Poupě

Tvůj hlad je nekonečný, ztracený hybride...

Temnota v tobě chce být nakrmena. Slyší tiché, rezonující hlasy všude kolem sebe. To stíny krčící se v rozích místnosti, sledují ji, nenávidí ji. Smějí se tenkým vlákénkům osudu ovíjejícím se kolem dívky v chaotické změti, překroucená, přetrhaná, zauzlovaná, nasáklá slizkou temnotou ztratila svou původní rudou barvu, ztratila svůj skutečný význam.

Jsou pavučinou. Lepivou, tenoučkou, hrůzu nahánějící sítí držící dívku ve sféře, v níž již existovat nemá, kam již nepatří, kde pro ni život připravuje nekonečné utrpení, bolest a hlad.

Jen si dej, ty zrůdo!

Ty démone, hybride, zatracenče! Naráží další a další slova, hlasy do zděšené dušičky dívky, která s hrůzou v očích sleduje nehybné tělo kamaráda zhroucené na posteli.

Vezmi si, co je mu nejdražší... Pro to teď existuješ, abys kradla. Abys vytrhávala!

Tvé dny na světle byly sečteny, již nikdy více je nespatříš...

Patříš temnotě.

Patříš peklu!

Po celém prostoru se rozlije chlad, až hnědovlásce naskočí husí kůže. Hope vnímá existence na pokrajích této dimenze, stíny, temné chuchvalce nehmotnosti, bytosti odjinud. Pohled přesune z chlapce na rozechvělou Marinet, jež z Hope nespouští zmatený pohled. Bez jediného napnutí svalových vlákének s otevřenými ústy vyčkává, co nastane v další vteřině, co její kudrnatá kamarádka provede.

Vypadá to, jako by se čas zastavil, snad aby se ubohé bytůstky v místnosti nepropadly do spárů paniky, nepochopení a odsouzení? Snad aby krutá realita nepohltila svázanou duši nelidské dívky a nevrhla ji na cestu osamění? Snad aby pravda zůstala skryta, aby hlad zůstal tiše spát, aby Hope byla stále Hope?

Blondýnka se pohne.

Čokoládové oči sledují rozechvělý krok, kterým se kamarádka přemístí před postel, kde svým tělem zacloní druhé dívce výhled na Damiena. Jejich pohledy se spojí s nevyslovenou otázkou, jež nese hořký nádech za jejím dozněním, visící ve vzduchu.

Hope se nejistě postaví na nohy ovinouc ruce kolem trupu. „M-mari..."

„Co jsi to provedla?" vysloví kamarádka krutou otázku s pohledem přetékajícím strachem.

Patříš temnotě... Ztracenče... Vždy již budeš hladovět...

Dívka neodpovídá, zůstává nehnutě stát na místě s lesknoucíma se očima upřenými na osůbku před postelí.

Cítí neukojený hlad, cítí jeho volání, jeho křik, jeho touhu po uhašení, ví, že jej jednou nakrmí... Že jí zadusí, nechá oslepnout, nechá krvácet, jen aby jej uhasila. Ale teď... Teď, když poznala ten slastný pocit, kdy ta tupá bolest mizí z jejího nitra, kdy prahnoucí hrdlo svlaží sladké vlnky, nedokáže s ním bojovat příliš dlouho.

Nedokáže odolávat temnotě ve svém nitru deroucí se na povrch.

V další vteřině dívka začne krvácet, když jí hroty prorazí kůži na hrudi, zasáhnou srdeční sval, který se na pár chvil hrůzou zastaví. „Co jsi zač?"

Z oka skane první slza. Hope se přikrčeně vydá ke dvojici, avšak Mari o krok ucouvne, zakopne o hranu postele, takže se zřítí za chlapcem. „Stůj!"

Hope zastaví sledujíc napřaženou ruku kamarádky.

„Prosím..." zašeptá do prostoru mezi nimi.

Mari zavrtí hlavou. „Co jsi mu provedla?"

Otázaná pohled přesune na stále nehybného chlapce. Sleduje, jak se mu trhaně zvedá hruď, jak se chvějí oční víčka, jak mu zbledla pokožka. „Nechtěla jsem mu ublížit..."

„Ale ublížila." konstatuje krutou realitu blondýnka.

Opět se pokusí k chlapci přiblížit. Potřebuje se jej dotknout, potřebuje zjistit, že bude v pořádku, že je živý, že vše bude zase normální. Avšak kamarádka se postaví, aby Hope strčila do hrudi, až zavrávorá o krok zpět. „Stůj!" vykřikne, když však spatří, jak se další a další slzy hrnou z očí hnědooké dívky zdrceně povzdychne. „Prosím, Hope..."

Hope pláče, z celého srdce. Přes vodopády slz se svět zdá jako změť barev, jako něco nereálného, nehmotného. Rozechvěle zůstává stát uprostřed místnosti se steny raněného deroucích se z hrdla ven. Pláče kvůli Damienovi, pláče kvůli strachu v očích své kamarádky, pláče pro všudypřítomný chaos, pláče pro svůj neutišený hlad, pro bolest v hrudi, pro strach v mysli. Pláče pro Hope.

Pláče pro svůj zpřetrhaný osud, život, který se již nikdy nezacelí.

Pláče kvůli temnotě v její mysli.

„Prosím, Mari, prosím." kňučí stále dokola s nehty zarytými do kůže na pažích. „Potřebuji se ho dotknout, prosím... Jen jednou. Mari!"

„Co jsi mu sakra provedla?!"

„Měla jsem hlad..." vzlyká dále raněná dívka.

„Co to znamená?"

„J-já nevím. Já prostě... Já-jen..."

„Vyklop to, Hope!"

„Nakrmila jsem se jím!" padne na kolena neschopna čehokoliv jiného. Hlavu skloněnou, takže jí dlouhé kudrny spadají do tváře, aby skryly výhled na zarudlý, uslzený obličej. Vypadá jako chvějící se klubíčko čirého zhroucení. „Nechápu to... A-ale asi potřebuji lidské emoce..."

„Co jsi zač?"

„Říkal, že jsem stín."

„Jsi zrůda?" po této větě se brečící dívce všechny další vzlyky a steny zadrhnou v hrdle spolu s roztřeseným dechem.

Ano... Jsi jen a pouhá zrůda, hybride...

Plač si, plač víc!

Tobě již nic jiného nezbývá...

Hope začne prudce vrtět hlavou. Celou svou bytostí ta slova odmítá, celičkou existencí se jim vzpírá. Vším, co má, se snaží jejich ostří odvrhnout od svého těla. Avšak i přes obrovské úsilí se zabodnou do zhroucené dušičky. Projdou skrz na skrz rozžhaveným ostřím zanechávajíc díru.

Vrhne se k dívce u postele s úmyslem ji chytit za dlaně, ale dívka ji opět odstrčí s nepopsatelným strachem ovíjejícím se kolem žaludku.

Kudrnatá dívka se na chvíli zarazí, vstřebává dění kolem sebe, vstřebává zděšené vlnky člověka před sebou. Vlnky, jež vnímá jako vlnobití, v němž se topí. Ztrácí dech. „Já nejsem zlá..." zašeptá, a když v odpověď dostane záporné zavrtění hlavou, vyběhne z místnosti, aby labyrintem chodem proběhla do vstupní haly a z ní ven do chladného, temného, tichého lesa.

Nechá za zády teplé světlo lázní, jejich ruch, vůni. S neskutečným tlakem na hrudi, slzami v očích a raněným sténáním se řítí vstříc noci, než padne na měkkou půdu pohled upírajíc na noční oblohu.

Kam teď tedy patřím? Otáže se vzdálených hvězd.

Schoulí do maličkého klubíčka uprostřed lesa, aby svou existenci přenechala utrpění. Zcela ztracená ve svém novém životě doufá v osvobození, v hřejivé teplo. Vykřesává plamínek naděje.

Avšak právě proto, že dala svolení oné naději, aby ozářila její ztemnělé nitro, odemkla dveře, skrz které když projde, nebude moci se vrátit. A ona bez jediného ohlédnutí se, bez minimálního zamyšlení, zaváhání překročí jejich práh. Upne se ke světlu naděje, jejíž světlo dívku zavede hlouběji do objetí temnoty. Avšak to ona netuší, její zoufalá existence touží po teple, pochopení a přijetí. Odvrhnuta se obrátí k jedinému, který jí zbyl.

„Kde jsi?" zašeptá do prostoru v klubíčku.

Zaveď mě domů...

Křičí po jeho přítomnosti.

Opustil jsi mě?

Kdo mi tedy zůstane?

Kým budu?

Kým jsem?!

Vysílá zoufalé vlnky do svého okolí, vábí jimi temné bytosti, stává se tak nádherou kořistí. Sladké zoufalství, šťavnatý smutek, horký hněv. Nic před světem neskrývá a temné existence kolem schouleného těla utvoří hustý oblak, až úplně zahalí scenerii lesní krajiny.

Dívka si jejich přítomnost uvědomí až ve chvíli, kdy první ledové chapadlo pronikne kůží, masem, kostmi dovnitř, uchopí zdivočelou vlnku, aby ji začalo pohlcovat.

Zaječí.

Skoro slyší praskání, jak se od ní její vlastní emoce odtrhává, jak se přerušují vlákénka, kterými byly spojeny, jak krvácí, jak mizí.

Další se přidá a začne tahat za jinou vibraci.

Vyrvávají je z ní.

A další, další, další. Celé její nitro je teď plné temných, slizkých, ledových chapadel, jež si berou to, co jim nenáleží. Zmizela horkost rozrušení a zavládl chlad hrůzy.

Zvrací.

Chce je dostat ze svého těla, drásá si kůži, chce je vyrvat, odvrhnout.

Pláče.

Vypadněte!

Křičí. Jak strašně to bolí... Jakou hrůzu jí nahánějí rozšiřující se prázdná místa v jejím nitru. Místa, kde ještě před pár chvílemi byly připoutány její pocity. Její já.

Postaví se na zesláblé nohy a pokusí se o útěk, který však po pár krocích skončí nezmarem, když její tělo opět lapí gravitace.

Slyší jejich zpěv. Jejich hymnu.

Jak cizí je... Jak odporná a hrůzostrašná.

Vidí jejich těla zmítající se v slasti z jejích emocí. Jsou všude. Nevidí přes ně.

Na pokožce se sráží temné kapičky stinných těl. Smáčí vztyčené chloupky, skapávají do jamek, kde tvoří malé kaluže.

Zoufalství vzrůstá a láká tak další příživníky.

Odmítla mě...

Bojí se mě...

„Mari!" křičí.

Damien... Ublížila mu moc? Musel cítit stejnou bolest jakou ona teď. Ukradla něco, co jí nikdy nemělo náležet, násilně to vytrhla zanechajíc tak otevřenou ránu.

Náhle na své tváři pocítí studený dotek, avšak stále zůstává zahlcena temnými klubíčky, jež jí brání ve vnímaní okolního světa. Dál se chvěje obklopena temnou aurou, dál nechává duši se kroutit v agónii strachu. Je úplně bezmocná.

Nechci tady být...

My tě stáhneme daleko odtud.

Ovane ji mírný vánek, který kolem dívky rozechvěje molekuly sladké vůně třešňových květů, aby její vědomí pookřálo.

Svou duši naplněnou zoufalstvím, bezmocí přenechala temnotě a ta si přišla pro své vlastnictví odhodlána ztracenou již nikdy nevydat zpátky.

„Nenech je si s tebou hrát..." zaslechne tichý, klidný hlas kousek od sebe.

Snaží se se podepřít zesláblýma rukama, ale všechny svaly v těle jsou mimo její kontrolu. Černá chapadla se rozlézají dál a dál po drobném tělíčku, krmí se, sytí se. Cítí jejich pocit blaženosti, je všude kolem, nenápadné jiskření.

„Ty přece nejsi obětí, Hope."

Jsem zrůda...

Jsi to nejodpornější, co existuje. Rezonují hlasy naplněné chladem myslí.

Má právo dále existovat?

Cítí se stejně jako tehdy...

Příliš mnoho cizích rukou na jejím těle, byla zvíře lapené v ostnaté pasti, aby se jím mohli jiní kochat. Nebyla možnost se schovat, skrýt se, zůstala světu odhalená jako tělo v plamenech, jemuž shoří kůže a zůstane pohled na vlákna růžovoučkých svalů. Jen bezmocně přihlížela dění okolo sebe, jako nezúčastněný aktér, i když ona byla hlavním hrdinou nechutné scény pod rouškou noci.

Vybavuje si ty pocity vířící jí hlavou v onen večer. Jak obdobně se teď cítí... Stejně bezmocně, poníženě a vyčerpaně. Proč by se měla bránit? Chce to vůbec? Nemůže prostě jen přestat existovat a konečně si odpočinout?

„Copak už toho nebylo dost?" zavzlyká otázku.

Co, kdy komu provedla, že se jí život odvděčuje tímto způsobem?

„Vlákna osudu jsou spletena dlouho před našim narozením, květinko... Ty je nijak neovlivníš. Ty ne, ale já ano."

Toto všechno se mi mělo stát? Je to tak v pořádku? Život to tak chtěl? „Ale já sakra chci být šťastná!"

Pláče tak moc, až má problém s každým dalším nadechnutím, víčka se ji lepí k sobě a dívka ztrácí síly na další zmítání se v chumlu nehmotných těl.

„Nedovol jim tě porazit... Teď jsi skoro dokonalá, ale ještě musíš vykvést."

Nechci...

Oddává se hladovým bytostem, stejně jako se tehdy oddala cizím dlaním. Bez boje. Stejně jako když v dětství snášela krutost spolužáků, se sklopenýma ušima a staženým ocasem.

Nikdy nebyla bojovníkem...

„Hraješ si na oběť?" prořízne vzduch chladná otázka černovlasého mladíka stojícího nad Hope. Sleduje, jak již zbavena síly pro další pohyb leží na chladné zemi obklopena černým mrakem, mračí se na ten výjev před sebou. Shlíží, jak jeho drahocenná květinka ztrácí touhu existovat, ale pokud se nechá lapit hnilobou, sám zde ukončí její nit. „Hraješ si na chudinku? Čekáš, že tě lidé budou litovat? Že tě někdo zachrání?"

Hope před očima vyvstanou dvě usměvavé tváře jejích přátel. Oni mě vždy zachránili...

A teď tě opustili, zrůdičko ztracená.

Jsem srab? Měla zemřít, ne... Zemřela. Hlavou se jí honí myšlenky na to, kdyby se již neprobudila, kdyby ji temnota nepřivedla zpět, kdyby skutečně dosáhla konce své pouti.

Píchne ji u srdce.

Nechci neexistovat...

„Čekáš, že tě někdo zachrání?"

Vždy se schovávala za něčí záda, vždy zde byl někdo, kdo chudince zraněné Hope podal ruku, ale nikdy nebyla schopna se postavit sama za sebe. Nikdy se nepokusila bojovat. Jen přihlížela, jak s ní život zametá.

Je možné, že vše je trest za její rezignaci? Pomalinku si začne uvědomovat, že dostala druhou šanci, aby se naučila bojovat, aby se přestala oddávat všemu zlému, aby přestala kňučet.

Teď je sama. Nemá místo mezi lidmi, přátelé se ji bojí, rodina již pro znovuzrozenou Hope není tou rodinou, kterou potřebuje a zdá se, že i všechny temné kouty stojí proti její existenci.

Mladík tyčící se nad tělem se mírně pousměje, když pocítí zachvění hnědovlásčiny mysli.

Jen se probuď, poupátko.

V bleskové rychlosti polapí do dlaně jedno z černých chapadel ve svém nitru a stiskne jej. „Už nechci!" křikne do temného lesa a rozdrtí ledovou existenci ve svém sevření.

Vždy být ta hodná, bez poskvrnky, milá a zlatá osoba... Nikdy na nikoho nevztáhnout ruku, nikomu neublížit, nikoho neranit... Nevytvářet spory, radši souhlasit, poslouchat, oddat se...

A k čemu to všechno bylo?

Úplně k ničemu!

Spolu s křikem svou existencí prořízne prostor kolem sebe a odvrhne tak všechny parazity připoutané k její duši.

„Tak je správně... Již více nejsi tou, kterou jsi bývávala." pohladí ji černovlásek po kudrnách.