Poupě

Osůbko, osůbko ztracená,

Jakého cíle zachtěly tvé kroky?

A hle, ty sama nevíš...

Svou duši bezcílnými kroky zatratíš.

Osůbko, osůbko ztracená,

Stín se vplétá v stín a oba mizí v temnotě noci.

Nenásleduj jejich tanec.

Nenásleduj, nepoznáš konec.

Osůbko, osůbko ztracená,

Květ černé krve prorůstá tvou hrudí.

Ty již nejsi ztracená...

Tvá duše byla dávno zatracená.

Ach, ty tvore prohnilý,

Kdes nalezl semeno zlého květu?

Sám se rozhodl jej pozřít?

Jakým stínem jsi jej nechal pokřtít?

Ach, ty tvore odporný,

Z tvého srdce vyrážejí trny.

Květ černé krve tě svázal a zadusil.

Již nebude klidu, o němž jsi snil.

Ty zrůdo zkrvavená,

Chladnoucí krev stéká z tvých spárů.

Stín se stále vplétá v stín a oba mizí v temnotě.

Rozumíš jejich rytmu, ale navždy uvězněna v samotě.

Pozvedni zrak temnoto,

Pohleď na svou shnilou volbu.

Konce již nenalezneš, konce více není.

Pouze krutá nekončící staletí.

Zatracenče temnoty,

Stal ses stinným tanečníkem.

Stín se vplétá v tebe a oba mizíte v temnotě.

Avšak neunikneš samotě.

Ach, ty květe obludný,

Ty již světla nežádáš.

Temnota srdcí je tvým životem.

Tvůj křik stal se šepotem.

Černá krvi zkažená,

Tvá hniloba páchne květinou.

Ztracené kroky nalezly cestu.

Jdeš v náruč svému trestu.

Ty trestanče temný,

Nerozumíš více světu.

Shnilý květ tě promořil.

Shnilý květ bezednou propast stvořil.

Zrůdná mezero v prostoru,

Opečováváš hladovějící tůň.

Nekonečná prázdnota tě tíží.

A ztracená existence svět kříží.

Prázdnoto bezedná,

Lidské touhy pohltilas.

Člověka pohřbilas v neexistujícím dně.

A slizká chapadla vnořila do země.

Květě navždy osamělý,

Prorostl jsi tepajícím proudem.

Pleteš kroky dalším duším.

Temná slova zpíváš jejich uším.

Zahradníku temnoty,

Rozséváš svá hnilobná semena.

Tvoříš květy černé krve,

hnijící zahradu kolem sebe.

Prostor prosycen něžnými vůněmi třešňových květů a sladkého jasmínu ustálí své rozechvělé základy, když se temná chapadla ztracených existencí vpletla do jeho podstaty, a tiše nese hrůznou píseň o zatraceném zahradníkovi s mrtvým člověkem v útrobách.

Mrtvola stále hnije, svým pachem plní bezedný prostor temné duše, jež se vzdala všeho, aby se oddala stinné temnotě hrnoucí se přes hranici stále vášnivější vlnou. Pach hniloby prosakuje póry ven, kazí časoprostor kolem něj a narušuje tak stabilitu všeho, obou dimenzí začínajících se proplétat stejně jako se proplétají nehmotná těla stinných tanečníků.

A on to ví.

Zahradník si zamiloval tvoření oné nestability, stala se jeho múzou, jeho jediným cílem a cestou.

Cestou, na níž k sobě stahuje další pomatené ztracence.

A oni se nechají hnilobou jeho duše zlákat, nakrmit, zadusit a následně i pohřbít.

Další zachvění prostoru, když černovlasý něžně vyzvedne dívku do náručí a následně oba zmizí v meziprostoru sousedících světů. Poté opět zavládne klid.

Město se dále oddává nočním živlům, tiše sleduje spící lidská těla a jejich duše nahlížející přes hranici hmotného světa. Poslouchá lehký popěv vánku hrajícího si se zapomenutými odpadky v ulicích.

Mlčky obklopuje stále zhroucenou dívku snažící se nalézt to, co již nemá šanci nalézt. Okradená se zbytky pachu hniloby v sobě bloudí kdesi v mysli nedbajíce chladu okolí.

A město, prostor jen mlčky sleduje, jak stíny prorůstají jeho útrobami, jak tančí v jeho zákoutích, jak písněmi lákají duše z proudu na scestí.

Tiše sleduje nenávist rodící se v tělech nehmotných snažících se lapit první temný květ. Zahradníka. Černovlasé monstrum.

Jejich touha po jeho roztrhání je tak vášnivá, až sami začaly narušovat pravidla světů.

Z neškodných zlodějů odrazů se stávají manipulátoři lidských srdcí.

A jednu takovou zmanipulovanou, ubohou existenci dnes město zahlédlo, jak mlčky přihlíží krmení dvou monster. A dále sleduje jeho napůl nelidské kroky mířící k pomstě.

Mstitel nalezl slabinu. Mstitel nalezl skulinku. Mstitel se blíží ke kořeni temného květu, aby jej přeťal a nechal shořet v plamenech nicoty.

A město dále jen mlčky, tiše přihlíží dění v jehoútrobách.