Poupě

Černovlasý stín se obrátí k odchodu, aby Hope zanechal samotě jejího malého, zšeřelého pokoje, jenž se nechal pohltit šerem večera nastupujícího k moci po slunečném dni. Mírumilovně růžovoučká obloha se stala rudou. Jak vášnivý je teď její odstín, jak horký a divoký, stejně jako nitro kudrnaté dívky stále se krčící nedaleko drobného mladíka utápějíce se sama v sobě.

Natáhne bledou, hubenou ruku po klice dřevěných dveří, když jej zarazí hluboký nádech a následně dotyk na paži, když dívka sevře látku kimona mezi prsty. Její stisk je nejistý a odhodlaný zároveň, její pohled je stále rozechvělý, nechá jej ustanout na černých vlasech druhého, který zůstává čelem stále otočen ke dveřím vyčkávajíc na slova rezonující v dívčině duši.

„Stůj..." zašeptá tiše, polkne a celou dlaní obemkne chlapcovu paži, aby jí neutekl, nezmizel, aby setrval a vyslechl ji.

Yuki se nechává omývat její nejistotou, rozrušením a soucitem, jenž však na jeho čele vyvolá vrásku, jak se zamračí v podráždění. Dívenka jej lituje, viděla jeho nitro, temnotu, vzpomínky, viděla jeho a teď se nechává lapit soucitem pro někoho, kdo o něj nestojí.

„Hope... Přestaň..." promluví tiše pociťujíc, jak po těch slovech sebou hnědovláska mírně trhne. „Nepřisuzuj mi své pocity, své vnímaní. Jsem jiný než ty, má podstata je od tvé úplně odlišná. Nepotřebuji tvůj soucit, nechci jej, nenávidím jeho chuť." sykne.

„Jak chutná?"

„Hořko-sladce, nesnáším tu kombinaci. Cítím, jak se uvnitř chvěješ, jsou to maličcí, kluzcí a příliš zvlnění hadi, kteří se svou drobnou existencí zamotávají do mých pocitů, aby je zauzlovali, oslabili, znechutili. Jsem tebou znechucen..."

„Ale já to viděla-"

„Přesně viděla, necítila! Nevíš, jak to vnímám já, nemáš ani ponětí, kým jsem, takže se začni starat o sebe. Já vidím tvůj chaos, usaď jej a vykveť, to je teď tvým úkolem." Přeruší její slova chladným hlasem, jenž dívku rozechvěje svým rozhořčením, avšak chlapce ze svého sevření nepropustí.

„Mýlíš se..." opáčí tiše.

Černovlásek se teď k dívce natočí celou osobou s ostrým nádechem, jak jej lapilo rozhořčení, a shlédne svým ledovým pohledem do dívčiných rozohněných očí. Je také rozhořčena.

„Mýlíš se." Zopakuje tentokrát hlasitěji, jistěji narovnajíce se v zádech. Propustí chlapce ze svého držení, aby si ruku položila na hruď, kde pocítí slabou ozvěnu svého tepajícího srdce. „Tady jsem to cítila, tady jsem cítila tebe."

Černovlásek se ušklíbne, protočí chladné oči, na což dívku hrubě popadne za útlá ramena, aby ji přirazil k nejbližší zdi. Svůj obličej přiblíží k jejímu na pár centimetrů, až si vzájemně kradou kyslík od úst. „Ach mé naivňoučké poupátko... Copak si myslíš, že bys mohla ustát mé pocity, mé nitro? Skutečně si tak moc věříš?" pousměje se.

Hope sleduje jeho lesknoucí se, šedé oči hořící v plamenech hněvu, prohlíží si bledou pokožku, prohlíží si žilky, jež prosvítají na spáncích věznitele. Černé, delší vlasy ji teď šimrají na tvářích a v kontrastu s rudou oblohou za chlapcem tvoří výjev démona.

„Yuki, já tady nejsem ten had, který se ti vloudil do mysli."

Nad těmi slovy oslovený přimhouří oči, než popadne dívku pod krkem, aby si všechen kyslík nechal pro sebe. Avšak hnědovláska dál zůstává na rozčílené bytosti spočívat svým vřelým pohledem, který se pomalinku, ale jistě vpaluje do ledového srdce.

Slunce zapadlo, vzalo s sebou poslední stopy dne a ponechalo svět napospas temnotě, temnotě mírnější, než je ta v srdci drobného stínu svírajícího své poupátko pod hrdlem a topícího jej ve svém rozbouřeném vnitřním oceánu.

Náhle se dívenka usměje, roztřesenou rukou se natáhne k tváři druhého a lehce jej pohladí po studené pokožce. Yuki sebou cukne, dívku prudce upustí, takže se zřítí k zemi, a sám udělá několik zmatených kroků vzad sledujíc, jak se květinka rozkašle nad náhlým přívalem vzduchu v průduškách, poté na něj vzhlédne. „Ty přeci nejsi sám..."

Prostor kolem dvojice se rozechvěje v záblesku minulosti, která na pár vteřin pohltí jejich svět. Yuki pootočí hlavu doprava, kde uvidí stát černovlasou dívku, krásnou dívku. Dlouhé černé vlasy do pasu, oči mandlovitého tvaru s dvěma černými propastmi, světle modré kimono přepásané růžovým pásem. Hope na mysli vyvstane označení víla. Jak křehce dívka působí, nejen svou hubenou postavou vyšší, než je ta Hope, ale i neskutečně smutným pohledem, jenž upírá na chlapce před sebou. „Ty přeci nejsi sám, Yuki..." pronese zkroušeně.

Hnědovláska přelétne pohledem ke strnulému stínu, v jehož očí se vylije bolest, zoufalství a slzy.

Pláče.

„Naori..."

Hope se musí chytit za srdce, jak jí rozbolelo z ostrých vlnek šířících se pokojíkem.

„Nejsi sám..."

„Lhala jsi mi." Zašeptá směrem k neznámé dívce Yuki nespouštějíce z ní ublížený pohled.

Naori se smutně pousměje, udělá pár kroků v před, aby stanula přímo u mladíka, v tu chvíli Hope zahlédne skulinku. Prudce se postaví, rozeběhne se temným pokojem a sevře chlapce ve svém náručí, při čemž do něj zapustí vlákna své existence.

Ta dívka tě donutila shodit hradby, proč?

Její chapadla přivítá hutná temnota, přes kterou se musí prodrat s vypětím mnoha sil, než se dostane dovnitř Yukiho. Lepkavá, studená, zlá tma dívku dusí, avšak ona se ji snaží ignorovat pro soustředění se na pocity skryté v jejích oblacích.

Pocítí vzdálené sevření, jak v hmotném světě mladík pevně obejme její tělo za doprovodu skučení.

Nechce ji uvnitř.

Nechce, aby z něj tahala řadu let starou bolest.

Nechce, aby ji spatřila.

Avšak zdá se být tak bezmocný. Proč? Proč tato dívka, to nerozkvetlé poupě, ta ztracená existence dokáže proniknout tak hluboko?

Prorazí první zámek. S hlasitým prasknutím se obsah kdysi uzamčené skříňky vylije ven, aby navrátil majitele do starých muk.

Malý, černovlasý chlapec, ještě dítě, pobíhá s úsměvem na tváři po zelenkavém trávníku ve slunečním odpoledni. „Naori, Naori, chyť si mě!" píská zvesela na starší dívku běžící jeho směrem.

„Yuki! No tak, zastav, ty malý nezbedo." Čertí se černovlasá za jeho zády.

Prohání se po travnaté ploše uprostřed městečka, kde zrovna probíhají trhy naplňující ovzduší spoustou lákavých vůní. Všude spousta lidí, hluk, někde bučí krávy, štěkají psy, vedle jednoho ze stánku si na něčem uloupeném pochutnává zrzavá kočka a ve všem tom chaosu se ještě prohánějí nezbedné děti rozjařené z konajícího se trhu.

„Koupím ti tomorokoši!" na takové oznámení chlapec zareaguje prudkým zastavením, a ještě nadšenějším zavýskáním.

Další lupnutí, další zámek padne.

Všude panuje noc, ticho, jen žáby u řeky pořádají koncerty, jejichž hluk se nese až do středu městečka. Černovlasé dítě rozespale prochází chodbou, když zaslechne zakňučení přinutící jej přestat si mnou ospalé oči a vzhlédnout k proužku světla vycházejícího z nedovřených, posuvných dveří. Potichu k nim přistoupí a pln zvědavosti nahlédne dovnitř, avšak pohled na scénu odehrávající se za papírovou zdí z něj stvoří zkamenělou sochu.

S vykulenýma očima, pootevřenými ústy a hrůzou pobledlým obličejem sleduje, jak černovlasá dívka leží na zádech, dlouhé vlasy rozhozené kolem hlavy, zcela odhalená a nad ní se sklání muž nenechajícně hladící ženské tělo lapené v jeho spárech. Dítě skryté ve stínech sleduje, jak Naori zcela odevzdaně, s pohledem upřeným do stropu nechá muže ji líbat na rty, hladit po hrudi a vměstnávat se do jejího klína.

Když však náhle stočí pohled ke dveřím a upře pohled do šedých očí mladšího, chlapec se rozběhne k úprku.

Yuki i Hope teď oba sedí zhroucení, zapletení do vzájemného objetí utápějíc se v nekonečně hluboké laguně temnoty unikající z mladíkova nitra. Vzduch kolem nich se chvěje, jiskří a stává se mnohem energičtějším, než je obvyklé.

Hnědovláska se rozhodne více zničeného stína netrápit a vzdálit se jeho temnému nitru.

„Pověz, proč ses stal stínem?"

Chladný stín, krutý Yuki, děsivá noční můra se teď ublíženě krčí v dívčině náručí, kde jej Hope hladí po vlasech, užívajíce si jejich hebkost. Cítí jeho mírný třas a chaotické vlnění vymykající se jeho kontrole.

„Ze stejného důvodu, proč se jím chceš stát ty." Odvětí tiše, na což se napřímí a zahledí se do čokoládových hlubin.

„Já jím ale nechci být..."

„Lhářko."

„Nelžu."

„Otevři se svým skutečným touhám, Hope."

„A jaká touha tedy donutí člověka stát se bytostí temnoty?"

„Touha po pohřbení všeho lidského."