Poupě

Sledují mladou dívku sedící na lavičce pod skoro opadaným stromem, jak s nakrčeným obočím hledí do telefonu a občas z úst vypustí slova její nelibosti se situací, kterou právě prožívá. Krčí se v zeleném kabátku, aby se k ní nedostal jediný závan chladu panujícího dnešnímu večeru, s černým kulichem na světlých vlasech.

Hope není schopna odtrhnout zrak od jejího lidství, jenž do ní vráží ve stále intenzivnějších vlnách, jelikož černovlasý nepozorovaně poupátko zbavuje pláště jeho přítomnost, který ji chránil před okolním světem.

Ale zatímco se Yuki usmívá nad utrpením, Hope přijímá co nejvíce lidské podstaty, aby vykompenzovala ten děsivý nedostatek toho známého pocitu. Teplo živého, teplo pocitů a nepřítomnost vnitřního chladu.

„Hope..." pohlédne chladným pohledem stín na hnědovlásku v trasu, jež ho začne vnímat až po druhém oslovení. Svůj zasněný pohled obrátí k jeho stinné přítomnosti, aby mírně nadskočila nad jeho podrážděným výrazem jasně prozrazujícím nelibost. „Proto tady nejsme... Z tebe člověk již nikdy nebude. Cestu zrůd jsem ti navždy přehradil temnotou, pro níž musíš vykvést, abys pochopila její lásku."

„Tvoji lásku?"

Yuki se zasměje, lehce vezme dívku za dlaň, nad čímž se Hope zachvěje. Na chlad nelidských těl si již zvykla, ale jeho doteky...

Proč jen, proč jen ty?

Všechno její soustředění se ze smutné cizinky zaměří na mladíka před ní něžně svírajícího její dlaň. Nechá se pohladit náhlou něžností jeho pocitů patřící pouze jí.

Nechává se jimi opíjet.

Nechápe, jak tak vřelá něžnost mohla vzniknout v těle někoho, tak zrůdného. Tak nevinné... Důvěrné... Krásné... Vplétá se do lehoučkých vlnek, vpouští je do své duše, hltá je po doušcích.

Druhá bledá ruka se dotkne tváře zrůžovělé mrazem podzimu: „Věř mi, Hope." Tichá slůvka vyklouznou z drobných rtů, rozvlní molekulky mezi stíny a lehce zahltí sluch omámené dívenky, která odvětí lehkým přikývnutím s úsměvem na rtech stále nespouštějíce zrak z krásného obličeje. „Jen mi věř, ty má ubohá dušičko."

Ani si neuvědomí, že náhle prsty nesvírá jeho dlaň, ale spánky cizinky nechápavě kulící oči na náhle zjevené osoby před ní.

„Jen mě následuj, ano?" pokračuje dále Yuki, jenž spokojeně sleduje, jak mladý stín se zamlženým pohledem lehce tiskne lidské spánky, proniká skrz ně do myšlenek, touh a vzpomínek nebýt si vůbec vědoma změny existence v objetí její pozornosti.

Yukiho uměle vyvolaná něha byla podbarvena podobnými odstíny jako smutek člověka kousek od nich a zmámená Hope ač je citlivým stínem, tak stále nemá dostatek zkušeností, aby prohlédla Yukiho intriky, proto teď prozkoumává vlnky rozrušení lákající ji sladkými vůněmi do takové míry, až jednu z nich uchopí, aby hladově zhltla odhalená sousta.

Nemůže slyšet, avšak odtrhávání pocitu je tak intenzivní, že skoro pociťuje nepříjemné praskání, jak se ruší spojení, jak se hluboce zakořeněné nehmotné stává obětí temnoty.

Chvilku nechává teď osvobozenou vibraci existovat v prostoru, sleduje její rozcapené konce splývající s okolím, její narušené oscilace, než ji se slastným zavzdycháním přijme do sebe.

Teplo se rozleje po celé dívčině existenci, pocit štěstí a ukojení, lehké omámení a výtrysk čiré radosti, když konečně pochopí, proč byl Yuki tak moc natěšený na lidství.

V tom vše zamrzne.

Vše až na hlasivky oběti rozvibrující se bolestným zaskučením.

Hope musí několikrát zamrkat, aby si vše plně uvědomila. Aby si uvědomila člověka spadeného bezvládně v jejím náručí a pocit zasycení panující jí v nitru.

Zděšeně pohlédne na Yukiho, který se spokojeně usmívá svým nádherným, chladným úsměvem, z nějž Hope zamrazí na zátylku.

„Yuki..."

„Kveteš, drahoušku."

Kudrnatá zavrtí hlavou, když dívka opět zaskučí a pokusí se dostat z jejího sevření.

Strach.

Divoká to vlnka. Krásná, voňavá, svůdná...

Já nechci...

„P-pusť mě..." hlesne cizinka v zeleném kabátku zarývající nehty do hubených zápěstí Hope.

Ta ze všech sil bojuje s touhou lapit lidský strach.

Pohltit jej.

Ale je tak krásný...

Yuki si spokojeně založí ruce na hrudi, zády se opře o zeď budovy a vrývá si scénu do paměti. Již nemusí nic dělat, dále nemusí dívku postrkávat ke správným krokům, dnes ne...

Strach nabírá stále intenzivnější nasládlé vůně a naplňuje mysl oběma stínům a v Hope vyvolává stejné dojmy, jaké před chvíli prožila při prvním soustu.

Její hlad tak strašně moc bolí...

Chce opět cítit tu úlevu, teplo a naplnění.

Jen kousíček...

Chviličku...

Trošičku...

Ještě trošičku prosím... Pochop mě...

Ta trýznivá prázdnota mladý stín ničí, rozkládá jeho existenci zaživa způsobujíce tak neskutečná muka. Prázdnota naplněná temnotou... Prázdnota rozpínající se do všech směrů nehmotného světa...

Avšak ten pocit, když ji na pár chvil zahltí něčím krásným, lidským.

Opět zcela mimo svou kontrolu Hope přitiskne své čelo na čelo dívky v jejím sevření, propojí jejich mysli pomalu klesajíce k zemi. Svá šedivá chapadla vplete do rozbouřeného oceánu, aby objevila všechny svůdné hloubky.

Víš, moc to bolí...

Pochop mě.

Pomoz mi!

Stačí jen trošička, chvilička, nepatrná část lidské podstaty, aby unikla své temnotě. Temnotě, jež se jí jako temný oblak rozprostírá pod kůží, vniká do buněk, do vlákének, do všeho. Vše se halí temným oblakem, který se nešťastný stín snaží překrýt sladkým oparem vášnivých emocí člověka neuvědomujíc si, že pouze kotví temnotu kořenící stále hlouběji do podstaty křehkého stvoření.

Svou šedou sítí obsáhne podstatu cizinky, vnímá ji celým svým já, celým svým vědomím. Vnímá ji, vnímá jako ona. Momentálně pociťuje vše, co pociťuje oběť v náručí.

Jejich duše jsou teď jedním propleteným nehmotným obrazem, nad nímž černovlasý slastně zavzdychá.

Nosíš v sobě více než si myslíš, poupátko.

Jsi více, než si myslíš.

„Prosím... Neubližuj mi..." zašeptá znaveně dívenka bezvládně ležící ve spárech kudrnaté. Hledí do jejích čokoládových hlubin, které se momentálně skutečně zdají být bezedné, nevidí dno, jen nekonečnou tmu. Tmu,e do níž jsou uvrhovány její pocity jako se zbloudilé lodičky na širém oceánu řítí do jádra víru.

Hope se pousměje lehce pohladíce světlovlasou po tváři zrůžovělé mrazem.

„Neublížím... Jen mi pomoz, prosím... Já tě potřebuji." Odvětí v odpovědi. „Potřebuji to, co nosíš."

Kořist zavrtí hlavou s prvními slzami na líčku.

Šedivá síť náhle ztratí svůj klid a sevře se, aby ve svém věznění polapila strach volající do širého okolí.

Hope se pousměje, dívka zaskučí a Yuki lehce skousne spodní ret naplněn vzrušením.

Praskaní naplní obě propletené bytosti.

„Pověz, copak ti provedli?" otáže se se zavřenýma očima kudrnatá.

Vidí krásného chlapce v obětí dlouhovlasé dívky. Líbají se. Jeho ruka na jejím pase. Její dlaň v jeho kudrnách. A stovky čepelí zabořených do hrudi sledujícího.

Dalším obrazem je smích. Posměch. Výsměch. Škodolibý, lidský a neskutečně zlý smích s chladem v očích shlížející na světlovlasou sedící zdrceně na židli, kam byla nedobrovolně shozena.

Zradili mě...

Nesnáším je!

„Nenávist je v pořádku..." řekla jednou Danymu a teď to zopakovala i člověku. Nenávidět je lidské... Nenávidět je krásné... Také chci nenávidět...

„A co cítíš teď?" otázala se stinného dítěte.

„Něco mnohem silnějšího než nenávist, však ty to cítíš. Vím, že jsi to již objevila, Hope. Proč to nechceš vidět?"

„Protože to nejsi ty..."

Ona již nenávidět nemůže, nedokáže. Její nenávist se transformovala do něčeho mnohem hutnějšího. Do něčeho, co odmítá pociťovat.

Dívenka vzlykne. „Není v pořádku... Bolí... Zrada tak moc bolí... Co jsi zač?"

„Ta, co chce opět pouze nenávidět."

„Cítím to... Jaktože tě cítím?"

Protože jsem v tobě, jsme spletené, propojené.

Další odtrhávání.

Další krádež.

Hope se jako dravec vrhá na vše, co cizinka poodhalí, vše, co jí poskytne. Hltá plnými doušky, zalyká se slastí a nenachází konce.

Lidé jsou bezedné tůně nehmotných pokladů, jenž hýří těmi nejlákavějšími barvami, vůněmi a oscilacemi.

Lidská nitra jsou přenádherná, jako pohled do Vesmíru na louce daleko za městem. Nekonečná, třpytící se, rozpínající se, vlnící se, žhnoucí a chladnoucí zároveň.

Dynamická hlubina, v níž se i sám její vlastník může utopit.

A Hope teď kráčí stále hlouběji, hlouběji a hlouběji stále nenáchazejíc pevné dno. Ztrácí se v tom nekonečnu.

Celičká její existence vibruje, rozzařuje se a vůně jasmínu se stává sytější.

Náhle pocítí dotyk na svém útlém rameni. „Pokud budeš pokračovat, přivlastníš si vše, co v sobě nosí, zlatíčko."

Hope jeho slova přijme, avšak neschopna rozluštit jejich význam. Dále se zbavena logického myšlení utápí ve všem lidském v prostoru okolo, v jejím náručí.

Dlaň z ramene zmizí a pocítí něžný dotyk na zátylku. Černovlasý k dívence přidřepl a lehce přiložil studené rty na pokožku, do níž lehce šeptá slůvka temnoty. „Nebude cesty zpět, poupátko. Poté již ne... Vzdáš se svého mrtvého lidství. Vzdáš se lidské Hope. Odhodíš zrůdnost. Avšak jsi skutečně připravena z ní udělat prázdnou schránku?" šeptá otírajíc bledé rty o krk kudrnaté.

Yuki pocítí narušení vibrací, jak k dívce dolehnou jeho slova. Avšak stále svírá chapadly existenci jejíž zář mizí v temnotě. V její temnotě.

Černovlásek si bytostně přeje, aby Hope nepřestávala. Avšak je si vědom, že po procitnutí by ji náhlý nával temnoty zničil, ohrozil by květ a jeho drahocennou květinku.

Jsi tak křehoučká...

Proč jen proč se dívku snaží uchránit před zhroucením? Proč mladému stínu dávkuje nový svět postupně? Proč jej touží chránit?

Jsi tak zlobivá květinka...

Mladík nespokojeně mlaskne mračíc se nad svými myšlenkami, kterým však stejně podlehne.

Tak strašně moc se jim snaží bránit, ale... Ale proč? Jiné by uvrhl do spáru nekonečné tmy bez sebemenšího zaváhání, ale její bolest, její smutek... Ranní jej. Rozechvívá jej.

Jak já tě nenávidím.

Obejme dívku pažemi zahalenými ve volném kimonu, aby ji následně odtáhl od existence v jejích spárech. Lehce ji přitiskne na svou hruď, kde drobné tělo drží ještě pár chvil, než probouzející se stín procitne zpět do reality, než se jeho vědomí plně vrátí do těla, než se dostane ze sladkého zdrogování.

Zezadu ji objímá kolem hrudi, hubené paže svými tiskne k jejímu tělu. Pociťuje naprosto klidný tep srdce, které však po chvíli přepne systoly a diastoly do režimu paniky.

Hope je zpět.

Hope, která pocítí toliko načerpaného lidství až zalapá po dechu.

Hope shlížející na skoro vysátou cizinku bezvládně ležící na zemi, uslzená, s pootevřenými rty a zamlženým pohledem nezaměřujícím se na nic.

„Vítej zpět, Hope." Pousměje se za dívčinými zády stín.

Hnědovláska odpoví tichým zaskučením.

„Byla jsi tak neskutečně nádherná..."

Nejradši by od zrůdného stínu, v jehož objetí se nachází, odskočila, utekla, zmizela. Avšak jeho silný stisk působí jako sedativum na její uvědomění.

„Nesnáším tě, Hope." Zašeptá jí mladík do ucha, než se svou bytostí od táhne, aby nechal dívku spadnout na zem., kam na ni shlíží ze své pozice nad ní.

Kudrnatá odtrhne pohled od lidské existence, zakloní hlavu a padne zrakem na bledého mladíka. „My nenávidět nedokážeme."

„Ale já tebe ano."

Náhle Yuki překvapeně zamrká, jeho srdce, které už pár desítek let nezměnilo rytmus tepu, se rozbuší tak silně, až jej z toho bodne na hrudi, když se dívka na zemi široce usměje.

„Nepovídej." Pronese klidně.

Není schopen slova, nechápe to, nevidí vzorec, frekvence oscilací v jejím nitru je tak neznámá, jiná, nenormální.

Poté se dívka rozpláče.