Poupě

Nabídněte bílé květině vodu s černou barvou a ona zešediví. Vtáhne do svých pletiv vnucené látky, přijme je do těla a nechá je stát se její součástí, a nakonec se s tím vším smíří. Existuje dále se svými šedými květy, pokračuje v existenci, ve své cestě.

Hope je jeho bílý kvítek, který on má šanci očernit nádhernou temnotou, nechat ji rozlézt po její stále nechutné, čisté dušičce a stvořit bohatý, nádherný květ. Vzpírá se, cítí dívčin odpor unikající z každičkého póru bledé pokožky, avšak on jej zahubí jako otravného parazita. Podá poupátku očerněnou vodu a bude přihlížet jejímu smíření. Protože on ví, že přijde, že ji pohltí a nechá v něm utonout. On sám se o její duševní obrat postará, připraví pro něj živnou půdu, aby mohl vyklíčit.

Ještě chviličku, můj drahocenný poklade. Už jen pár chvil a propadneš novému světu.

Při stisknutí dlaně se vmísí do její mysli, vzpomínek, aby vytáhl důležité esence pro zradu této naivní bytosti. Probádá vzpomínky na děti ve třídě, jenž z nevinné udělali vinnou. Prohlédne si ignoranci, lhostejnost a nepodloženou zášť okolí. Prohlédne si chvíle s přáteli. Pozastaví se u párty, která se zvrtla v nejhorší noční můru. Prohrabe se vzpomínkami na bratra. Vše otiskává do své vlastní paměti, aniž by nechal uniknout jedinou vlnku uspokojení.

Nedovolí, aby někdo jeho plán zmařil, aby jej ona zmařila.

Všichni věří ve své osvobození tvou rukou...

V duchu se zasměje té sladké vůni zoufalé naděje, k níž se jeho zahrádka začala upínat. Ještě si na jejich vábivých pocitech pochutná, vytrhne je a pohřbí ve svém hlubokém nitru.

Avšak stále nedokáže rozhodnout zdá vytvořit z Hope stinnou bytost byla chyba či nejlahodnější volba. Pokud dokáže zničit to světlo, jenž se snaží si ze všech sil uchovat, bude jeho drogou na dlouhá staletí v jejich budoucnosti. Už teď v sobě nosí toliko mámení, až má občas problémy dívku celičkou nezhltnout. Ale ještě chvíli musí vyčkat, nechat ji vykvést, teprve poté zabloudit k jejímu chvění, které se stane delikatesou, jedním z jeho nejdokonalejších výtvorů.

Přeruší kontakt jejich dlaní a mírně se na dívku usměje.

„To bude ještě zajímavé." pronese tiše k Hope, která nechápavě zamrká.

Ze všech sil se drží, aby se nerozesmál, když pocítí závan její naděje, důvěry a odhodlání. Je odhodlaná jej změnit, je všechny změnit, osvobodit, skončit s jejich špatnými existencemi. Důvěřuje sobě i jemu, že konec bude dobrý, zdárný. Věří v Yukiho nitro, které nevnímá tak černým, jakým skutečně je. Netuší, že mladík se již nikdy nevrátí do světla, které jej upálilo. Místo toho ji spoutá a stáhne k sobě.

Hope je příliš naivní a hodná, proto není schopna zaregistrovat to, co má přímo před sebou. Ale čas pro ni krutého odhalení se blíží a bude to Yuki, k němuž se poté obrátí, k němuž se upne a nikdy od něj neodejde.

Stane se jí zachráncem a spásou.

„Nesmíš porušit naši dohodu, ano?" upozorní jej hnědovláska, na což v odpověď chápavě přikývne.

„Tak pojďme si dát něco na zub, ne?" roztáhne koutky do chladného úsměvu.

Sleduje, jak květinka znejistí, polkne a sklopí pohled, než se odhodlá vstát a čelit jeho chladným očím.

„Slibuji, že si to užiješ, květinko moje. Jen mě následuj, důvěřuj a přijmi."

„Nikdy tě nepřijmu, nikdy tvou temnotu nepřijmu."

Už si ani nevzpomíná na dny, kde se smál tak často jako dnes. Dívka jej nutí se smát stále častěji a častěji, je to tak osvěžující. Příjemné oživení monotónní věčnosti nedosahující konce.

Pohlédne ven z okna na statný strom, na temnou oblohu a spící svět lidské dimenze. Nakonec dívku zahalí do svého náručí, nechá ji omámeně vdechovat vůni třešňových květů a oba zmizí v meziprostoru dimenzí.

Umím to také? Rozezní se otázka v jejich rozplynulých existencích.

Teď ještě ne, až se staneš dostatečně stinnou, až se staneš stínem.

Hybrid se nemůže stát stínem...

Jsi si jisté, poupátko?

Jistě, není plnohodnotným stínem, ale svou podstatou je jim velice blízko. Jeho nitro je stejně bezedné jako jejich, jeho temnota stejně hutná, ale on narozdíl od nich nenechává lidské bytosti poklidně žít, on jim krade, on jim vrací jejich zločiny. Stíny jen němě přihlížejí vývoji dimenze, občas podniknou krok k jejímu ohybu, ale víc nic, je jim to jedno. Ale on touží lidský prostor překroutit a přinutit jej se zhroutit.

Pocítí tep města.

To místo nenávidí a zároveň černovláska láká vším, co nabízí. Stanou v postranní uličce mezi dvěma vysokými budovami, mezi něž si najde cestu pár fotonů pouličních lamp u hlavní ulice. Světelný smog pohltil všechen výhled na noční oblohu a ozářil atmosféru svým oranžovým nádechem. Slyší hudbu, projíždějící auta, občasný rozhovor nočních tuláků a šum chvějícího se prostoru, jak je přesycen vibracemi.

Odstoupí od drobné postavy, aby shlédl její mírné znepokojení, jak mysl zaplaví stovky cizích vibrací. Ještě není schopna jejich průnik regulovat, řídit jej a vybírat si. Místo toho jí proudy vibrací vráží do hlavy, mezi myšlenky tvoříce tak divoké víry.

Pár chvil si užívá dívčino zoufalství, než lehce položí dlaň na útlé rameno. „Představ si hradbu. Představ si, jak ji stavíš kámen po kameni. Vytvoř si brnění."

„Jak?!" zajíkne se bičována lidským světem.

Pro Yukiho je to vše již samozřejmostí, dlouho již existuje v této formě, aby si osvojil vše, co potřebuje ke svému přežití. Již si skoro nepamatuje své první dny, své první kroky a strasti.

„Uvědom si, že jsi nad nimi, ne ony nad tebou. Ty je ovládej."

„Yuki, já nevím, jak." vzlykne již se slzami v očích kudrnatá, jež klesne k zemi, kde se schoulí do trpícího klubíčka.

Stín si povzdychne a nechá svou přítomnost vsáknout do okolí, lehce přijme dívenku do nehmotného náručí a utvoří tenoučký plášť, za nímž ji skryje před bolestí.

„Stačí si věřit, Hope. Ty o sobě ale stále pochybuješ, přijímáš svou slabou existenci..." praví zarmouceně. „Jsi se sebou smířená místo toho, aby ses pokusila stát se silnou."

Pocítí, jak v dívce hrkne a zadoufá, že skutečně odhodí své lidské já, ten ohavně slabý výhonek čehosi, a přijme svou existenci, sebe.

„Neboj se, teď jsem tady s tebou..." dodá nakonec jemněji, aby zděšenou dušičku alespoň trochu uchlácholil.

Zával vděčnosti jej donutí podrážděně povzdechnout. „Tak jo, jdeme si dát večeři." pronese nakonec a vmísí se do života ve městě.

Hope se nejistými kroky vydá za ním, aby se nechala pohltit lehkým nočním ruchem vdechujíc svěží vzduch, jímž proplouvají nejrůznější směsice pachů. Následuje kroky drobného černovláska s narůstající tísní v hrdle bránící řádnému přijímaní kyslíku. Netuší, že svými vlnkami rozbouřenými zoufalstvím působí nepatrný úsměv mladíkovi před ní.

„Pověz, jaké chuti upřednostňuješ?" otáže se rozjařeně stín lapen v euforii z brzkého nasycení. Šedýma očima těká po světě kolem sebe zkoumajíc každičkou existenci v něm.

Predátor hledající tu nejlahodnější kořist.

Hope mlčí nepřestavajíce sledovat kamenné kostky chodníku.

Yuki jen ledabyle pokrčí rameny a špulí rty při těžkém výběru. „Asi spíše něco méně násilnějšího, viď? Ach, ach... Co třeba lehké osamění protkané sladkohořkou závistí, doplněné o podráždění a závist? Mladí lidé bývají tím nejlepším, jejich křehká srdíčko, ukřivděné dušičky..."

Obrátí se k Hope, které se na tváři usadil podmračený výraz. „Jak se můžeš takto otevřeně radovat z cizí bolesti?"

Černovlasý chvíli sjíždí poupátko pohledem, než nakloní hlavu ke straně: „A co jiného s tím mám dělat?"