Poupě

Světelný smog velkoměsta nechali již dávno za svými zády a teď tiše kříží krajinu zahalenou do objetí noci. Světla reflektorů jim umožňují výhled na seschlé stromy a keře tyčící se u silnice, občas vyruší z poklidu nějakého zajíce, jenž se hned dá před zvukem motoru na úprk do nekonečna se táhnoucích polí, za jejichž obzorem září aury vzdálených měst. Obloha je poseta tisíci drobnými světýlky a uprostřed se táhne pás Mléčné dráhy, nad nímž hnědovláska již po několikáté obdivně zavzdychá.

Teprve až zde, daleko od lidského hnízda, si uvědomí, oč ji město okrádá. Jaké krásy se skrývají za jeho světelným obzorem, který nedovolí vyniknout skutečné kráse divoké, noční oblohy.

Usmívá se nad žlutými perličkami v dálce, v ulicích neznámých měst a přemýšlí, jací lidé se schovávají pod jejich světla, jaké příběhy ukrývají v srdcích, jaké touhy v sobě nosí.

Zapře čelo o chladné okénko a zůstává se pohledem vpíjet do světa za ním. Poslouchá španělské písničky tiše se linoucí z rádia, vrnění motoru a opatrně hladí poklidné vlnky svých přátel, aby uklidnila ty své.

„A co dělá Ten s tou sexy prdelkou?" ozve se tiše Mari, jako by snad nechtěla narušit všudypřítomný noční klid.

Dami ji lehce kopne do sedačky a uraženě nafoukne tváře. „Jo, TOM se má skvěle."

Hope se konečně dokáže odtrhnout od scenerie za hranicí auta a obrátí obličej ke klučinovi na zadních sedačkách, jenž se spokojeně roztahuje po volném prostoru. „Co on vlastně dělá?"

„Studuje pedagogiku, češtinu a angličtinu."

„Hmm... Šprtík." pokývá hlavou uznale Marinet nespouštějíc pohled ze silnice.

„No ty máš, co říkat..." vyplázne jazyk světlovlásek.

„My všichni, ne? Mně třeba jazyky přijdou mnohem náročnější než veterina."

„On je opačného názoru..."

Blondýnka nechápavě zakroutí hlavou. Hnědovláska vedle ní se chytne za břicho, jenž se na chvíli sevře v křeči a tiše zakňučí. „Má hlad..."

„Klid, kotě, za chvíli nás čeká hostina, babi už čeká." vycení spokojeně zuby v úsměvu řidička.

„Nevečeřela jsi?" zeptá se podezřele kamarád, na což mu Hope odvětí záporným zavrtěním hlavou. „Kde jsi vlastně byla celý den? Nechala sis ve škole věci."

Dívka si nad položenou otázkou promne čelo pomalu vydechujíc vzduch z plic.

Co znamená být stínem?

Co jsi se mnou provedl? Otáže se černovlasého mladíka.

Živě si vybavuje chlad jeho drobného těla, když ji svíral v náručí. Jeho krásné, chladné oči a děsivá slova unikající z drobných, bledých rtů.

„Ty moje poupátko. Brzy vykveteš."

V tu chvíli, v jeho přítomnosti, v lapení jeho existence neodporovala blížící se šedi, dokonce ji byla ochotna přijmout, její nelidskou podstatu. Stále cítí, jak pronikla skrz póry do těla, aby se vydala na pouť rozohněným řečištěm a následně se vydala ještě hlouběji, do nitra nic nechápající dívky. Zakořenila do zděšené dušičky, jež v ten moment přijala vše nelidské.

A sama se stala nelidskou.

„Byla jsem v lese..." odvětí nakonec popravdě.

„V lese? Sama? Hope, to je nebezpečné." zamračí se starostlivě Damien nakloníc se blíže k dívce.

„On tam na mě čekal..." zašeptá.

Oba kamarádi nechápavě nakloní hlavu ke straně. „Kdo?" vysloví otázku dívka po jejím boku.

Hope polkne a odvrátí tvář k oknu. „Netuším, kdo je... Ale něco mi provedl."

„Ublížil ti?!" vyjekne zděšeně Mari a omylem mírně trhne volantem, což ostatní doprovodí ustrnutím. „Sorry..."

„Neublížil. Možná... Já nevím... Je to složité." povzdychne hnědovláska.

„Má něco společného s těmi halucinacemi?"

Opět se obrátí k chlapci za svými zády. „Nejsou to halucinace, ten tvor tehdy na chodbě byl skutečný."

„Ale Hope..."

„Nevím, jak to vysvětlit... Vlastně se mi to zdá skoro nemožné." uchechtne se zoufale. „Není to empatie, já skutečně cítím vaše pocity. Mohu se jich dotýkat, mohu je uchopit."

Nikdo nepromluví, trpělivě čekají na další slova dívky pevně svírající dlaně v pěst a pohledem probodávající silnici před autem. Hnědovláska na kůži vnímá jejich soustředěné vlnky, jejich snahu o pochopení, jejich důvěru. Tito lidé jsou skutečně připraveni uvěřit všemu, co vypustí z úst.

Ale má jim povědět pravdu? Budou schopni ji unést, přijmout a žít s ní dále?

Zoufale pohodí hlavou.

Vzpomene si na dobu před několika lety, kdy se kvůli blbé lži skoro rozešli, kdy je jedna hloupá lež málem stála přátelství. Stačilo pár ledabyle vyslovených slov a lidé, kteří si byli souzeni, mohli stanou na různých stranách. Tehdy si slíbili, že si již nikdy nebudou lhát, že nedovolí, aby jejich přátelství bylo opět ohroženo, že spolu zůstanou navěky.

Nejde jen o přátelství mezi třemi mladými lidmi, jde o pouto, které si vybudovali a které jim již tolikrát pomohlo z úplného dna. Je pro ně záchranným lanem, kotvou, pevnou skálou a světlem, bez nějž by se mohli ztratit ve světě, jenž jim nedopřál ty nejkrásnější chvíle. Avšak právě spolu dokáží z šera vytvořit světlo. Spolu se dokáží smát a věřit v lepší zítřky. Nezáleží, kdo se jim postaví do cesty, co se je pokusí potopit, oni jsou tady pro sebe.

Hope, Damiena i Marinet společnost vyvrhla a oni si toho jsou vědomi, a také jsou na to svým způsobem hrdí.

Copak může Hope ohrozit něco tak důležitého? Ale má na tyto lidi stále nárok? Může někdo jako ona, někdo teď již nelidský být součástí jejich světa?

„Co když mi neuvěříte?" promluví opatrně do ticha auta.

Damien k ní vztáhne dlouhé prsty, aby ji konejšivě sevřel rameno. „Klid, Hope... Jen to zkus."

„Možná bych vám to spíše měla ukázat." navrhne nejistě.

„To zní fajn, ale až tam dojedeme, ok?" rozhodne Mari, jež stočí auto na vedlejší silnici vedoucí do lesa pohlceného tmou. „Za chvíli jsme tam."

Hope nejistě přikývne a s mírně rozechvělým dechem se zapře do sedačky s myšlenkami na vše, co se může stát.

Za hranicemi auta vládne absolutní tma hladově pohlcující světlo reflektorů, která Hope naplňuje tísní, ale i souzněním. Proč jí je náhle noční svět tak příjemný? Avšak když si uvědomí temné bytosti ve stínech, odtrhne se od okna a zabodne pohled do svých dlaní.

Jsou tam...

A stále čekáme... Pocítí jejich existence.

Dívčinu mysl zkříží myšlenka na moment, kdy jí záhadný chlapec řekl, že patří ke stínům. Proč ji tedy ty bytosti z celé své podstaty nenávidí? Copak teď nejsou stejní?

Strne, když jí tělem projede náhlá, nepříjemná, ostrá vlna, jež hned odezní, avšak zanechá v jejím nitru slizkou stopu svírající hnědovlásku v chladných okovech. Ty sem nepatříš, hybride!

Chvilku rozdýchává štiplavou bolest ve tkáních, než se zmůže na to, aby se pokusila vytvořit alespoň záclonku pro skrytí se před zrůdami. Se zatnutím všech svalů si vytvoří bublinu, která ji na pár chvil dokáže ochránit před nenávistí tam venku.

Mari za volantem spokojeně zajásá, najede na příjezdovou cestu a o pár minut později zastaví před lázněmi své babičky. Hope s nostalgií v srdci zkoumá několik let neměnnou budovu. Velký dům světle hnědé barvy, se spoustou oken, v nichž ještě svítí teplé světlo lustrů, krásnou vstupní bránu ze zdobeného kovu, k níž vedou kamenné schody začínající na malém nádvoříčku před lázněmi. Uprostřed nádvoří se skvěje nádherná fontána s mořskou vílou uprostřed a teď nezelenými keříčky na hranicích světlého štěrku.

Trojice přátel vystoupí z auta, popadne zavazadla a vykročí směrem do vstupní haly. Když otevřou dveře, dýchne na ně příjemné teplo a vůně nějakých bylinek, které se zde používají do lázní. Podlahu vstupní haly tvoří velké, černo – béžové dlaždičky, napravo od hlavních dveří je prosklená vrátnice, kde sedí mile se usmívající postarší pán.

Z jedněch z mnoha dveří vystoupí starší žena oděna do volných hnědých kalhot, do nichž je zakasaná bílá košilka s jemným, květinovým zdobením. Světlé vlasy má stažené do elegantního drdolu a usmívá se na mladé lidi modrýma očima, stejnými jako má Marinet, která jí hned padne do náručí.

„Ráda tě vidím, babi." výskne nadšeně.

„No tak vás tady vítám, děti moje." usměje se, když se vymaní z vnuččina objetí. „Musíte mít hlad."

„Jako vlci." přitaká Hope, jíž se opět sevřou útroby neskutečným hladem.

„Však už je vše připravené, tak šup, co tady jen tak stojíte? Kufry nechte tady, pak pro ně zajdeme." popohání je starší dáma do jídelny skrz spletité chodby, po nichž se toulají hosté lázní oděni do bílých županů. V jídelně jsou usazeni k menšímu stolu v rohu, kde již stojí talíře s polévkou a hrnec s těstovinovým salátem.

„Umm, děkujem, babi." zamručí spokojeně blondýnka a již se hladově vrhá do prvních soust.

Damien s Hope se k ní o něco civilněji připojí v doprovodu poklidného rozhovoru se starou známou, která se vyptává na novinky v jejich studentských životech.

Kudrnatá dívka do sebe nenápadně hází, co nejvíce jídla, jelikož její hlad stále nenalézá konce. Již po třetí si nabírá další porci těstovin, aby ji vzápětí hladově zhltla.

„Hope? Co je s tebou? Od kdy tolik jíš?" otáže se pobaveně chlapec, když si všimne její nenasytnosti.

„Mám prostě hlad." zamručí v odpověď dál se věnujíc večeři.

Hope většinou jí skutečně málo, proto i ji samotnou překvapilo, že dokázala spořádat skoro celý hrnec jídla. Avšak ani poté nenalézá pocit sytosti.

Divné...

Hnědé oči zabodává na dno prázdného hrnce zkoumajíc svoji hladovou prázdnotu.

Mám hlad...

„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..." Její myšleny zamrznou na této větě. Zkoumá ji ze všech stran, bádá v její podstatě, v jejím znění.

Po čem prahne?

Nervózně polkne, když se jí do hlavy vloudí neblahé tušení, které však ze strachu ihned zažene. Zavrtí hlavou, spolu s ostatními vstane od stolu a nechá se zavést do pokoje, kde budou pár dní pobývat.

Žena jim připravila pokoj s obrovskou manželskou postelí, kde by se kvalitně vyspali tak čtyři lidé. Povrch podlahy je kryt tmavě modrým kobercem ladícím se světle modrými tapetami pokoje. Naleznou bílé dveře vedoucí do soukromé koupeny a další prosklené na balkón. Velké okno s výhledem na nádvoříčko, umělecká dřevěná skříň a komoda s růžovými růžemi ve vázičce.

„Oh, dík, babi. Jsi nemusela až takový luxus." vydechne obdivně blondýnka.

„Vždyť tě vidím sotva třikrát do roka, tak si tě musím pohostit." pohladí ji po vlasech její babička.

„Opravdu moc děkujeme." usměje se Damien.

„Zítra si pořádně popovídáme u čaje, co říkáte? Teď jste jistě unavení, už je pozdě..."

„To bude skvělé." zazubí se vnučka líbnouc vrásčité čelo.

Starší žena trojici opustí, aby se mohli v poklidu zabydlet a odpočinout si po dlouhé, noční cestě. Ale po jejím odchodu se dva páry oči zvědavě obrátí k Hope, která sebou nervózně cukne a založí si ruce na hrudi.

„Tak jdem na to, kotě." strčí ji Marinet směrem k posteli, kam sebou žuchne za doprovodu přátel.

Kudrnatá se několikrát zhluboka nadechne, než svůj pohled spojí s pohledy přátel. „Nevím, co se mi stalo... Ale... Říkal, že už nejsem člověk."

„Nejsi člověk?" otáže se opatrně Damien.

Hope se skousnutým rtem přitaká nervózně si mnouc prsty na rukou.

„A kdo ti to říkal?" přidá se k vyzvídání Mari.

„Kluk, potkala jsem ho v lese, byl divný... Bledý a děsivý, ale zároveň jsem cítila neskutečnou touhu být u něj. Říkal, že jsme teď rodina."

Přátelé mlčí nespouštějíc z dívky pohled. Hope se brání jejich vibracím, nechce je cítit, nechce je znát, ale ony si naleznou cestu skrz její hradby, aby ji obdařily snahou o pochopení, starostí a strachem.

„O-on..." odtrhne pohled od kamarádů. „Tehdy na té silnici, jak mě srazilo auto... Zemřela jsem."

Damien zalapá po dechu a Mari pootevře ústa v šoku. Vzduch se rozechvěje jejich zděšením, ale ani jeden z nich není schopen slova.

„Tehdy jsem měla zůstat mrtvá, ale on mě přivedl zpátky..." nechce vidět jejich obličeje, odmítá se do nich podívat, schová svůj pohled za clonu slz, jež se jí nahrnou do očí. „Nevím, co to znamená. Nevím, co se mnou udělal a co se mnou bude. Ale strašně moc se bojím."

Damien rychle sevře dívku v objetí. „Klid, Hope, neplač."

„A jsi si tím jistá, víš... zní to trošku přitaženě za vlasy." promluví také Mari.

Hope polkne, setře slzy z tváří, odrhne se od Damiena, na kterého upře pohled. Vpije se jím dál než do jeho očí, vpije se za jeho hranice až do samotného nitra. Svoji existenci nechá proniknout do té jeho, aby se vzájemně spletly. Cítí ho, je jeho součástí, dotýká se jeho emocí, myšlenek a vzpomínek. Vše vidí jako na dlani, jako otevřená kniha.

„Můžu všechno vidět..." zašeptá, při čemž lehce pohladí chlapcovi zděšené vlnky, když pocítí zvláštní tlak v hrudi.

Náhle Hope opět popadne hlad.

Zorničky se jí zúží do malých bodů a celá se rozechvěje.

Mám hlad...

Stále mezi prsty prosévá Damiho emoce, krásné, lahodně vábící její existenci. Hraje si s nimi, osahává jejich vlnky, ochutnává je... Cítí, jak ji dráždí, jak ji rozechvívají, jak ji nutí toužit a prahnout.

Prahne po nich.

Chci je...

Mám hlad.

Hope nedbá tichého, bolestného zaskučení, jenž unikne z chlapcových rtů. Nedbá jeho náhle zděšených vlnek splétající se s hrůzou. Jediné, co dokáže vnímat je třpyt a vůně všudypřítomných oscilací.

Jednu z nich pevně sevře, aby si chvíli užívala její pulz, snahu se vykroutit, než ji vtáhne do sebe. Se slastným zavrněním si užívá sladkou příchuť, její teplo, chvění a barvy. Vtahuje ji do sebe, sytí svoji touhu, o níž do teď neměla nejmenší ponětí.

A Damien pláče.

Mari zděšeně sleduje scénu před sebou, kdy se bledá dívka tiskne k hubenému chlapci s rty na těch jeho a slastně vrníc, zatímco Damien bojuje s dívčinou existencí, pláče a chce od ní utéci, ale Hope sevře jeho ramena, aby nikam nezmizel, aby jí pomohl utišit ten trýznivý hlad, aby jej mohla pohltit.

Nakonec posbírá veškerý zdravý rozum, který jí zbyl, popadne dívku za pas a vší silou její lehké tělo odmrští od Damiena, který se po osvobození zhroutí na matraci, kde zůstane nepřítomně zírat do stropu.

Hope dopadne na koberec, kde se opět sebere s touhou se přiblížit k chlapci, ale Mari jí vrazí facku.

Hnědovláska překvapeně zamrká a konečně zaostří na obličej dívky před sebou, jež je zbledlý hrůzou. „Mari?"

Pohledem zabloudí k zhroucenému chlapci na posteli, ruka jí vylítne k ústům a ona zaskučí.