Poupě

„Kdo je Naori?"

Grace oděna do zelenkavých šatů s límečkem a tmavě zelenými, vyšívanými lístky, s dlouhými stříbrnými vlasy uvázanými do nízkého drdolu, aby tak daly vyniknout ženině neskutečné eleganci a grácii, pomalu odloží koláček na talíř, podepře si dlaní obličej a zahledí se do mladičké tváře své spolusedící. „Jakpak o ní víš, zlatíčko?"

Hope nervózně polkne. „No... Nahlédla jsem do něj..." přizná nejistě s pohledem upřeným ven do probouzejícího se podzimního lesa.

„Pročpak?"

„Řeknete mi, kdo je ta Naori?"otáže se již trošku ostřeji hnědovláska lačnící po odpovědi. Proč by se měla stydět za něco, co jí je teď svým způsobem přirozené? Proč by se měla cítit provinile za něco, co díky jiným také prožívá? Proč by nemohla nahlédnout do svého stvořitele hlásajícího soudružnost nové rodiny a svoji nekonečnou lásku?

„Jsi nahněvaná." podotkne starší žena a napije se zeleného čaje v malém hrníčku.

Hope povytáhne obočí. „Všimla jsem si."

„Pročpak?"

Otázaná hluboce vzdychne přijímajíce skutečnost, že odpovědí na své otázky se jen tak nedočká. Ne dokud nepropluje přes nával otázek druhé strany. Rezignovaně tedy nechá tělo padnout do židle v prosvětlené jídelně a zahledí se do hlubin svého šálku.

„Ano, jsem nahněvaná... Ale vlastně si ani nejsem moc jistá proč." přizná sklesle.

Samozřejmě je nahněvaná na Yukiho, který z ní utvořil stvoření temnot, avšak čím déle je svým novým já, čím déle je s ostatními stíny, čím hlouběji se dostává do jejich podstaty, tím více si uvědomuje, že Yuki a Dany mají pravdu. Ale představa, že by jednoduše tehdy na té silnici usnula a více se nemusela probudit, je více lákající a skutečnost, že o to byla nedobrovolně připravena... Copak nikoho nezajímá, co chce ona? Copak se musí spoléhat na vlákénka svého osudu bez možnosti se jim vzepřít?

A je být člověkem skutečně tak zrůdné?

„On si myslí, že ví... Ale stejně jako já si nalhávám i on sám sobě lže, Grace."

„Zastáváš se lidí? Víš, nestala by ses stínem, kdybys skutečně nechtěla, Hope. Neodkázal by tě vzít zpátky, nevoněla bys mu."

„Jak jsem se mohla chtít stát něčím, o čem jsem nic netušila?"

Vrásčité rty se zkroutí do mírného úsměvu. „Jsi ublížená dušička, dušička, která na samém dně své existence nechce přijmout tu krutost, jíž prožívala. Touží se jí postavit, bojovat, rvát se, ty jsi rváč. Prožila sis tolik bolesti, ale nikdy ses nevzdala, ty chceš existovat. Ne... Ty potřebuješ existovat, potřebuješ ve svém životě boj, v základech tvé podstaty je rvát se o své místo na světe. O místo, které ti však nenáleží, protože nepatříš nikam, poutníku. Ale jaká duše by nechtěla někam patřit, viď?"

„Víte," začne Hope v mysli si přehrávajíce svůj život a dvě tváře znamenající pro ni neskutečně moc. „Myslím, že jsem to místo našla." usměje se na ženu, jež překvapeně zamrká, avšak po shlédnutí dívčiny mysli spokojeně kývne.

„Chápu." Usoudí, když se vyplete z dívčiny mysli, v níž hýří obrazy jejího mladého, krátkého života. Obrazy zakrývající to zlé, co jí osud připravil. Hope neměla, stále nemá lehký život, avšak Grace hnědovlásku správně nazvala bojovníkem. Nikdy nezanevřela na lidi, lidství, nikdy nezačala nenávidět, nechtěla a neuměla to.

Slabost... Prolétne kolem nich vzduchem černovláskova vlnka a Grace se v duchu zasměje jeho dětinskosti, když si uvědomí jeho chladnou přítomnost krčící se v kuchyni.

„Naori byla jeho starší sestra."

„Sestra? A ona... není stínem?"

V tmavých očích postarší ženy dívka spatří smutek, skutečný a trýznivý smutek rozechvějící svou existencí vzduch naplněný ranním, ostrým sluncem. „Zemřela před tím, než on sám se jím stal."

„Miloval ji." podotkne Hope při vzpomínce na mladíkovo nitro, v němž se bezostyšně přehrabovala, zatímco jí stín skučel v náručí.

„A pro jeho záchranu udělala vše, co mohla. Obětovala se pro něj..."

„Proč?"

Grace lehce vezme dívku za ruku s pohledem zabodnutým do jejího nitra. „Sám si to nechce přiznat, ale potřebuje tě, Hope. Potřebuje tvoji něhu."

„Nevím, zda mu ji dokáži dát..." praví v mysli stále uchovávajíce touhu po návratu domů, k rodině, přátelům, do školy, do svého života.

„Já vím, že dokážeš." usměje se šťastně žena. „On potřebuje tebe a ty potřebuješ jej. Cítíš to, viď?"

Mladší stín nejistě odvrátí pohled, kterým zabloudí opět k výhledu z okna.

Cítí... Avšak proč pociťuje tyto touhy, potřeby, pocity? Která její část je vyžaduje se stále sílícím křikem?

Proč se pro mne zdá být tak důležitým?

Vstane od stolu, tiše projde prázdnou jídelnou a stane v kuchyni, kde čokoládovýma očima zabloudí k černovlasému obdarujíc jej úsměvem.

Mladík dál zůstává sedět opřený o zeď bez jediné známky emoce v obličeji či ocelově šedých očích, jen na dívku vzhlíží a čeká na její rozhodnutí pro další konání.

Ta si sedne do tureckého sedu naproti zahradníkovi. „Necháš mě tě zachránit?"

Sleduje, jak se k ní druhý otočí profilem a pohled nechá ustanout na ledničce kousek od nich. „Před čím bys mě chtěla zachraňovat? Přede mnou? Před mou temnotou? Již jsem ti říkal, že nejsem jako ty. Já toto vše přijímám, patří ke mně, nevzdám se toho."

Hope se zachmuří, když si uvědomí křehkou dušičku černovláska tonoucí v mrazivé temnotě. Volá o pomoc, potřebuje ji, ale její stinný vlastník je neskutečně tvrdohlavý.

Raněný...

„Skutečně nejsem ty... Nerozumím tvým touhám, tvému smíření se s temnotou. I když mi teď řekneš ne, pokusím se tě dostat ze spárů temnoty, protože nevěřím, že do ní patříš, Yuki." mírně se pousměje mladíkovým směrem, ale ten její úsměv ignoruje nespouštějíce zrak z ledničky.

Do kuchyně z jídelny pronikají zlatavé sloupy slunečního svitu, v nichž se vznáší maličké částečky prachu tvořící zlaté třpytky. Hope všechen ten krásný výjev vnímá jako nepatřící k dvojičce sedící na zemi v kuchyni, nelíbí se jí ten kontrast.

Mladík se tiše zasměje, je to takový ten nebezpečný smích v hrdle nechávající tělo toho, jenž poslouchá, ztuhnout nejistotou, možná strachem.

„Ach, květinko... Grace měla pravdu, když říkala, že jsi pro stinný svět nebyla stvořena... Tak naivní, hloupoučká, pitomě hodná. Baví tě to? Předstírat, jak jsi nevinná a vždy dobrá? Bavíš se tím vším?!" křikne již rozklepán vzteky.

Vypustí svůj vztek ven, namíří jej na nebohé poupě před sebou, aby se začalo dusit pod palbou jeho unikající temnoty.

Proč to děláš, květinko?! Ty přeci víš, že tě ranili, chtěli ti rozsápat duši, zjizvili ji, ale ty se stále oddáváš světlu?

Stočí chladný pohled k dívce, jež se chytí za hruď, jak se jí do srdce zabodnou ostré, agresivní vlnky, narušují prostor její duše, rozechvívají jej a způsobují mučivou, bodavou bolest.

„Nenávidět umí každý, Yuki..." zasípe.

Tak nenáviď i ty!

Kudrnatá zavrtí hlavou tak prudce, až jí hnědé kudrlinky zacloní výhled na bledého černovláska. Nechci... Nemohu... Ty mě taky nechápeš, nechápeš mou podstatu.

Yuki se vrhne na dívku, aby ji povalil na zem, kde uvězní její drobné tělo snažící se bránit bolesti šířící se uvnitř jej. Z blízka se zahledí do čokoládových hlubin svírajíc její vlnky, aby cítila ještě větší bolest. Aby si uvědomila, že svou nekonečnou dobrotou svět nespraví, ne tento svět, který již dávno zanevřel na čistotu a nechal se dobrovolně poskvrňovat shnilým proudem života pod jeho povrchem.

Svět je prohnilý, poupátko. Existence v něm jsou ošklivým nádorem. Nezaslouží si takové pocity.

Lžeš!

„Myslíš své přátelé? Myslíš ty, jenž jsi okradla, ranila, opustila?" směje se. „Oni na tebe již zanevřeli, vzdej se jich! Vzdej se toho světla v sobě, zraňuješ se..." pohladí ji po hladké pokožce na tváři, avšak stále svírajíc její vnitřní oscilace.

Neopustí mě, slíbili to.

„Pro lidi sliby již dávno přestali něco znamenat..."

Avšak pro mě zůstávají nadějí. Nadějí, které ty ses vzdal a dobrovolně se nechal stáhnout do hlubin utrpení. „Cítím, že trpíš..."

Yuki vztekle mlaskne, vytrhne jednu z mnoha vlnek v dívce, aby ukojil svou touhu a zmizí. Nechá drobné tělíčko ležet na zemi, kde lapá po dechu a vzpamatovává se z náhlého zmizení bolesti i mladíka.

Hope si něžně hraje s malou bonsají v dřevěném květináčku na parapetu okna, za nímž se na svět usmívá rozjařené, podzimní sluníčko s příliš ostrými paprsky, které se dívce jako jehličky zabodávají do očí.

Je to skutečně nepříjemné, avšak ona setrvává na denním světe ve snaze si přivyknout nové nesnášenlivosti.

„Nechápu to, Hope." promluví blondýnka nezvedající zrak od kresby na svém klíně. „Proč stojíš při té stvůře?"

„Každý jsme svým způsobem stvůra."

„Nech si svoji filozofii pro sebe, ano?" prskne podrážděně.

Hope se otočí na krátkovlasou blondýnku, aby opět shlédla její hubenou, vysokou postavu a krásný, něžný obličej s nádherně zelenýma očima. „Je zraněný..."

„Však nic jiného mu nepatří. Jen se podívej, co dělá! Z nás udělal věčně lačnící monstra, krade pocity a vyžívá se v tom."

„Protože hledá svou růži, Emily. Zoufalá existence dělá zoufalé činy."

„I když ty činy zraňují jiné, stále jej budeš podporovat?"

„Nepodporuji jej... Sama nechci být stínem. Já jej chci osvobodit."

„Jak?"

„To ještě nevím..."

Blondýnka se opět vrátí k tužce a papíru se zadumaným výrazem ve tváři. „Tehdy jsi říkala, že ta melodie je voláním o pomoc. Proč ho neslyším?"

„Možná jej slyšet nechceš." praví mírně dívenka u okna.

V pokojíku v zelených odstínech nastane ticho šířící se malým prostorem s krásným dřevěným nábytkem. Hope sedí na parapetu u bonsají, o které druhá dívka pečuje s neskutečnou láskou. Obdivuje maličké stromečky křehkého vzezření, jenž se nechaly zkrotit do této podoby. Jak mocný dokáže člověk být, když si něco usmyslí. Je to skoro až děsivé...

„Strašně se jej bojím..." přizná Emily tiše. „Hope, věř mi, v něm není špetka citu. Ublížil mi a pokud s námi zůstaneš, ublíží i tobě."

„Již se stalo..."

„Tak mi vysvětli proč? Proč zůstáváš tak nechutně hodnou?"

Proč jen?

Hnědooká se zahledí na jasné nebe mhouříc oči v návalech fotonů na její sítnici. „Již více nemám ráda slunce... Možná nadešel čas naučit se milovat měsíc."

Náhle se prudce narovná v zádech a obličej obrátí k lesu venku.

Vlnka.

Vlnky.

Vlnění starostí, strachu, nejistoty a touhy po nalezení.

Vlnění, jenž Hope zná důvěrněji, než si dokáže sama sobě přiznat.

„Hope?" osloví ji nejistě druhý stín, když si všimne jejího zaražení, avšak po vyslovení dívčina jména, se kudrnatá vrhne z okna ven a zmizí v mozaice lesa. „Hope!"

Utíká nedbajíce bosých nohou, do kterých se nelítostně zabodávají kamínky a úlomky větviček, nedbá chladu, jenž se zahryzne do odhalené kůže krytou pouze lehkým tmavě modrým tričkem a černými tepláky. V mysli má jediný obraz a žene se za jeho hmotnou oscilací.

„Neopustíš mě?"

„Nikdy."

„A když já opustím tebe?"

„Tak si tě najdu."

Jak je to dlouho? Dívce ta chvíle připadá jako týdny, málem si již povolila zapomenout na svět za zdmi stinného doupěte, málem zapomněla na to, kdo ji čeká na druhé straně. Ale i tak, i když stále nepřijala své nové já, cítí, že slova, vlnky a přítomnost všech v domě se začíná zarývat do nebohé dušičky. Opatrně ji naťukávají, ničí ochranný obal, její brnění s touhou prodrat se mnohem, mnohem dále do stále lidského nitra.

V průduškách ji štípe studený vzduch prosycený vůní a vlhkostí lesa, ale adrenalin vyplavený do krve, tlumí všechny ty nepříjemné pocity a nechává nohy běžet dál, dál a dál.

Dál dokud nespatří dvojičku nejistě kráčející lesem, rozhlížející se po pro ně neznámé krajině. Šíří do svého okolí výrazně vonící vlnky plné stísnění.

Hope si je jista, že nebude jediná, která jejich výraznou přítomnost zaznamenala, avšak teď má v mysli jediné. Neopustili mě.

Chlapec se špinavě blond vlasy se otočí a při spatření té, kterou hledá, se zarazí. Zůstávají na sebe hledět, bez pohybu, beze slova, bez myšlenky.

Dlouhovláska vedle mladíka se také otočí směrem kudrnaté: „Hope!" vyjekne a vyřítí se směrem k drobné dívence stojící nedaleko od nich.

„Mari! Damiene!" Hope pláče. Padne do náručí svých přátel a pláče.