Poupě

Slunce již nějakou dobu putuje po modravé obloze, avšak teprve teď se jeho zlatavé paprsky začínají prodírat skrze stromoví probouzejícího se lesa, aby mohly na spící půdu promítnout stinné řeky. Sova, jež celou noc poctivě pěla své táhlé písně, se také již uložila ke spánku a přenechala prostor lesa rozjařeným ranním pěvcům, jejichž zpěv však Hope vnímá až skoro otravným, nepatřičným a příliš kontrastním k jejím pocitům. Ranní les, jeho svěží vzduch, rosu na větvích, ostré ranní světlo a energii probouzejícího se světa, kterou kdysi tolik milovala, která ji vždy dobíjela sílu pro nový den, dnes dívka shledává velmi iritujícím.

Tyto roztrpčené pocity přiřadí na seznam nového v jejím stinném životě a s těžkým povzdechem zatáhne závěs u okna, aby dále nemusela snášet ráno za ním. Celičkou svojí existencí vzdoruje tomu jednoduchému pohybu, kdy se ruka natáhne pro tmavý závěs, aby jím mohla zakrýt výhled ven, snaží se přesvědčit samu sebe, že je to jen chvilkové rozhořčení a zítra se opět bude radostně vyhřívat v ranních paprscích, avšak když po zatažení pocítí úlevu, začne dávat skutečné sbohem všemu, na co byla zvyklá jako živá Hope.

Opře se o stěnu a pohlédne do teď již ztemnělého pokoje.

Cítí se být utlumená, bez energie, malátná, stejně jako světlo v pokoji, jež zahnala pryč. Zšeřelý prostor malého pokoje působí až příliš klidně, unaveně, až má chuť si lehnout a jednoduše zůstat spát. V hlavě se jí honí jedna myšlenka za druhou, splétají se a tvoří zmatené uzlíčky chaosu, ale ona není schopna plně pojmout jejich přítomnost Jen přihlíží proudění bez energie pro jeho rozčeření.

Bude již vždy taková? Utlumená? Jen stínem světla? Stínem živého?

Hnědovláska na posteli sevře víčka mračíc se nad svojí existencí, které jako by se ztrácely jí vlastní vibrace. Unikají do prostoru a bez jediného pozastavení se vypaří. Uvnitř hrudi se rozšiřuje trýznivá prázdnota šířící se dále a dále po křehké dušičce.

„Nechci být věčně hladová..." zašeptá tichoučce sama pro sebe, když si uvědomí svoji potřebu po přijetí nových pocitů. Cizích pocitů...

Vzpomene si na moment, kdy přilnula k Damienovi, kdy potřebovala cítit jeho lidství, kdy jej vtahovala do sebe, kdy se jím nasytila, aby nemusela nosit pouze své stíny. Toužila po tom se nechat zaplnit Damienem a necítit sebe. Potřebovala to celou svou bytostí.

A stejnou potřebu cítí i teď...

Každá další vteřina s vlastními pocity se zdá být utrpením, jenž se stává stále intenzivnějším. Ale kudrnatá nechce přijmout takovéto pocity, takový hlad. Copak by byla schopna ukrást něco, co jí nenáleží? Ukrást kus jiného člověka?

Pocítí, jak se jí do krku nahrnou žaludeční šťávy při představě takové zrůdnosti. Obejme se pažemi, nehty zaryje do masa na tricepsech a nechává bolest šířit senzory dále po těle.

Nechci...

„Zvykneš si, Hope." vyděsí ji jemný hlásek ode dveří, u nichž stojí zlatovlasý chlapec v modrounké košili a volných černých kalhotách upřeně hledíc na dívku opřenou o zeď.

Hope stráví prvotní šok a přinutí se k úsměvu: „Ahoj, Danieli."

Zlatovlásek vycení zoubky v úsměvu, bosky přeběhne místnost a skočí k hnědovlásce do postele, kde se usadí do tureckého sedu čelem k dívce. „Dlouho jsem tě neviděl, jsi krásnější než před tím."

Dívenka se zardí klopíc pohled k prstům, jež složila do klína. „Jak můžeš říct, že jsem krásná?" otáže se po chvilce zarmouceně.

Jak ji může shledávat krásnou bytostí? Jak může být někdo s tak zrůdným nitrem krásný? Je zlodějkou, je hybridem, je nepatřící.

„Protože jsi krásná, vykvetla jsi."

„Stala se ze mě zrůda, Dany... Zrůdy přeci nejsou krásné." řekne smutně drobnému chlapci, jehož pohled náhle potemní, až v Hope hrkne.

„Nazýváš nás zrůdami?"

Hnědovláska se přikrčí pod náporem jeho náhle ostrých vlnek prodírajících se skrz prostor až k ní, k jejímu nitru, kde agresivně rozechvívají klid existence.

„Dany..." snaží se přátelským tónem chlapce uklidnit, avšak ten nahněvaně napřáhne ruku a vlepí dívce lehkou facku, která vyvolá slzy v hnědých hlubinách.

„Jak to o nás můžeš říct?!" vyjekne afektovaně. Sleduje, jak se dívka překvapeně chytí za tvář, kam ji uhodil, a sleduje jeho narůstající hněv, jenž rozechvívá prostor v maličkém pokoji. „Připadám ti snad jako zrůda?!"

Hope si představí toho drobného zlatovlasého chlapce s medovýma očima, jak sedí na bezmocném člověku kradouc mu jeho lidství. Snaží se ten obraz podržet, avšak taková skutečnost se zdá být nemožnou. Ale i toto dítě je stínem narušujícím rovnováhu dimenze. I toto dítě je zrůdou, temnotou, hladovou černou dírou. „Dany... Vždyť jsi zloděj..."

„Říkáš, že já jsem ten špatný?! Že já jsem zlý?! Říkáš, že Yuki je zrůda?!" ječí celý zrudlý vztekem zatínajíc dlaně do pěstí, až mu zbělají klouby. Zahledí se hnědovlásce do čokoládových očí, prodírá se skrz jejich hladinu, až k její hloubce. Zvedne ruku, kterou lehce sevře útlé hrdlo a drknutím pošle dívku do peřin, kam s heknutím dopadne nepřestávajíc třeštit oči na dítě, jenž ji začíná škrtit. „Nevíš nic. Nemáš ani ponětí."

Hope popadne hubené zápěstí, avšak chlapcův náhle raněný pohled ji v činu zastaví a ona tak zůstává dále v leže hledět do smutného medového pohledu malého stínu. Sleduje, jak si ji prohlíží, jak sjíždí její drobný obličej stejně jako ona jeho. Chlapec zvedne druhou ruku a začne jí hladit tvář.

„Co se děje, Dany?" otáže se přiškrceně kudrnatá, jíž rozbolí žaludek z váhy chlapce na jejím břiše.

„Správná otázka zní – Co se stalo, Dany?"

Dívku nedusí pouze dlaň dítěte svírající jí průdušky v příliš úzké štěrbiny, dusí ji i jeho existence šířící temné proudy do okolí. Jako lepkavá chapadla obmotávají vibrace druhého hybrida, zamezují jejich oscilaci a způsobují tak rozechvění obvykle statické kostry nitra.

Bolí to...

„Dany, prosím... Moc to bolí." fňukne škrcená chvějící se pod náporem zvláštní bolesti. „Přestaň..."

„To je tvé zamrzlé lidství." pousměje se mírně chlapec. „Mrtvé lidství..."

„Proč to děláš?"

Cítí, jak temnota objímá ztuhlé pilíře v jejím nitru a nutí je praskat v pevném sevření. „Protože je spojením s tvým minulým já, které nemůže pochopit novou podstatu tvé existence. Když je zničím, pochopíš. Když je zničím, poznáš. Když je zničím, budeš nejkrásnější."

Hope zalapá po dechu a vší silou do chlapce udeří, až se skutálí z postele na světlý kobereček pokrývající podlahu. Bezmocně s tupou ránou dopadne na zem, kde se s podmračeným výrazem zahledí na dívku nad sebou. Sleduje, jak s vykulenýma očima slézá z postele a kleká na jeho úroveň, aby se mu zpříma zahleděla do očí.

„Nemáš právo." zasyčí nazlobeně.

„Ty nemáš právo!" vyjekne stále vztekle chlapec, avšak když jej náhle dívka popadne za bradu, všechen vztek vyprchá a zůstane pouze šok, když pocítí její existenci uvnitř sebe.

Dívenka zavře oči a nechá se zcela polapit rozbouřeným nitrem drobného hybrida před sebou. Copak v sobě nosíš? Kdo tě tak moc ranil?

Propluje stinnou mlhou až k jeho temnotě, kde se začne rozhlížet kolem sebe zahlcena všelijakými obrazy chlapcovi minulosti. Není to ta stejná temnota, jakou v sobě vězní Yuki, je řidší, méně hutnější a slabší, avšak stálé poskytuje útočiště minulosti, minulému já, minulé existenci. Obrazy se vynořují a zase topí v černých vlnách nehmotného.

V mysli jí vyvstane obrázek, kdy sedí na břehu řeky za východu slunce, jenž hází paprsky na vlnící se hladinu vytvářejíc tak odlesky ozařující její sítnici. Třpytění se náhle objevuje a zase mizí. Bez řádu, bez upozornění, naprosto svobodně, náhodně a nekontrolovatelně. Hope nekonečně dlouhou dobu dokázala sledovat ten třpytící se poklad pomalu mizející v začínajícím dni.

Danielova minulost byla jako ty odlesky na hladině řeky.

***

Venku prší. Velké dešťové kapky agresivně bijí do oken, která do ztichlé místnosti šíří tupé údery. Šedivá obloha pohlcuje vše pozitivní ponechávajíc jen melancholické pocity pomalu rezonující osobami sedícími kolem stolu v osvícené místnosti. Nehybně sedí na židlích, ruce sepnuty a položeny na stole, pohledy sklopené, ústa pevně sevřená.

Malého chlapce bolí hýždě z příliš dlouhého sezení u stolu, jež se zdá být nekonečným, proto se mírně zavrtí a nespokojeně mlaskne.

Netuší, že tímto nepatrným pohybem, protestem, nesouhlasem spustí kaskádu velice nepříjemných událostí.

Statný muž po jeho boku vzhlédne a tvrdým pohledem se zabodne do nevinné tváře zlatovlasého andílka po svém boku. Chlapec vycítí jeho pohled, nahrbí se a stočí k němu pozornost, aby pohlédl na muže s ostrými rysy ve tváři, krátkým strništěm a tmavě šedými vlasy po stranách obličeje. Nechce se dívat na jeho rozhněvaný pohled, proto sjede očima níže na knoflíčky bílé košile. Aby se skryl před hněvem otce, aby jej nemusel vidět, aby mohl předstírat, že neexistuje.

„Je zde nějaký problém, Danieli?" otáže se pevným, hlubokým hlasem, jehož chlad dítětem projede jako blesk.

Zavrtí hlavou.

Chvíli se místností šíří jen hluboké dechy ostatních členů rodiny. Chvíli je ticho, nikdo se nehýbe.

Ticho před bouří...

Poté vysoký muž prudce stane, židle s nepříjemně hlasitým prásknutím spadne na podlahu, kam o chvíli později dopadne i světlovlasé dítě, které muž svou velkou dlaní uhodí do drobného obličeje.

Dany se rozpláče.

„Je zde důvod k pláči, Danieli?" položí další otázku otec.

Otázaný není schopen v záplavě vzlyků odpovědět, jen se krčí na podlaze ve snaze s ní splynout, aby jej otec více neviděl.

Avšak ten se pouze sehne, napřáhne ruku a opět dítě uhodí nedbajíc strachu v jeho mladičkém nitru.

***

Hope sevře droboučké chvějící se klubíčko ve svém náručí šeptajíce mu uklidňující slůvka do hustých, heboučkých vlasů.

***

Chci ven...

Bojím se...

Proč tady ještě musím být?

Ještě více si přitáhne kolena k hrudi a nepřestává očima těkat po naprosté tmě kolem sebe. Tvrdá, kachličková podlaha jej tlačí a studí do holých tkání nezahalených do jediného kusu oblečení. Zcela odhalený sedí v rohu malé, skutečně malé, temné místnosti bez oken, bez světel, bez nábytku.

„Jsem zlý chlapec..." zašeptá, aby v trýznivé atmosféře místnosti zaznělo alespoň nějaké hřejivé lidství. Avšak pouze v něm bodne sebelítost, když si uvědomí, že je sám, opuštěný, nechtěný, nespravedlivě potrestaný.

„Danieli, jsi sobec. Být sobec je zlé, rozumíš? Musíš se této vlastnosti zbavit. Chápeš? Tak je to správné, tak to má být. Jsi zlý hoch."

Opře si studené čelo o kolena a hluboce vydechne teplý vzduch do svých slabin, kde jej příjemně zašimrá, jak se zmrzlé tkáně rozehřívají v teplém ovanutí.

V myšlenkách převaluje své jednání, chování, ale nenachází nic, zač by měl být potrestán. A přesto byl zavřen zde, v trestárně, jak to nazval.

Nenávidím to tady!

Na to prudce zvedne hlavu a zahledí se do naprosté tmy před sebou, nakloní hlavu ke straně a se svraštěným obočím opraví své myšlenky: „Nenávidím jej..."

Ta slova chutnají trpce, hořce a vypalují mu díru do jeho dětského srdíčka, avšak jejich pravdivá povaha chlapci poskytne alespoň chvilkovou úlevu od tísně v hrudi.

***

„Nenávist je v pořádku..." zašeptá tiše kudrnatá.

Dítě v jejím náručí se zavrtí, odtáhne své tělo a zahledí se zcela vážným, rozhodně nedětským pohledem do jejích hlubin. „Hope, jsi si jista, že i tato nenávist je v pořádku?" zeptá se se slzami na krajíčku, které si o pár vteřin později razí cestičku skrze jemné chloupky na tvářích.

„Je v pořádku." potvrdí odhodlaně svá slova.

„Nechápeš to... Nic nevíš..." vzlyká zlatovlásek.

Hope mlčky vyčkává, cítí jeho bolest, stín tlumící jeho záři, chutná jeho šero nitra. Na jazyku cítí stejnou hořkost jako on, v duši stejnou bolest, v srdci stejnou nenávist.

A v celé bytosti neskutečný strach.

„Ty přeci víš, že všichni zde jsme mrtví. Všechny květiny žijí ve stínu smrti."

„Vím..."

„Ty jsi také zemřela, pamatuješ?"

Zahlédne dva rychle se řítící světelné body, zaslechne skřípění rychle sešlápnutých brzd a pocítí neskutečně tvrdý, tupý náraz do těla, jenž dívku odmrští o kus dál, aby následně tvrdě dopadla na chladnou silnici. V hlavě ji tepe, v celičkém těle tepe, vidí krev, cítí teplou tekutinu na své tváři, sleduje tašku pohozenou kousek od její bezmocné existence.

Umírá.

Poslední myšlenky nestinné Hope patřily nedodělaným úkonům, které již nedokončené zůstanou.

„Pamatuji..."

„A já taky zemřel."

„Jak jsi zemřel?" z té otázky dívce přeběhne mráz po zádech. Právě se otázala dítěte na jeho vlastní smrt. Právě se otázala dětské duše, jak skonala, kdo jí ukradl všechna ta léta, jež dostala darem. A která již nikdy nikdo nevrátí.

To dítě zemřelo...

To dítě je mrtvé...

Copak existuje něco smutnějšího, než smrt dítěte?

Daniel ji obejme kolem krku, na nějž přiloží lehce své rty. „Zabil mne můj vlastní otec." zašeptá otírajíc měkké polštářky o její voňavou pokožku.

V Hope vše ztuhne, zastaví se všechna krev v žilách, všechny pochody v buňkách i všechny myšlenky. Jediné, co se v ní pohybuje, je doznívající věta vyslovená raněnou květinou v jejím náručí.

„Lidé nenávidí... Já jej nenáviděl." pokračuje dále šeptem do její pokožky, na níž vyskočí husina a jeho dech se tak zdá mnohem teplejším. „Ale jako květina cítím jinak."

„A co cítíš teď?" zašeptá po vzoru Danyho.

„Něco mnohem silnějšího než nenávist, však ty to cítíš. Vím, že jsi to již objevila, Hope. Proč to nechceš vidět?"

„Protože to nejsi ty..."

„A kdo to tedy je, když ne já?"

„Temnota v tobě."

Zlatovlasý zavrtí hlavou. „Mýlíš se. Jsem to já, já jsem ta temnota, já jsem ten pocit, já jsem Dany."

„Ne, nejsi. Nevěřím ti." vrtí horlivě hlavou v nesouhlasu s jeho slovy. „Vždyť jsi dítě, čistá dušička, něco takového nejsi ty. To do tebe zasel on, viď?"

Drobné dlaně obemknou jemný obličej, dětský, mírně zvednutý nosík se opře o její a spojí čela. „Jsem dítě tělem, jsem dítě i chováním, ale mé pocity patří raněnému stvoření. Má duše je zjizvená a ty jizvy stále krvácejí a on mě zachránil. Hope, já mám konečně domov, kde se mohu smát. Mám lidi, co mě milují. Mám jeho navěky věků. Ta temnota v nás neznamená zlo, já v ní spatřuji naději. A stejně jako ty vidíš do mne, já vidím do tebe... Nechceš si to přiznat, ale i pro tebe je novým, lepším začátkem."