Poupě

„Hope, já tě strašně moc prosím, nedělej to..." Damiho zoufalství se zdá být skoro hmatatelným a Hope jej vnímá tak intenzivně, až má pocit, že stačí natáhnout ruku, aby tu příliš rozvlněnou oscilaci pohladila. Cítí, jak se vlnění, monstrózní vlnění nese celičkou chlapcovou duší a uniká ven do prostoru, kde nedá klid molekulám vnějšího světa.

„Klid, Dami... Je to v pořádku." pousměje se vysílajíce k němu něžné ukonejšení, jenž se však ihned utopí v rozbouřeném citovém mraku. „Věř mi, budu v pořádku."

Damiho pohled se z hnědovlásky přesune na postavu postávající kousek dál za jejími zády, aby dotyčného probodl nenávistným pohledem.

Jen už jdi, ty nádore světa. Zvolila si mě, nerespektuješ její volbu? Rozezní se jeho myslí.

Kudrnatá si povzdychne a daruje Yukimu mračícímu se na skupinku rozhořčený pohled. Ten se od nich odvrátí předstírajíc, že s tím nemá nic společného. „Ale hněte sebou, jo? To světlo mě zabíjí..."

„Tak si chcípni." zavrčí Mari, za což si vyslouží přímo vražedný pohled od zahradníka.

Hope si jen povzdychne a mírně drkne do ramen přátel, aby se vydali k odchodu. Ti se však odmítají vzdát. „A co tví rodiče, Hope?! Víš, jak tvá matka šílí? Co jí jako máme říct?"

Ta slova donutí mladý stín zavrávorat. Co moje rodina?

Tady je teď tvá rodina... Pronese chladný hlas snažící se vychytat všechny pochybnosti z její mysli.

„Řekněte, že jsem v pořádku, ale že nějaký čas zůstanu mimo. Prosím... Jsem dospělá, nemusím se již držet v hnízdě, ne?"

„Jsi natvrdlá? Která matka by se s tímto smířila?" vzteká se dál Marinet, která popadne drobnou dívku za ramena, aby jí začala třást ve snaze probudit zdravý rozum.

To již černovlasý nesnese, tichými kroky se přemístí k dívkám a blondýnku hrubě odstrčí. Chvíli se oba měří rozžhavenými pohledy, než se Yuki pousměje. „Nech to na mě." pronese nakonec.

„Na tobě, ty bastarde?! Pro tebe si přichystám peklo, až se znova uvidíme." vrčí na něj dál človíček stojící mimo sféru pocitů, jinak by věděl, jak je Yuki spokojen s vývojem jejího nitra.

„Nemám touhy se s vámi opět shledat."

„Já se Hope nevzdám. Ať si říká, co chce, ať mě odstrkuje, jak dlouho chce, ona ti nepatří, jasný?"

Hope něžně odtáhne stín od své přítelkyně. „Já to dělám dobrovolně, Mari."

„Neděláš, Hope..." ozve se chlapec. „Děláš to pro naše bezpečí, pro jeho pocity, ale kde v tom všem jsi ty?"

„Ber to jako dík za všechno, co jste pro mě kdy udělali."

Dami začne nesouhlasně vrtět hlavou, ale to již Yukimu dojde všechna trpělivost. Přivine si drobnou hnědovlásku na svou hruď, naposledy probodne šedýma očima lidskou dvojici a zmizí. Hope se stihne naposledy usmát na své přátelé, než je zahalí šeď a oni se octnou v nehmotném prostoru, kterým se dostanou zpět do doupěte, do zahrady.

„Nemůžeš někoho vlastnit." pronese tiše kudrnatá stále přivinuta na mladíkovu hruď, takže jí jeho chlad proniká do celičkého těla.

Yuki dívenku propustí ze svého ledového obětí a ona si plně uvědomí dřevěnou budovu kolem sebe, květinové vůně, zšeřelou chodbu a emoce neskutečně odlišné od těch lidských. Nyní si uvědomuje, jak skoro statické jsou. Nechovají se jako rozbouřené moře rozechvívající prostor kolem osoby, jež je nosí. Vibrace stínů jsou více kontrolované, utlumené, tiché a krotké.

Myslí prolítne myšlenka, zda právě tyto pro lidi neviditelné oscilace unikající z jejich těl nejsou v některých pramenech popisovány jako aura. Konec konců, když skutečně existují jiné dimenze, nehmotné bytosti, proč by skutečně nemohla existovat i aura? A s lidským omezeným chápáním koloběhu života, kdy nemají žádnou představu o proudu energie, je dosti možné, že si narušení prostoru kolem sebe svými vlastnímu pocity osvětlují aurou určující jejich povahu, charakter, podstatu. Což nemá tak daleko do pravdy...

„Zachránil jsem vás přeci, mám právo na vaši společnost." odpoví dívčině poznámce Yuki vytrhnouc tak dívku ze zamyšlení.

„Je to jediný důvod, proč nás vytrháváš ze spárů smrti?"

Yuki zamyšleně nakloní hlavu ke straně, až mu hebké, černé vlasy spadají do obličeje napůl skrytého ve stínu chodby, v níž se bez přítomnosti oken trvale zdržuje šero.

„Nepřijde ti to trochu sobecké?" vypálí na mladíka další otázku hnědovlasá založíce si ruce na hrudi, aby vypadala více pedantsky a sobě dodala trochu důvěry hledět do šedých očí.

Stínu se podaří odpoutat pohled od hnědých hlubin a zabloudí jím mimo dívčinu osůbku. „Copak je sobecké nechtít být sám?"

„Copak si ale neuvědomuješ, za jakou cenu teď nejsi osamělý?" zeptá se již trochu zasmušileji, když ji náhle ovane smutná, mělká vlnka uniklá z druhé existence v chodbě. Rychle frekvenci zachytí, aby ji mohla probádat ve všech směrech, avšak po pochopení její podstaty se zasmuší ještě více. „Ty jsi stále osamělý..."

„Snažím se zachraňovat existence umírající ve stínu jejich života, chci jim dát šanci na lepší existenci, protože duše umírající v utrpení nenalezne klidu. Pošpiněná se nemůže vrátit do proudu života, zůstane se motat kolem něj, utvoří vedlejší proudy, ale nestanou se součástí celku, ne dokud v nich nezazáří světlo. Naori se tam nevrátila..."

„Ale být ve vedlejším proudu přeci není prokletím, ne? Pořád bychom kolem sebe měli ostatní, další duše se stejným osudem. Nepatříme mezi ostatní, tak jsme si vytvořili své vlastí místo." poukáže s úsměvem drobná dívenka, na níž černovlasý upře svůj chladný pohled a pozvedne koutky ve smutném úsměvu, který se Hope zabodne do srdce.

„Možná máš pravdu... Ale já se s tím nesmířím. Hope, nejsem ty, nemám tvou něhu, pochopení a úsměv. A ani je mít nechci..."

„Proč chceš zůstat ve své tmě? Proč radši nezačneš projevovat něhu, abys utvořil skutečná pouta?"

„Protože ta temnota ve mně je jediným, co mi zůstalo. A má pouta jsou skutečná, my jsme skutečná rodina, navždy spolu, rozkvetlá zahrada plná různorodých sladkých vůní. Víš proč stíny voní jako květiny? Sladce, omamně."

Hope zavrtí hlavou.

„To je bolestí hnízdící hluboko v našem nitru. Díky ní jsme tak krásní a schopní kvést."

„Bolest není krásná..."

„Myslíš? Díky ní jsme se stali květinami a díky ní zůstaneme navždy spolu."

„Někteří to tak nechtějí..."

Yuki přistoupí k dívce a dlouhými prsty něžně pohladí kudrnaté vlasy nezkrotně tančící kolem obličeje.

„Věřím, že jednou pochopí a přijmou mou lásku k nim." s těmi slovy se otočí k odchodu.

Hope zůstane sama stát uprostřed chodby sledujíc vzdalující se postavu stvořitele, který již příliš dlouho nezakusil něhu, lidství, teplo a skutečné pouto.

Ublížil jejím přátelům, hodil ji do spárů temnoty, ubližuje těm, kteří se vzbouří jeho lásce, drží je v okovech, nutí je krást a ubližovat dalším, je chladným monstrem libujícím si ve svém krutém nitru, avšak... Hope jej stále není schopna čistě nenávidět.

Proč, jen proč?

Proč v něm spatřuje ublíženou dušičku, jíž touží zachránit? Proč pro něj nebyla schopna vrátit se svými přáteli? Skrývá se, zavírá brány, staví hradby, ale ona se dostane přes všechny jeho překážky, aby spatřila utrpení, v němž se krčí. Je naplněn bolestí...

Skutečně jsem jediná, která jej může osvobodit? Nás všechny?

„Jsi starý mnoho let, ale uchováváš si duši raněného dítěte..."

A možná to je ten důvod. Hope v sobě také nosí duši raněného dítěte, raněné dívky, raněného stvoření. Protože nikdy nebyla schopna stanou proti zlu ve svém okolí, byla vždy utlačována, svazována a předhazována predátorům. Byla slabá se postavit sama za sebe, slabá pro pocítění nenávisti a zlosti, slabá pro pomstu. Nechala se bičovat a stále věřila v dobro mučitelů. Snažila se nalézt důvod jejich konání, a i když žádný nenalezla, nevzdala se naděje.

Jak slabá jsem...

Ale Yuki se nechal polapit temnotou, libuje si v ní, rozdmýchává její ledový oheň, aby zažehl další a další ztracené existence. Našel sílu pro svoji pomstu, pro vybudování své vlastní armády.

„Vím, jaké to je... Takže ti to nedovolím." Na záchranu lidského, dětského Yukiho je pozdě, ale stále může zachránit ten zničený stín před jeho temnotou a ukázat světlo, kterého se vzdal, a kterého se ona drží všemi chapadly své existence.

Protože taková je prostě Hope.

A ani její stinné já nedokáže zatemnit podstatu poupátka odevzdaného své naivní, možná i hloupé naději.

Prudce nadskočí, když na svých zádech pocítí náhlý, nečekaný dotyk a cizí prsty začnou zkoumat zádové svaly. „Hmm, hmm... Jsi strašně ztuhlá..." ozve se něžný hlásek, za nímž když se dívka otočí, spatří blondýna, jak se zubí od ucha k uchu. „Nechceš si dát lázeň, co?"

„Eh?" Hope stále vykolejená jen nechápavě zírá na dítě před sebou, které si stoupne na špičky a natáhne obličej k jejímu.

„Je skvělá, uleví ti." pokračuje nadšeně a již stále zmatenu dívku táhne kamsi do útrob neznámého, zšeřelého domu. „Jsou až dole, jen pojď, pojď."

„Dany, nejsem si jistá, zda chci." začne se opatrně vykrucovat z plánů drobného chlapce.

„Ale já si jistý jsem, tvářila ses jak před posledním soudem, musíš se uvolnit." nenechá se odbýt tvrdohlavec.

Posledním soudem? „Jsi věřící?"

„Věřím v Yukiho." pochlubí se šťastně pln hrdosti. „Ale když jsem byl člověk, pohyboval jsem se mezi silně věřícími... A můj otec byl své víře oddán celou svou duší." dodal sklesle, ale hned opět nasadil svůj rozjařený výraz, když začali sestupovat po dřevěných schodech dolů do nižších pater obydlí. Hope pocítila, jak se teplota o nepatrný stupeň snížila, jak překročili vrchní hranici půdy, lucerničky zde byli u sebe blíže tvoříce tak příjemně teplý nádech v úzké chodbě. Po chvíli pocítí i teplý závan naplněný vlhkostí doprovázen vůní koupelové soli.

Stanou v patře, pravděpodobně nejnižším, kde do země bylo vykopáno několik menších bazénku s odpařující se vodou. Prostor doplňují poličky s nejrozmanitějšími kosmetickými lahvičkami, mobilní, zdobené zástěny a pár pravděpodobně stínumilných rostlin rozjasňující prostor. Stěny zde tvoří orosený kámen s občasným nástěnným potůčkem, jak se sražená voda vrací do náruče gravitace. Vzduch je těžký prosycen vodní parou a vůněmi, které stačí k tomu, aby se dívka o něco více uvolnila.

„Páni..." vydechne konsternovaně.

„Úžasné, viď?! Miluji to!" rozhazuje chlapec pln nadšení ruce. „To byl nápad Grace, prý abychom se měli kde uvolnit, načerpat sil a přijít na jiné myšlenky."

Snaží se vytvořit protipól Yukiho krutosti.

„Tam jsou župany, ručníky a tak." mávne drobnou dlaní k jedné z polic. „Tak si to užij!" křikne a odběhne od stále překvapením zkoprnělé dívky pryč za drobnou holčičkou, která se zde zjevila. Hope je chvíli sleduje, jak se obejmou, celý rozzáření prohodí pár slov, než se vydají do teplých vod nabízených lázní.

Příjemně ji ten pocit při pohledu na ty dva pohladí a uvolní, když si uvědomí, že Dany není jediné dítě v tomto světě, že si má s kým hrát a být kamarád. Ale vzápětí hnědovlásku zasáhne uvědomení, že i toto dítě zemřelo...

„Klid, suchare, oni to tak nevnímají." ozve se z nenadání ženský hlas vedle ní, což způsobí další šok v drobné dívence.

Kudrnatá zděšeně nasměruje pohled k osobě po jejím boku a zalapá po dechu.

Žena pouze v županu se také s úsměvem na plných rtech dívá na děti hrající si ve vodě svýma jasně zelenýma očima. Husté, dlouhé, tmavě hnědé vlasy si spletla do ledabylého copu, jenž si hodila přes rameno, takže jí sahá až po úroveň pupíku. Postavou je jen o málo vyšší než drobná Hope, avšak svým postojem působí větší s jasným dominantním vzezřením.

Růže.

Nejen, že vypadá stejně majestátně, elegantně, a sebevědomě, ale i tak voní. Výrazná, květinová vůně proniká receptory do dívčina těla, kde rozproudí tok nových myšlenek.

„Ufff... Takové zaražení jsem dlouho nezažila." zasměje se neznámá a konečně stočí své zářivé oči k dívence. „Jsem Annabel, těší mě Hope." natáhne k ní hubenou ruku ozdobenou na zápěstí úzkým, stříbrným náramkem.

„Hope." vysouká ze sebe, na což dívce dojde, že ona už její jméno zná.

„Mno, budeš nás jen sledovat, nebo taky půjdeš?" kývne hlavou k bazénkům.

Hope zbrkle přitaká. „Jo, jo, jdu, jen..."

„Tam je zástěna."

Hope přitaká a vydá se s županem hozeným přes ruku za jednu z mnoha krásně zdobených zástěn, ale ještě se naposledy ohlédne za ženou, jak lehkým krokem prosyceným grácií dojde k okraji bazénu, nestydatě svlékne bílou látku a vkročí dlouhýma nohama do teplé vody, nad čímž slastně vydechne.

Hnědovláska se stále celá nervózní začne také převlékat z vypůjčeného trička a tepláků neschopna z hlavy dostat majestátní auru Annabel.

Když stane na okraji bazénu zabloudí pohledem k ženě, jež se zavřenýma očima odpočívá v temné vodě, jak malé lucerničky nedokáží prosvítit její hlubiny. Obdivuje krásný kulatý obličej, dlouhé řasy, plné rty, větší nosík, který však vůbec nenarušuje krásu cizinky, která náhle otevře své jasné oči, jimiž spočine na Hope. „Copak?"

„Em... Jen... Jsi krásná." vykoktá zděšená z přistižení při sledování.

Pochválená jen mávne rukou, usměje se a pobídne ji pro vstup do vody. Hope se rozhlédne kolem sebe, aby zhodnotila ostatní návštěvníky toho kouzelného místa. Při spatření několika dalších stínů se rozhodne si dřepnout, sundat svůj župan a celá rudá studem rychle zmizet pod hladinou vody.

„Stydlivko..." utrousí Annabel a opět se pohodlně opře. „Nauč se prodávat svou ženskost."

Hope se jen zamračí a mlčky doplave vedle ní, kde se také uvelebí stále kontrolujíc, co vše z ní jde vidět.

Chvíli mezi nimi panuje ticho, kdy Hope pročítá její pocity, vlnky a odhodlává se k otázce, která jí nakonec tak nějak sama vyklouzne ze rtů: „Kdo jsi?"

„Všimla sis?"

Drobnější z žen si není jista, čeho přesně by si měla všimnout, ale přitaká vědoma si toho, že druhá stejně její pocity vycítí.

Annabel se k ní otočí čelem, přiloží ruku na srdce a mírně se pokloní. „Máš tu čest se seznámit s princeznou Annabel."

Hnědooká chvíli informaci zpracovává, než nechá oči zazářit úžasem.