Poupě

„Máš pravdu, žádný pramen se o mně nezmiňuje, nebyla jsem úplně chtěné dítě. Avšak bylo tak nějak veřejným tajemstvím, že jsem bastardem princezny Alexandry, ale její manžel nebyl schopný ji předhodit osudu nevěrnice, tak prohlásil, že jsem jeho, ale sám se postaral o to, abych se do historie nezapsala. Byla to složitá doba..."

Hope zaujatě poslouchá, avšak stále se není schopna vzpamatovat z šoku, když Annabel oznámila, kdy byla stvořená stínem. Dívce pomalinku začíná docházet, že Yuki je mnohem, mnohem starší, než kdokoliv z nich a při té představě, při tom uvědomění se v ní sevřou všechny útroby a lapí chapadlo hrůzy. I přes horkou vodu objímající celičké tělo pokožku poseje husí kůže.

„Ale asi si umíš sama představit život bastarda."

Němě přikývne, protože si je vědoma, že kdyby tehdy netrpěla, nestala by se tím, kým je teď.

„Takže tě pak zabili, protože jsi byla trnem v oku?"

Annabel s úsměvem zavrtí hlavou. „Ne, to ne... Zabil mne Yuki."

Hope zalapá zděšeně po dechu, avšak žena dívku ihned začne chlácholit. „Ale udělal to z dobré vůle, chtěl mi jen pomoci."

„Tím, že tě zabije?"

„Tím, že mi dá šanci na poklidnou existenci."

„Takže jsi mu vděčná?"

„Jak se to vezme... Ano, daroval mi nový život, kdy jsem nemusela snášet zacházení hodné dobytka, ale... Ani se nezeptal, jak si přeji zemřít, neřekl mi, co vše to obnáší a jak dlouho poté ještě budu žít. Je schopné cítit vděk a zároveň hlubokou nenávist?"

„Myslím, že v našem případě, je to tradiční rozpoložení..."

„Díky němu jsem již nemusela snášet lidskou krutost, ale byla jsem to já, kdo se stal krutým... A přiznám se, že první roky jsem si toho užívala, mstila se a on mě podporoval. Byl tak nadšený, spolu jsme chodili na noční lovy, nutili lidi trpět a bavili se při tom. A také..." odmlčí se, odvrátí pohled od posluchačky a zabloudí jím k poklidné hladině. „Jsem se do něj zamilovala." přizná tiše.

„Miluješ jej?" podiví se hnědovláska, ale v odpověď dostane zavrtění hlavou.

„Milovala. Tehdy se zdál být tak okouzlujícím, nedostupným, svobodným, a hlavně mi nabízel únik. Ale čím déle jsem byla po jeho boku, čím více stínů jsem poznávala, tím více jsem se jej začala bát. Toho, co má v sobě."

„A on o tvých citech věděl?"

„Jistě, ví o nás vše, zná nás mnohem lépe než my sami sebe. Říkal, že mě také miluje, i teď, ale jeho láska je tak odlišná od té mojí."

„Od té lidské..." upřesní kudrnatá, která s povzdechnutím odevzdá celé své tělo vodě a ponoří se. Pevně sevře víčka oddávajíc se klidu podvodního prostoru, kdy sluchové receptory zaplavuje neutichající, omamné hučení deroucí se do nitra mysli, aby rozpohybovalo nové proudy. Z nosních dírek unikají drobné bublinky vzduchu hladící tváře šimravým dotykem.

Sebere život, aby daroval nový...

Jak pokřivenou logikou se to zdá být.

Kým jen skutečně jsi, temný princi? Osamělou dušičkou zakletou v čase? Či dítětem lačnícím po společnosti? Krutý stín nenasytný emocí? Vrah a krvelačná bestie?

Hope se snaží vytvořit obraz toho, jak drobný, pobledlý mladík probodává hruď zahalenou v úzkém korzetu, jak přihlíží pádu krásné dívky, jež začne na zemi krvácet a lapat po dechu. Avšak vůbec nemá síly takovou představu stvořit... Možná spíše nemá dostatek odvahy pro to, takový obraz spatřit. Připustit si, že Yuki je skutečným vrahem.

Jak těžké je pro něj vzít lidský život?

Když pocítí tlak na hrudi, prorazí hladinu a zhluboka se nadechne vlhkého vzduchu.

„Spatřovala jsem v něm svou svobodu, svou lásku, ale kým je pro mě teď, to netuším..."

„A co by sis přála?"

„Jednoduše a v klidu opět zemřít, ale tentokrát na věky věků. Stát po jeho boku je každým prožitým dnem více a více podobné mučení."

„Proč je smrt pro nás jedinou branou úniku?"

„Protože jí všechno začalo, ale až budeme opouštět zahradu... Vrátíme se zpátky tam, kde zůstal kus naší duše."

„Až budeme opouštět zahradu... Věříš, že to jednou nastane?"

Princezna se zahledí zelenými pláněmi do temných hlubin poupátka. „Myslím, že v budoucnu překvapíš nejen nás všechny, ale i samu sebe."

Hope sklesle vydechne snažíce se nenechat rozhodit nadějí a důvěrou krásné ženy, která jí lehce sevře rameno a donutí dívku se tak opět zahledět do obličeje pobledlého temnotou. „Tuším, že Yuki teď lituje, že z tebe stvořil stín. Jestli i já cítím to, co v sobě nosíš, musí to on vnímat celou existencí. A i on musí tušit, co to pro nás všechny znamená."

Hope zahalena v bílém, lehkém župánku s darovaným oblečením v náručí kráčí zšeřelou chodbou do svého pokoje s mírnou dezorientací, jak si teplá voda pohrála s tlakem. Chtěla se v lázních uvolnit, měla načerpat síly a trochu klidu, ale místo toho na ramenou cítí ještě větší tíhu jak před tím.

Vždy byla ta pasivní, ta v pozadí, ta, do které se může kopat. Teď je všechno jinak, teď vše závisí na ni. Teď na ni všichni spoléhají.

Nastal čas, kdy ona má kopat, bít se v před, vrhnout se do bitvy a řvát.

Jen ona si není stále jista svou silou, svou důležitostí a schopností pro splnění poslání, jenž se se očividně stalo jediným důvodem jejího nového života. Nebo bylo vždy jejím důvodem žití? Měla trpět, zemřít a stát se osvoboditelem?

Jsem poutník...

Grace řekla, že všechny své minulé životy nosí stále v sobě, uzamčené, skryté, nesoucí klíč k ukončení utrpení. Kolik životů má již Hope za sebou? Kde všude existovala? A jak se ke svým vzpomínkám má dostat?

A proč se vlastně stala poutníkem, vyvrhelem nepatřícím do žádného ze světů?

Zachmuřeně vejde k sobě do pokojíku, kde rozsvítí malý lustr, aby osvětlil místnost zahalenou ve stínech, jelikož závěsy nechává permanentně zatažené pro zamezení vniku denního světla k jejím očím. Pohledem obsáhne malou, útulnou místnůstku tmavě béžové barvy, postel, skříň, okno, vše lehce pohladí s trápením vepsaným v očích.

Můj domov?

Má nová rodina?

Proč má nový domov, novou rodinu, když stále existuje jako Hope? Děje se to tak vždy? Pokaždé, když zemře a vplete se do jiné dimenze, pokaždé, když se stane někým jiným, získá i nové místo mezi ostatními? Má tedy zapomenout na vše, co bylo, kým byla a kým pro ni byli ostatní v jejích vzpomínkách? Jistě se jí to stalo již mnohokrát, jenže teď si je přechodu mezi dvěma světy silně vědoma. Pociťuje jeho dopad, tíhu a s tím vším spojenou bolest. Pořád si v hlavě obrací otázku – Kým jsem? Zkoumá ji ze všech možných stran, probádává její zákoutí, ale odpověď stále zůstává nepolapitelnou.

Shodí ze sebe bílý kus látky, aby se převlékla do půjčených šatů od Annabel. Šaty světle modré barvy s lehkým fialovým žíháním jsou o něco větší, než by potřebovala, ale díky těsnému vršku se špatná velikost projeví jen tím, že jí šaty sahají rozevlátou sukní až po kolena. Stále vlhké, trochu splihlé vlasy nechá volné, takže tvoří temný vodopád na zádech. Když na sebe pohlédne do zrcadla, uvědomí si, jak se pomalu sžívá se stinnou Hope.

Bledost dívce již nepřijde tak odpudivá, působí ještě křehčeji než před tím a v kombinaci s šaty a tmavými, rozpuštěnými vlasy si připadá jako noční víla. Prohlíží si drobný obličej, na němž si všimne známek nedostatku jídla, když zaregistruje nepatrně propadlé tváře.

Mám hlad...

Vlastně jej pociťuje neustále, jen se ten pocit snaží upozadit, schovat před svým vědomím, ignorovat jej. Ale neustále hnědovlásku pronásleduje, jako plíživý had ovíjející se jí kolem nohy, nutící ji si ho všímat stále více a více, jak se jeho dotyk zintenzivňuje.

„Nemohu to znova udělat..." praví svému hladovému odrazu.

Místo toho nejisté kroky nasměruje ven z pokoje, přes chodbu do ztichlé kuchyně, kde otevře ledničku, aby začala lačným pohledem sjíždět její obsah ozářený jasným, ostrým světlem. Avšak při pohledu na fyzickou stravu se dívce zhoupne žaludek, což vyvolá zarmoucený povzdech.

Ne...

Pevně stiskne zuby, až pocítí tlak na čelistním kloubu, a s vypěním mnohých sil natáhne ruku k banánu, na češ zabouchne bílá dvířka a usadí se se svým úlovkem do kuchyně, aby ovoce do sebe začala soukat. Každé ukousnutí, rozžvýkání a polknutí je neskutečně náročné a neschopné utišit pocit hladu v útrobách.

Tělo ví, po čem hladoví a vzpírá se tomu, přijmout cokoliv jiného. Snaží se odmítnout nabízená sousta a uvědomit majitelku o pochopení skutečných potřeb, kterým se však ona vzpírá.

V půlce banánu to vystresovaně vzdá a sesune se na dřevěné židličce uprostřed pohaslé jídelny osvětlené pouze malým světýlkem nad linkou v kuchyni, takže rohy jsou plné stínů natahujících se po hladovém hybridovy, jenž si jejich přítomnost uvědomuje stále hmatatelněji a hmatatelněji.

Stává se slabou.

A oni to cítí, cítí její hlad, rozporuplnost a odmítání. Cítí to a díky tomu sladkému vábení touží zhltnout celičkou dušičku nechutného tvora ztraceného mezi dimenzemi.

Když náhle prudce pozvedne hlavu a pohled nasměruje ke dveřím vedoucím do chodby.

Hladoví.

Strašlivě moc.

A díky tomu všemu drásání vnitřností objevila jinou možnost, pro ni přijatelnější, lákavější, lahodnější. Odpoutá se od své existence, aby nehmotným já prolétne pro온라인카지노게임 budovy a objeví své utišení. Rozprostře se po celičkém prostoru, rozvlní vzduch a pohladí ty, kolem kterých nepozorovatelně proletí, aby se střetla se svým cílem. Ani si neuvědomí, že podvědomě se tělo vydalo za svým vědomím, jenž našlo vhodnou kořist, a právě se ji chystá obejmout chapadýlky.

Vrátí se do svého hmotného těla a otevře dveře, za nimiž ji polapí černočerná tma. Vstoupí dovnitř zanechajíc dveře mírně pootevřené, aby alespoň proužek světla pronikl do tichého pokoje.

Tichého tím způsobem, že ani stíny zde nepějí své ódy utrpení.

Zaměří se na osobu poklidně ležící na posteli pod oknem. Sleduje, jak se nepatrně zvedá tenká deka v rytmu nádechů a výdechů, sleduje, jak zahaluje drobné tělo a kopíruje jeho křivky.

Přistoupí blíže a v tu chvíli na pár chvil zapomene na vše drásající hlad.

Užasle zůstane hledět na spícího mladíka před sebou. Kochá se křehkým vzezřením temné zrůdy, jejím klidem. Černé vlasy tvoří temnou svatozář, jak se při spánku chaoticky poházely kolem hlavy.

Proč jsi to jen ty, kdo mi krade můj svět? Proč jsi to jen ty, důvod, pro který se nejsem schopna vrátit? Proč, jen proč?

Udělá krok ještě blíže, zvedne paži a hubeným prstem spočine na chladné, bledé pokožce spícího stínu a sjede jím od spánku, přes tvář, až k hraně čelisti.

Jak heboučká může temnota být...

Černovlásek se nepohne, dále poklidně oddechuje s myslí zahalenou sladkým oparem snů, do nichž se však dívka nedokáže podívat. Proto ke své kořisti natáhne i druhou dlaň, aby lehce stiskla Yukiho spánky, kde Hope pocítí lehký tep jeho krve.

Stále jsme živý... Bijí nám srdce, proudí krev a dýcháme.

Odpoutá svou pozornost od svého nitra a přesměruje ji k mladíkovi, k jeho spánkům a přes ně do útrob, aby po chvilce konečně pocítila známý rytmus druhé bytosti. Ignoruje fakt, že temnota je řidší než při její poslední návštěvě, že vlnky mají mlhavější charakter a vše se zdá být tak nějak... zpomalené, snové, nepřítomné.

Celé nitro naplňuje klid, který Hope sice nevzrušuje, ale pro zasycení jejích touh postačí. Avšak když se dotkne jedné z vlnek, hubená zápěstí dívce sevře hrubý dotek a ona se náhle octne na zemi plně při vědomí, sama v sobě s bodavým šokem šířícím se hrudí.

„Ach, ty parazite ohavný." zasyčí vztekle probuzený měříc si dívku chladným pohledem.

Hope několikrát zamrká, aby ustálila svou pozornost a uvědomila si temný hněv kolem její osůbky. Hledí na již sedící stín na posteli bez schopnosti se mu jakkoliv bránit, proto, když pomalu sleze z postele, dojde k ní, dřepne si a hrubě chytí za výstřih šatů, není schopna odporu.

Je tak blízko.

Má pocit, že může vidět plamínky hněvu v jeho ocelově šedých očích. Je zvláštní, jak vřele dokáží působit, když se nechává ovládat chladným vztekem.

„Mám hlad, Yuki..." zašeptá se staženým hrdlem.

„A proč já?" vrčí stále podrážděně.

Když dívenka natáhne ruce a obemkne jimi jeho krásný obličej, překvapeně zamrká. „To mi pověz ty."

Yuki je omýván jejími rozbouřenými pocity, zmatením a zvláštní touhou. Touhou po něm. Avšak při hledání kořenů toho zvláštního pocitu narazí na labyrint, kterým se nedokáže prodrat. Copak je to jen za touhu? Hlad? Touha po jeho konci? Či touha úplně jiného tónu?

Yuki dál zaraženě sedí před dívkou objímající jeho obličej, jelikož si uvědomuje, že tato touha není ta, na níž je zvyklý. Tato touha nepatří temnotě, tuto touhu on nezná, nerozumí jí a děsí jej.

Rychle se od dívky odtáhne, ale ta se opět pokusí polapit jeho vlnky. Strčí do ní, aby padla na zadek na zem, při čemž stiskne rozechvělou dušičku, až se zajíkne bolestí.

„Na toto nemáš právo." pohlédne na své hladové poupátko a povzdechne. „Vezmu tě tam, kde ti bude dobře, ano?"

Hope prudce zavrtí hlavou. „Odmítám to dělat."

„Chceš tak moc trpět?"

„Radši to, než ubližovat jiným!"

„Jak hloupá jen dokážeš být...Poddej se tomu, temnota je přeci dobrá, vřelá a krásná."

Jako ty?

„Nic z toho není, Yuki. To ty si jen takovou podstatu temnoty nalháváš. A díky tomu všemu jsi zapomněl, co je skutečné."

„Věřím jen své pravdě, svému nitru a své temnotě. Protože víš co? Vše ostatní, lidský svět, světlo, dobro je pouze křehký motýlek, jehož křídla lze tak snadno polámat, spálit. A lidé tyto motýlky upalují každý den, jejich svět hoří, to se mému nikdy nestane."

Kudrnatá se smutně pousměje, sedne si do tureckého sedu a nakloní hlavu ke straně svraštíc obočí v zamyšleném výrazu.

Jsem nadějí... Jeho jedinou a poslední nadějí...

Bez obětování není cílů. Bez ztrát není výsledků. Někdy je třeba něco opustit, aby se existence přiblížila více ke svému naplnění.

Natáhne ruku a pokochá se Yukiho nepochopením, než mu osvětlí situaci. „Ty mi ukážeš to, po čem toužím. Nakrmím se jako stín, jako květina. Dovolím ti mi ukázat tvůj krásný svět, jen pokud mi ty dovolíš ukázat ti ten můj"

„Proč bych to měl dělat? Co když tě jednoduše nechám zemřít?"

Dívenka se upřímně zasměje. „To neuděláš."

A má pravdu, ale Yuki se navzteká ještě více, když si to uvědomí. Když pochopí, kam až to nerozkvetlé poupě dokáže pohlédnout.

Hluboce vydechne, než vloží chladnou dlaň do nabízenéa vzájemně se stisknou.