Poupě

Hodný čas strávila utápěním se v různorodých myšlenkách, objevovala nové úhly, barvy, hloubky, ale vždy se vrátila ke stejnému závěru – je zrůdou.

Avšak co znamená nebýt zrůdou? Být člověkem? Díky Danymu pochopila, že její pravda pravdoucí není pravdou skutečnou.

Zabil svého syna...

Dany hybridy nevnímá jako něco zlého, nepatřičného, temného, pro něj jsou rodinou, jejíž teplo nikdy nepocítil. To lidé jsou pro něj zrůdy, co jej zjizvily. Oni jsou zlem, temným mrakem v jeho minulosti. Oni si nezaslouží chodit po světě, nechápe jejich právo existovat.

A Hope? Někde hluboko v sobě, v koutech, do nichž odmítá nahlížet a spatřit jejich pro온라인카지노게임, skrývá také svoji nefalšovanou pravdu. Pravdu o tom, kdo je skutečnou zrůdou v jejím světě. Pravdu o vnímání jejích nových vibrací. Avšak stále v sobě nosí kus člověka, jemuž se všechno nové příčí, jenž odmítá stíny, hybridy a temnotu v sobě. A Hope se tohoto zbytečku své minulosti drží ze všech sil odmítajíc si plně připustit novou skutečnost svého bytí.

Postaví se na nohy a nejistě otevře dveře pokoje, kde se zůstala schovávat před zraky ostatních obyvatel, a nahlídne do liduprázdné chodby. Sic je nevidí, ale jejich přítomnost cítí v každičkém póru své kůže, oni vědí o ní a ona o nich.

Doléhá na ni uvědomění, že vlastně stojí tváří v tvář jinému druhu. Uvědomí si, že netuší, jak s nimi jednat, jak komunikovat, jak se při nich chovat. Umí komunikovat s lidmi, od malička jimi byla vychovávána, ale poloviční stíny? Jejich podstata je neskutečně odlišná od té lidské a hnědovláska si je plně vědoma toho, že absolutně nic o této podstatě netuší. Jak by také mohla? Vždyť ji stále odmítá přijmout, i když je její součástí.

Zůstává zamyšleně hledět do chodby ozářené tlumenými světýlky na stěně, jejichž světelná energie vytváří lehké přechody se stíny přicházejícího večera. Dům zůstává zaplněn zvláštním, nelidským tichem, jenž je však pouze povrchovým pláštěm bouře pod ním. Celý prostor se chvěje v různých rytmech všech směrů a Hope vnímá dynamičnost, živost celým svým já.

Jaké oscilace asi vyvolává její dušička?

Náhle ji v nose zašimrá vůně třešňových květů a odhalenou kůži na zátylku pohladí cizí dech. „My spolu nekomunikujeme, poupátko. My existujeme sdílejíce celičký prostor i sebe samé." zašeptá chladný, jemný hlas osoby stojící za jejími zády.

Hope několikrát zopakuje hluboký nádech a výdech, aby zklidnila vyplašené srdíčko ve své hrudi, v níž se rozšíří zvláštní, vzrušené šimrání. Nechává hybrida lehce políbit její zátylek, než se k němu obrátí čelem.

Tmavě hnědé panenky se ihned zafixují na šedých, neskutečně chladných očích zahradníka. Jsou si tak blízko, že může vdechovat jeho chlad mísící se se sladkou vůní něžných květů, nosem se skoro dotýká jeho lehce zvednutého.

Černovlásek pozvedne paži a pohladí dívenku po tváři, zvlní rty do mírného úsměvu a nakloní hlavu ke straně: „Stejně jako já sdílím sebe s tebou, ty sdílíš sebe se mnou."

Hnědovlasá dívka pouze oplácí jeho dech svým stále překvapená z náhlého zjevení se drobného mladíka. Obdivuje jeho krásné kimono šedé barvy, jenž si přepásal rudou stuhou kolem pasu. Něžný, elegantní úbor dává vyniknout mužově bledosti a silně kontrastuje s havraními vlasy, které rámují něžný obličej, z nějž na dívku hledí pár ledových očí neprozrazujících jedinou emoci v jeho nitru.

„Skrýváš se..." poznamená tiše, když nalezne ztracený hlas ve svém hrdle. Necítí jeho vlnky, je zde jeho chladná přítomnost, avšak vlnění emocí skrývá za hradbu, jíž Hope nedokáže překonat. „Ty se se mnou nesdílíš."

Černovlasý mírně pokývá hlavou nepřestávajíc se lehce usmívat bledými rty. „Ale ty do mě vidět dokážeš." připomene jí dějství odehrávající se nedávno v lese, kdy se vpila do jeho duše, aby zahlédla to nejtemnější, co v sobě nosí.

„Proč teď ne?"

„Protože jsi lidská."

„A tehdy?"

„Tehdy jsi přijala své stinné já."

„Proč se skrýváš?"

Yuki se otočí a vejde zpět do dívčina pokoje, kam jej také následuje sledujíc, jak přistoupí k oknu, aby vzhlédl k růžové obloze zalité posledními paprsky slunce. Chladný větřík rozhoupávající záclonky po stranách okna lehce čepýří černé pramínky a Hope pocítí nutkání se jich dotknout.

Tiše zavře dveře, postoupí doprostřed pokojíčku, jež chytil oranžový nádech díky večeru za zdmi, kde zůstane vyčkávat na svou odpověď.

„Neskrývám se... Pouze chci, abyste cítili mou lásku, ne mé strasti. Má poupátka již více trpět nesmí, chci vás držet ve svém náručí a chránit před vším zlým." pronese klidně stále natočen z okna ven.

„Chránit před vším zlým?" Hope na rozdíl od druhého stínu své vlnky neskrývá, nedokáže to, a tak Yuki může pocítit závan jejího nesouhlasu, odporu, neporozumění.

Jak hořce mu chutnají dívčiny vlnky.

Zatne dlaně v pěst a nechá uniknout své podráždění, na nějž dívka zareaguje automatickým přikrčením se.

Vzduch pokoji se ještě více ochladí, až se podzimní večer za okny zdá být hřejivým, vlezlé vlnky tmavovlasého omývají celičký prostor, dusí v sobě dívku nechávajíc jí se stále více zamotávat do šedivé sítě. Nakonec se ke zděšené otočí čelem, aby mohla spatřit jeho zamračený výraz, který již donutí dívku skutečně couvnout o krok zpět.

„Přesně tak." pronese jednoduše, stručně a nahněvaně pomalu kráčejíc směrem k dívce neschopné jediného dalšího pohybu pro ústup. Dojde až k osůbce stejně vysoké jako ta jeho a chvíli zůstane mlčky hledět do jejího nervózního obličeje, než spodní hranou dlaně lehce udeří do dívčina čela.

Hope pocítí mírný náraz, který ji však nečekaně vydá do spárů gravitace, takže se začne řítit k zemi očekávajíc tvrdý náraz na zem, jenž však nepřijde.

Zaslechne šplouchnutí a o pár chvil později i vlhko kolem celého svého těla. Chladná voda smočí ježící se chloupky přijímajíce celičkou existenci do svého studivého objetí. Kudrnatá stále neodtrhává pohled o šedookého, sleduje, jak shlíží na dívku bez jediné emoce v obličeji, pak je zcela ponořena do šedé vody, jež zacloní výhled na chlapce.

Ponořená přepne ze stavu překvapení do stavu paniky, začne divoce máchat rukama kolem sebe a lapat po doušcích vzduchu, jehož je zde však nedostatek. Mezi prsty cítí studené proudy šedé vody, v níž tančí pár slabých, bílých paprsků světla přicházejících sem z nad hladiny. Hnědé, dlouhé vlasy se teď jako chapadla roztahují kolem těla klesajícího stále níže k tmavému dnu, i přestože paže dělají co mohou, aby probořily hladinu. Hope začne křičet, takže jí z dutin unikají bubliny vzduchu, které se začnou vplétat do vlasů všude okolo a následně mířit směrem vzhůru od dívky.

Náhle voda zmizí, zmizí její chlad i hrozba utopení, zmizí zbloudilé paprsky v jejím prostoru. Místo tichého objetí hlubiny hubená zápěstí objímají velké dlaně vězníce je za zády tmavovlasé dívky klečící v hloučku mladých lidí se sklopenou hlavou. Kudrnatá skrývající svůj pohled za clonou dlouhých vlasů se snaží vysmeknout z těsného, bolestivého sevření zpocených dlaní, avšak oproti vězniteli je příliš slabá. V hlavě cítí nepříjemné tepání, jež si přivlastňuje většinu její pozornosti, pohled má rozostřený ze zvláštního omámení a také slz v očích, dech je příliš mělkým, než aby uspokojil plíce a všechny svaly v těle, a tak se jí občas zatmí před očima.

Slyší smích.

Všude okolo vnímá smějící se osoby, jejich těla se kroutí ve zvláštním rytmu života a ona jen klečí s hlavou skloněnou s pažemi uvězněnými za zády. Opět sebou cukne ve snaze prchnout před predátory kolem sebe.

„Klid, koťátko, tady budeš. S námi budeš." Ozve se mužský hlas za jejími zády prosycen pobavením.

„Hej, Joshi! Hele, co jsme ulovili!" křikne jiný hlas na právě procházejícího mladíka, za nímž Hope obrátí pozornost. Zahledí se do bratrových světle hnědých očí a zakňučí.

Pomoz mi, prosím!

„No ták, kámo, pojď! Bude prdel!" směje se opět ten samý hlas směrem k hnědovláskovi. Ten ještě chvíli propaluje Hope zděšeným pohledem, než se mu zvednou koutky úst do úsměvu a zmizí ze zorného pole mladší sestry.

Omámená pocítí, že jí na pár chvil někdo uvolnil zápěstí, jen aby se jich hned ujaly jiné dlaně.

Joshi?

Copak ji nezachrání? Copak to jen tak nechá? Souhlasí s tím?

Hruď zasáhne neskutečně bolestné bodnutí, když si uvědomí bratrovu zradu. Začne se zalykat, prosit o slitování, bránit se, avšak všem je jen pro smích. Sledují její kroutící se tělo, jenž se chvěje v návalech hrůzy, sledují slzy na drobném obličeji a smějí se, baví se.

Svět se točí, tančí v rytmu, jemuž Hope není schopna porozumět, motá se jí z něj hlava. Tvrdá, kamenitá zem se zarývá do odhalených kolen, teplý letní vánek hladí odhalenou kůži a světlo domu kousek od skupinky mladých lidí, hází mihotavé paprsky na kudrnatou oděnou ve volných kraťasech květinového vzoru a tmavého tílka, které si vzala na party u kamaráda.

Vězení kolem zápěstí zmizí a vystřídá jej nakopnutí do zad přinutící dívku klesnou na všechny čtyři, kde zůstane hledět na zem pod sebou, když někdo chmátne po lehké látce tílka, aby jej následně z hubeného těla strhl.

Hope vyjekne.

Kolem se ozve tleskání a výkřiky, které dotyčného povzbudí v dalším konání, kdy dívku vymotá z podprsenky. Na to již oběť reaguje prudkým odstrčením násilníka a pokusem o útěk, který však skončí klopýtnutím, jak se jí motají nohy, a následným pádem do něčího náručí, v němž sebou začne divoce zmítat, ale skončí opět v kleče na zemi s pažemi za zády.

Teď již své slzy neskrývá, skutečně pláče a sténá.

„Proč?" kuňkne zcela vysílená.

„Hej, podej mi to, skvělý nápad! Nastav ji, šup. Usměj se holubičko."

Nesnáším zoologické zahrady... Vyvstane jí na mysli.

Byla tam dvakrát v životě, dvakrát dívku donutili se stát jednou z davu, která se jen slepě raduje z tvora na druhé straně skla. Z tvora uvězněného, spoutaného, vystaveného na obdiv všem těm bezcitným bestiím z druhé strany. Vždy protestovala, hlasitě a z plných plic. Nesnášela ty pohledy na klece, stěny, skla. Pociťovala stejnou tíseň jako ona nebohá stvoření, jež celé měsíce chodí v jednom kruhu, na jednom místě, v neměnném prostředí.

Teď je také lapeným zvířetem vystaveným na obdiv monstrům s foťáky v rukách.

První blesk.

Hope sebou trhne ve snaze odvrátit své odhalené tělo od zvědavých, slídivých očí všude okolo.

„Mnah, ať sebou nešije..." ozve se nespokojeně jeden z fotografů.

Další ruce, další doteky, další pot, pach, teplo, stisk, nehty zaryté v kůži, dech na zátylku, prsty ve vlasech, škubnutí, zvrátí jí hlavu dozadu, koleno v zádech.

Chvěje se jako opuštěný kvítek uprostřed chodníku ve větru prohánějícího se po liduprázdných ulicích.

„Bestie!" zaječí z plných plic. Každý zvuk je utrpením, krk má stažený hrůzou, jež hnědovlásku ještě několik měsíců neopustí a jako stín se s ní bude táhnout celičký život.

Smích.

Pocítí teplo na své hrudi a následný stisk. „Kotě nějaké placaté..." poznamená pobaveně mladík chmatající dlaněmi na ňadrech zubožené dívky, která zaboří řezáky do jeho paží. S vyjeknutím stáhne ruce zpět k tělu a kudrnatou uhodí do obličeje. „Svině."

Další a další blesky telefonů ozařují noc uprostřed města, oslňují sítnice a způsobují bolest jejich oběti.

Nechte mě být...

Prostě mě nechte...

Náhle voda, žádný vzduch, vůně třešňových květů, chlad, šero, pozdní sluneční paprsky a spousta slz, vzlyky, bolest a bolest a bolest.

Zůstává se choulit na zemi, opuštěná, raněná, zneužitá, ponížená. Jediné, co dokáže je vzlykat nad svým osudem, přát si jeho konec, přát si zmizet, přát si jejich smrt. Tiskne čelo ke kolenům tvoříce tak sténající klubíčko.

Pocítí další dotek na zádech, cizí dlaň lehce přistane mezi lopatkami, kam se po ní Hope ihned ožene s úspěšným zásahem. Prudce odrazí dlaň a s ní i jejího majitele, jehož dívka v záchvatu zmatení smíseného se strachem povalí k zemi, kde dotyčný těžce vydechne.

Dívka chce vykřičet hlasivky, avšak je zahlcena vzlyky naplňující celičké hrdlo, tak jen mlátí pěstmi do hrudi osoby pod sebou.

Bestie!

Zrůdy!

Monstra!

„Tohle je zlo, květinko." Pronese úplně klidně osoba na zemi.

Hope konečně posbírá svoji existenci a zastaví své konání, aby rozehnala slzy a mohla se tak zahledět na osobu, jíž uštědřuje slaboučké rány protestu. Již není v obrazu minulosti, zmizela monstra, jejich hlad, zůstal klidný večer a Yuki. Hledí do jeho ocelových propastí.

„Stále věříš tomu, že jsme ti špatní? Že jsme ti zlý? Že já jsem zrůda?"

Zmatená dívka propustí černovláskovo tělo a odplazí se do rohu místnosti, kde přitiskne stehna k hrudi a uzamkne polohu v objetí paží.

V nitru stále rezonuje hrůza otevírající staré rány.

„Řekni, kdo ve tvém životě je skutečnou zrůdou?" udělá krok směrem k uzlíčku nervů choulícího se v rohu mezi stíny.

„Proč jsi to udělal?"

„Nic jsem ti neprovedl."

„Proč jsi mě tam vrátil?!" rozkřikne se, zabodne pohled do jeho chladného výrazu.

Yuki si k dívence přidřepne, aby ji lehce vzal za bradu, kterou stiskne mezi palcem a ukazovákem, a uvěznil hlubiny ve svém chladu. „Lžeš..." zašeptá. „Lžeš sama sobě, Hope. Odvracíš se od reality, od pravdy a tvoříš si svoji krásnou, bezchybnou iluzi utopie. Copak nevíš, že lhát se nemá?"

Hope odtrhne jeho ruku, avšak černovlasý ji popadne za pramen vlasů stáhnouc tak dívku zpátky k sobě. „Přestaň s tím... Přestaň se otáčet zády a vykveť. Pohlédni pravdě do očí, poddej se jí. Oni jsou zrůdy, oni ti zničili život, oni jsou stíny tvé existence, ne já, ale oni. Obrať tu svoji nenávist k těm, jenž si ji zaslouží. Já to nejsem a ty to víš... Dany měl pravdu, poupátko. Ty to víš, ty to cítíš... Odvrhni své lidství."

Hnědovláska polkne. „Nechci být zloděj, zrůda..."

Yuki se rozesměje. Hope sleduje jeho krásný úsměv, bílé zuby, přivřené oči, poslouchá ten nezvyklý zvuk jeho osoby. „A bojuješ o své lidství?" otáže se pobaveně.

Otázané zamrazí v zátylku. „Bojuji o sebe..."

„Ty jsi teď stínem,květinko moje. To jsi teď, k nám patříš. A lidé?" zamyslí se, na což jehopohled potemní. „Větší zrůdy jsem nepotkal..." zavrčí.