Poupě

Jen mi důvěřuj, můj drahocenný poklade... Tak zněla první slova, jenž záhadný černovlásek daroval zcela otřesené Hope pomalu si uvědomující svou vlastní smrt, když ležela uprostřed silnice, když mlhavě vnímala dav lidí okolo své bezvládné existence, když hleděla do šedi osamělých očí a na pár chvil se s jejich majitelem sjednotila.

Na kratičký moment, na setinu sekundy se stali jedním, jejich duše se vpletly do sebe, aby si ta její zpátky do hmotného těla odnesla cejch temnoty, pach stínů a oscilace nového světa. A v ten samý moment se poprvé dotkla jeho ledového srdce, pod jehož silnou vrstvou temného ledu pocítila chvění. Chvění osamělé, zubožené a do morku kostí vyděšené existence toužící po zaplašení, po pohřbení tísně v hrudi.

Je jako ona.

Jsou stejní.

Jejich duše odráží stejné odlesky, stejné obrazy, jejich duše lákají stinnou dimenzi úplně stejně.

Proč tomu tak je?

Proč jsi stejný jako já?

Proč jsem jako ty?

A náhle dívce na mysli vyvstane otázka, slova, která se snažila dlouho popírat, ignorovat, nepřipouštět si jejich existenci, avšak více již toho schopna není. Proč naše duše po sobě tak moc touží?

Prudce se nadechne, až se rozkašle, a konečně otevře oči.

Svět je rozmazaný a ona zvláštně otupená – nic necítí, není schopna si uvědomit prostor kolem sebe, její mysl se stále potuluje ve sladkém oparu neznámého původu.

Rozklepe se.

Vybaví si obrázek bezvládného Yukiho zhrouceně ležícího na chladné zemi. Zcela bez aury, bez vědomí, bez temnoty. Yuki zcela bez Yukiho.

Do rozklepaných svalů se vkrade chlad neskutečné hrůzy.

Co se černovlasému stalo? Kde je teď? Je mrtvý?! Zabili jej?!

Tichý, rozmlžený prostor prořízne dívčin křik a snaha o zmobilizování kontroly nad tělem. Hruď jí sevře neskutečná tíseň, jenž přinutí čokoládové oči potřísnit zbledlé tváře prvními slzami.

Jak ráda by plakala pro sebe, pro své bezpečí. Jak ráda by se radovala ze zmizení šedookého věznitele, krutého zahradníka, hladového stínu. Tak neskutečně moc se chce usmát na jeho bezvládnou existenci, jelikož to on za všechno může, on z ní stvořil zrůdu, on vypěstoval zrůdnou zahradu ukrývajíc ji v útrobách lesa, to on je donutil hladovět a lačnit, to on krade to, co mu nenáleží. Protože to on je ztělesněním lidských hrůz ze stínů plazících se za nimi po celičký život.

Avšak i přes všechno to uvědomění její horké slzy patří jemu.

Prostor je zahlcen jejími vzlyky, jejím strachem, zděšením a panikou. Svíjí se neschopna nalézt správné svaly pro vzpřímení se.

Náhle pocítí dotyk spolu s lidským teplem na svých zádech.

Někdo dívku konejšivě hladí po hřbetě a ona je schopna rozeznat tichý, uklidňující chlapecký hlas.

Yuki?

Zadrží dech a veškerou energii soustředí na vzpamatování se, rozežene slzy z očí, aby konečně spatřila prostor okolo sebe.

Dívčin pohled padne na malou komodičku u zdi jen pár kroků od ní, uvědomí si měkkou matraci postele, na níž její třesoucí se tělo spočívá, avšak nevidí žádná okna. Světlo oranžového odstínu se šíří z malé lampičky na nočním stolku u postele.

Rychle obrátí svůj pohled k existenci, jež hnědovlásku konejší.

„D-Damiene..." zašeptá ztěžka a začne se rozhlížet dále kole sebe.

Pokoj je laděn do tmavě modré barvy, působí nevybaveně, neútulně. Žádné obrazy, květiny, jen postel, komoda, stůl, lampička. Podlaha je pokryta tmavým kobercem a vše tak působí ponuře, stísněně.

Dál těká očima po malém pokoji bez oken, dál krmí naději, že pohledem zavadí o černočerné vlasy, ale tuto emoci zhasí slova z mladíkových rtů: „Není tady."

Dívenka na něj upře zoufalí pohled s mnoha otázkami v hnědých hlubinách. „Kde je? Je v pořádku? Co jste mu udělali?!"

Světlovlásek se skleslými koutky pohladí dívku po rozcuchané hřívě. „Proč se staráš o něj? Hope, jsi zavřena v místnosti bez oken, probrala jsi se z bezvědomí, netušíš, kde jsi a proč zde jsi. Ale máš na mysli jen jeho? Proč? Copak ti tak moc zmanipuloval mysl?"

„Nerozumíš tomu. Nemůžeš tomu rozumět." z vyslovených slov Hope zamrazí. Stejná slova jí sdělil i černovlásek a ona teprve nyní pochopila jejich význam.

„Ale rozumím, Hope. Zmanipuloval tvou mysl, vnutil ti svou pokroucenou lásku, přesvědčil tě, že patříš do stinné dimenze, kde máš existovat po jeho boku. No tak, uvědom si, co skutečně chceš. Co cítí naše Hope?"

„Dami..." nechá z očí skanout další slzy svého zoufalství. „Já to všechno vím." Zašeptá a nechá se přivinout na chlapcovu hruď, kde zaboří obličej do měkké mikiny. „Vím, že mě pokroutil, přetransformoval, ale... Ale já viděla, co v sobě nosí. A jediná jej před tím mohu zachránit."

„Musíš zachránit jedině samu sebe."

Kudrnatá sevřená v náručí zavrtí hlavou. „Poprvé v životě pociťuji, že je zde něco, co dokážu, že se mohu něčemu postavit a někoho zachránit. Poprvé ve svém životě jsem odhodlaná se všemu postavit. On mě potřebuje..."

„Ale on si tě nezaslouží."

Dívka se odtáhne od chlapcova těla, aby se mohla zahledět do jeho světlého pohledu. „Mýlíš se... To já si nezasloužím druhou šanci."

„Hope..."

„Nikdy jsem nic nedokázala. Ani se postavit sama za sebe. Kolik silných lidí zemřelo bez další šance? A někdo jako já ji dostane? Není to spravedlivé..."

„Vyčítáš si, že jsi stále tady?"

„Vyčítám si, že jsem ten čas tady tak moc promrhala."

Dvojice se na pár chvil ponoří do sdíleného ticha, kdy se každý brodí svými myšlenkami snažíce se nalézt pevné dno, než klid přeruší dívčiny rty. „Co se stalo?"

„Ještě ne, Hope. Až bude po všem, tak ti vše vysvětlím, ale teď tě potřebujeme tady, mimo dění, ano? Věříš mi?"

Věříš mi?

Slova, která se v jejím životě posledních pár týdnu motají pořád dokola a dokolečka postupně ztrácející význam. Co vlastně znamená někomu důvěřovat? Komu důvěřovat? Proč důvěřovat?

„Hope, proč mi jen nevěříš, že lidem není možné důvěřovat?"

Jen mi důvěřuj, můj drahocenný poklade...

Věříš mi?

Co je důvěra?

„Nevím..."

„Hope..."

„Co se to děje?"

Damien semkne rty pevně k sobě odmítajíc dívce poskytnout sebemenší informaci.

„Damiene, nechci ti ublížit, ale musím ho zachránit."

„Proč?"

„Protože je jako já."

„Jsi slepá, Hope?"

„Všichni jsme byli slepí... Nikdo jsme skutečně nevnímal jeho nitro. Žádná z jeho květin, žádné z jeho poupat... Byl jen ztělesněním našeho utrpení. Ale on je ztělesněním svého vlastního utrpení." Konečně dokáže vstát a zahledět se na chlapce sedícího na kraji postele z patra. „Řekni mi, kde je." Rozkáže pevným hlasem.

Dami polkne.

„V tom případě prosím pochop, že chráním nejen jeho ale i vás. Nemáte ponětí, co v něm dřímá." S děsivým dozněním tichých slov lapí chlapcovi spánky mezi prsty, aby snáze vplula do jeho oscilací a objevila tak to, po čem momentálně nejvíce prahne. To, kvůli čemu teď její duše pláče a kvůli čemu dívku její přátelé možná začnou nenávidět.

„Tohle nejsme my. Nejsme lidé, více jimi už nikdy nebudeme. Naše místo není mezi nimi. Oni nechápou nás a my je. Nepatříme k sobě." Rozezní se kudrnaté v mysli neznámá slova, která oslabí soustředěnost na světlovlasého chlapce v jejím lapení.

Nepatříme k sobě...

Ta slova zazněla z úst zahradníka, avšak Hope si nedokáže vybavit chvíli, kdy jí ona slova daroval, kdy jí opět připomněl, že ona více není lidskou bytostí.

Proč mám pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla?

„Hope?" osloví zaraženou dívku Dami snažíce se odtáhnout její lehký dotek ze spánků, čímž kamarádku opět vrátí do současnosti. Pocítí, jak se vmísí do jeho vzpomínek, pocítí tlak jejího vědomí na jeho rozechvělé vlnky.

Pocítí, jak stín objímá jeho statické lidství neschopné porozumět neomezenosti poskvrněné duše.

***

„Promiňte, ale proč bychom Vám měli věřit?" otáže se Marinet s notnou dávkou nedůvěry v hlase namířenou proti cizinci na druhé stráně malého stolku v zapadlé kavárně.

Dami zůstává tiše sedět vedle blondýnky nespouštějíce zrak z podivína, jenž dvojici odchytil na ulici, aby je utopil v prazvláštních slovech, návrzích a verzích své reality. Ale hlavně, aby jim nabídl možnost osvobození pro zatracenou přítelkyni, a to již ani Dami, ani Mari nedokázali ignorovat, a tak následovali cizince až sem.

„Máte snad jinou možnost? Momentálně jsem pro vás jedinou nadějí, necháte ji jen tak zmizet ve víru dění?"

„Proč toho o stínech tolik víte, když nejste jedním z nich?" promluví konečně doposud zamlklý chlapec.

„Protože se dotkli mé duše, protože mě připravili o to nejcennější, protože mé lidské srdce prahne po pomstě a ta dívka, Hope, je možná mou jedinou nadějí na zničení toho monstra."

„Hope není nástrojem pomsty."

„Zatím jím není, k tomu potřebuji vás dva, její spojení s lidstvím, její důvod pro odmítání temnoty. A když mi pomůžete, když zlikvidujeme zahradníka, tak ji dokážeme osvobodit ze spárů temnoty."

***

„Kdo to je, Dami?" otáže se poupě temnoty.

„Ten, kdo tě osvobodí. Hope, musíš nám věřit, musíš nám pomoc!"

„Je to lhář. Pomstychtivý lhář."

Damien zavrtí hlavou, aby rozehnal všechny pochyby, jež mu dívka zasévá do hlavy. Hope má naději, Hope se může vrátit a Hope se taky vrátí!

„Já jsem mrtvá, Dami."

***

„Musíme jej lapit, ulovit, uděláme z něj honěnou zvěř, kořist."

„Jak?"

Mstitel vloží do dívčiných dlaní pytlíček s neznámým, bílým práškem a injekční stříkačku naplněnou průzračnou tekutinou.

„Využijeme jeho stále živoucího těla, uvězníme jej v něm."

Oba mladí lidé se ošijí nad těmi nepříjemnými slovy, avšak snaží se celou bytostí věřit, že dělají správnou věc, že osvobodí Hope.

Že se stanou jejími osvoboditeli.

„Vaše kamarádka je pro něj nebezpečím, které si však odmítá připustit, a toho mi využijeme. Využijeme jeho slabosti."

„A potom?"

„Poté jej nechám trpět stejně jako jsem musel trpět já." Zvedne koutky v děsivém úšklebku.

„A Hope?"

„Zachráníme ji před jeho temnotou."

Kamarádi se na sebe zahledí s tisícem otázek jiskřícími mezi nimi, s rostoucí nadějí v jejich nitrech. Pocítí nával možné úlevy, šanci mít Hope opět vedle sebe a chránit ji tak, jak ji chránili již několik let, jelikož křehká dušička hnědooké dívky nebyla stvořena pro tento svět.

A pro jaký svět tedy byla stvořená? Napadne Damiena a pohrouží se do možných osudů její duše, přemýšlí nad ostatními, nelidskými světy ve snaze objevit ten, do nějž by Hope zapadla. Existuje takové místo?

Když se s cizincem rozloučí, když naplánuji ohyzdný plán na lapení zahradníka, když se všichni tři upíší nečistotě a pomstě, podrží chlapec kamarádčiny dlaně ve svých a s vážným výrazem se blondýnce zahledí do očí. „Co když Hope potřebuje zcela jiné osvobození? Co když jí smrt byla osvobozením?"

Mari pár chvil na chlapce ochromeně zírá, než se mu prudce vytrhne s jasným nesouhlasem v modrých očích. „Co to říkáš sakra?!"

***

Stinná svého drobného přítele pevně obejme. „Ach, Dami... Ty jsi ta nejúžasnější osoba v mém životě." Zašeptá do chlapcových vlasů, který objetí zmámeně oplatí. „Občas si říkám, že tak otevřená mysl nemůže mít původ v tomto světě..."

„Prosím, Hope, nezachraňuj jej. Zachráníme tebe a nalezneme místo, kam patříš, ale jsem si jist, že po jeho boku to není."

„Má duše je prý poutníkem, nemám místo, kam bych patřila, vždy budu narušitelem. Jsem jen nepatřící vlnka destabilizující celý prostor..."

Blonďáček dívčina ústa přikryje dlaní a zavrtí hlavou. „Nebo naopak patříš do všech světů. Možná vždy máš důvod, že se v jednom z nich octneš, možná je tvým osudem narušit poklidný tok."

Hope chlapce fascinovaně pozoruje, naslouchá jeho slovům a nechává se hýčkat jejich něžností.

„Vždyť to přeci znáš... Občas musí zažehnout požár, aby vzrostl nový život. Co když ty jsi ta jiskra, která přináší něco nového? Něco lepšího?"

Slova se vpletou do existence dívky a jako hejno drobných motýlků něžně rozechvívá vnitřní prostor, naděje, sny, přání a touhy, rozechvívá nové a neznámé pocity.

Co je tedy mým úkolem zde?

„Myslím, že je jen vystrašený..."

„Je krutý."

„V jeho minulosti se muselo stát něco zlého a on se začal děsit lidí okolo sebe. A začal se lidí bát tak moc, až se dal na stovky let dlouhý úprk před svým vlastním člověkem." Zarmouceným pohledem se zastaví na dveřích, na jediném východu z malého, tmavého pokoje. „A já jej musím zastavit, aby nalezl cíl nikdy nekončící cesty..."

„Ty se musíš zachránit."

Hope opět vrátí pohled na kamaráda a usměje se. „A on je klíčem k mé záchraně."

Dami s rostoucím napětím v hrudi sleduje smutný úsměv na tváři bledé dívky, snaží se pochopit její vnímání, myšlení, její pohled, avšak jeho lidská omezenost a láska chlapci nedovolí překročit hranice do stinného. On nepochopí pocity temnoty, které jako černé květy vyrazily v dívčině duši, aby se svými kořeny draly stále hlouběji a hlouběji. Sleduje, jak se kudrnatá postaví krok nasměrovaný ke dveřím, když ji popadne za zápěstí. „Já tě prosím, Hope... Ještě chvíli, určitě už jen chviličku."

Stinné poupě sevře víčka pevně k sobě.

Nechci ti ublížit, ty hlupáčku.

Nechci být více stínem, než jsem teď. Avšak i přes takové myšlenky své vědomí prostorem mezi jejich těly přenese do chlapcova v doprovodu lehkého rozechvění molekul vzduchu. Poklidně expanduje do jeho já, než svou energii soustředí na jediný bod, který při zasažení pošle chlapce do dřímot.

Pohladí jej po hebkých světlých vlasech: „Daniel mi říkal, že stíny cítí odlišně. Že naše nenávist je odlišná... Není lidská. Avšak ani stinná láska není stejná jako ta lidská. Vím, že to nemůžeš pochopit, že mě již nikdy nepochopíš, je to v pořádku, věř mi. Vaše lidství na mě křičí, toužím po něm a má láska k vám se vedle toho volání zdá neskutečně krásnou." Zavře oči a vzdychne do ticha prostoru. „Je to tak silný pocit. Tak silný, že mě dokáže držet v poutech mého lidství možná navěky."

Stáhne prsty z pramínků a bez dalšího ohlédnutí vyrazí z pokoje po stopách houstnoucí temnoty.

Volá ji.

Volá své poupě.

Volá svou spásu, svou záhubu, své mámení, svou drogu.

Zahradník volá svoji Hope.