."

„Ne."

„Mary, nelži. Říkám ti, že tě vidím."

„Já to nevzdám, Hope. Věřím, že je zde způsob, jak tě osvobodit."

Zlomí se to.

Kudrnatá překoná zbylou vzdálenost mezi dívkami a popadne druhou pod krkem. „Již nikdy nedovolím, aby se člověk dotkl mého života." Vrčí chladně na zcela zděšenou existenci. Cítí paniku, cítí strach, neskutečný strach. „Lidé jsou jen zlo a zlo a zlo... Ale Mary... Nechci, aby lidé zničili i vás dva. Vy si to nezasloužíte, já to vím. Jste moc dobří lidé." Odmlčí se, aby nechala prostor myšlenkám. Aby si užila teplo, které doprovází blondýnčino přicházející uvědomění. „Chci z vás udělat stíny."

Světlé oči se rozšíří hrůzou.

Hope se stala zahradníkem.

„C-co tím myslíš?" prodere skrze sevřené hrdlo.

„Budeme navždy spolu... Přesně, jak jsme chtěli. Již nám nikdo nebude ubližovat, život bez lidí, beze strachu a ponížení."

Blondýnce začíná docházet zásoba kyslíku v organismu. „H-Hope... Přestaň..." šeptá z posledních sil.

„Kdepak... Ještě ne, Mary. Vydrž."

„Pane bože, Hope..."

Náhle do Hope něco narazí, až ztratí balanc, upustí hrdlo kamarádky a odpotácí se stranou. Rozčíleně probodne překážku pohledem.

Damien.

Jeho laskavý pohled je pln nepochopení a zděšení. „Přece nás nemůžeš zabít." Pronese.

„Ale vy mne ano?"

„Chtěli jsme ti pomoci, chceme tě osvobodit."

„Já vás také pouze osvobodím, Dami."

Damien se zahledí Marinet, která sedí na zemi a zhluboka se nadechuje bolavým hrdlem, do očí. Co jsme to provedli?

Oba dva si pomaličku uvědomují, že zabili Hope. Po druhé. Že jen díky nim Hope přišla o zbytky svého lidství, aby se stala skoro plnohodnotným stínem. To oni ji sem zavedli, do rukou pomatence, přímo pod kudlu, která všechny zbytky naděje v jejím nitru hrubě vyřezala.

Byly zanechány jen zkrvavené cáry, nejednotné, rozervané, bez možnosti opětovného sjednocení.

„Vrátíš se mezi lidi. Já budu mrtvá, pro lidi jsem mrtvá, pro svou rodinu a pro vás budu také. Možná, asi pravděpodobně si nic z tohoto nebudete pamatovat. Budeš žít mezi lidmi, budeš mezi nimi stárnout. Víš, co tě čeká? Copak jsi to za ta léta nepochopil? Pro lidi, pro ty propasti zla jsi nic. Budou po tobě šlapat. Ve škole. Dokončíš školu, půjdeš pracovat – budou tě mít za nulu. Proč? Protože jen když je někdo vedle člověka nula, on se cítí lépe. Být člověkem je nekonečný závod, běh na dlouhou trať a každý chce být první. A pravidla... Pravidla neexistují. Ty jsi příliš hodný, abys ostatním způsoboval překážky při jejich maratonu. Ale oni se toho štítit nebudou. Proto vždy budeš nikdo, po kterém budou všichni šlapat. Nedovolím, aby po vás někdo šlapal..."

„Ne všichni lidé jsou takový, Hope! To přece víš. Ty, já, Mary jsme dobří lidé a dobrých lidí je víc! Proč vidíš jen to zlé?"

„Protože zlo je rakovina. Rakovina prorůstající lidstvem, které ji ještě hojně přikrmuje."

„To není pravda..."

„Utrpení, nenasytnost, závist... Člověk je pln zlých a ošklivých emocí. Únava, bezmoc, smutek, bolest, to vše způsobuje lidský život!"

„A co láska, přátelství, ty malé radosti z každodennosti? Copak jsi zapomněla?"

Hope zatíná pěsti. Vzteká se, nechápe, proč nechápou. Chce jim pomoci, chce je osvobodit, chce, aby byli všichni spolu.

„Člověk zradí. Opustí tě. Něco slíbí a odejde. Možná umře. To je sobecké... Uvrhne tě do trýznivého smutku, do bolesti z opuštění a nepřijde tě utěšit."

„Ale o tom přece člověk je... Bolesti, radost, těžkost, radost a pořád dokola. Trpíme, abychom se uměli radovat."

„Trpíte, protože jste monstra."

„Ty jsi nebyla monstrum..." ozve se chraplavě Marinet. „Nikdy jsi nikomu neublížila."

„Ale ano..." přizná dívka zkroušeně a zahledí se na své dlaně. „Opustila jsem vás. Zemřela jsem..."

„Pane bože, Hope! Prober se!"

„Já se probrala!"

„Jsi úplně mimo!"

„Marinet!" okřikne dívku Dami. Chlapec se smutně zahledí na květ před sebou. Ona má teď jinou realitu, vnímá svět jinak a chce jim pomoci. Cítí něco, co oni cítit nemohou, čemu zatím nerozumí. „Hope, copak necítíš, že sem nepatříte?" otáže se opatrně po chvilce ticha.

„Já to vím..." položí si dlaň na hruď, na místo, kde pocítí zpomalený tep srdce. Vnímá jeho tichý rytmus, tak klidný... Tak monotónní... „Jsme šeď. Monotónní šeď, která narušuje dynamiku, živost a pestrost barev lidského světa."

Pohled vrátí na stále bezmocného zahradníka za jejími zády. Visí jako hadrová panenka bez minima energie, pohled bezvládně zaklenutý do země před ním. Hope sleduje slábnoucí, avšak stále přítomné prameny čerstvé temnoty, jak víří kolem zničeného dítěte, jak prosakují skrze bledou kůži hluboko do bezedné skořápky bývalé lidské bytosti.

„Ale vše má svůj důvod existence, tomu věřím. On, já, zahrada." Obrátí se zpět k světlookému. „Damiene, jsem poslední nadějí."

„Hope..."

„Poslední nadějí pro něj. I pro vás." Dokončí svou myšlenku. „Nemůžeme o sebe přijít..."

Mladík začne vrtět hlavou, při čemž se nepatrně stáhne z dívčina osobního prostoru. „Ale nemůžeš nás zabít."

„Pro mne byla smrt začátkem. Jen pootevřu dveře, odemknu zámek."

„Zrůdo!" prořízne hutné napětí hrdelní křik a než kdokoliv stihne zanalyzovat situaci, na hubené paži Hope se objeví pramínek krve, když ostří naruší bezchybnou pokožku.

Zraněná vytřeští oči a Damien zahlédne nebezpečný záblesk v šedých tůňkách.

Hope již není Hope...

Stinný jasmínový květ obrátí všechnu pozornost na pomatence s ostřím v ruce a prapodivným úšklebkem na tváři. Poslední záchvěvy snahy stínů o napravení nastalé situace. On už je skoro prázdný, lidská duše se pomaličku rozpouští pod agresivní přítomností šedi.

„Vypadni z našeho světa!" křikne napřahujíce se k dalšímu máchnutí, avšak ustrne uprostřed pohybu.

Zabil jsi mne... Nevzpomínáš si? Je to tak intuitivní... Tak zvláštně přirozené, jako když hýbete rukou, jako když čtete – prostě víte, co dělat. Stejně jako teď Hope, celá její přítomnost, všechno její já se během sekundy vměstná do schránky plné stínů a fragmentů člověka.

Nevoní jako květina...

Lepkavá, černá, nechutná pavučina ovíjí vnitřek ztracené existence. Nelíbí se mi tady... Ledabyle máchne dlaní a přetrhne první vlákénko – před očima jí propluje první ostrá vibrace bolesti.

Tmavé beztvaré chuchvalce stínů se jí snaží polapit svojí bezhmotností. Splétají novou pavučinu, síť pro polapení zdivočelého květu v jejich teritoriu.

Při dalším pohybu Hope sevře již lidskou vlnku, řádně ji stiskne až se rozplyne v nic.

„Ohavnosti ohavná..." zaslechne skučení stinných chuchvalečků. „Zrůdo!"

„Zmizni hybride..."

„My tě varovaly..."

„Duše zatracená... Nikdy již nenajdeš klidu..."

Vnímá jejich přítomnost celičkou duší, celičkou její narušeností. Strhnou dívčinu pozornost a ona se tak octne zpět ve svém vlastním těle plného šedi.

Pomatenec několikrát zamrká, než se opět vrhne na drobnou dívku před sebou, která pohotově odstrčí kamaráda pryč z jeho blízkosti a sama se vrhne do jeho náručí, kde nehty zaryje do tepen na krku.

Chce jej zabít.

Zničit.

Pomstít se za Yukiho!

„Budeš litovat." Plive na ni cizí muž snažíce se bestii odhodit od svého krku. Ale o pár chvil později dívku odhodí někdo jiný a on tak s vytřeštěnýma očima padne k zemi.

„Damiene!" rozkřikne se zaslepená připravena kamaráda již udeřit, avšak chladný pohled ocelových očí ji zarazí.

Květy teď nehybně stojí v setmělém prostoru navzájem se do sebe vpíjejíce pohledy a lidé se neodvažují jediného zatnutí svalu, bez dechu sledují dvojici stojící vzpřímeně proti sobě.

Hope se vpíjí do Yukiho a Yuki do ní. Kontroluje jeho vibrace, pocity, nitro. Je smutný?

„Co ti to provedli?" otáže se tiše černovlasý s takovou bolestí v očích i srdci, až se dívce podlomí kolena. „Naori... Co ti to provedli?"

Čas je nebezpečné místo bez začátku a konce, bez začátků a konců. Je spletitým beztvarým vším neustále se pohybujícím v neexistujícím rytmu.

A mnohdy se octnout na stejném vlákně není ojedinělou anomálií.

Stejně jako nyní... Stejně jako kdysi... Možná stejně jako někdy v budoucnu? Nekonečný vír bez nahoře a dole.

„Toto přeci nejsi ty..."

„A ty jsi chtěl, abych zůstala já?" otáže se chladně.

Mladík polkne. Ne... Možná ano... Nebyla jsi pro nás stvořená. Nepatříš na hranici.

„Protože patříme k sobě. Kdysi, teď i potom."

Yuki pohlédne na zbylé existence v prostoru – na zarudlé hrdlo věznitele, blondýnky a zděšený výraz lidského chlapce. Poté opět vrátí pohled k Hope. Ke své stinné Hope.

Nespokojeně mlaskne, než ji bez tázání přivine na odhalenou, kostnatou hruď, kde dívku pevně sevře, aby se ztratili v auře na hranici dimenzí.

Jdeme domů?

Jdeme domů.