Poupě

Městem Hope probíhá jako ve snu, nevnímá absolutně nic. Nevnímá jeho mocný tep, nevnímá šelest jeho srdce, nevnímá jeho existenci, je pouhým nejasným oparem kolem jejího rozrušeného já. Je něčím nepodstatným, vedlejším, nezajímavým.

Běží, běží, běží. Běží nedbajíc ničeho a nikoho. Běží nevnímajíc štiplavou bolest ve svalech a nedostatek kyslíku v plicích. Zastaví až na okraji lesa prosyceného tichem.

Teprve tehdy si povolí uvědomit si svět okolo, přijmout nabízené vjemy a opět se tak stát součástí toku života. Rozechvěle popadá dech do stažených plic, aby obohatila krev a mohla tak uspokojit unavené, bolavé svaly. Zrychlený tep cítí v celém těle, celá pulzuje. Tmavě hnědýma očima zkoumá les před sebou, holé stromy s mohutnými kmeny, tmavě zelený mech s občasnými kapkami vody třpytícími se ve zlatavých paprscích. Poslouchá radostné zpívání drobných ptáčků na větvích vysoko nad zemí. Líbí se jí spleť stínů tvořící mozaiku na lesní půdě, jak se paprsky kříží se dřevem.

Je krásný...

„Hope, pokud chceš dál pokračovat ve svém životě, tak se sem nikdy nevracej."

„Ale já musím zjistit, co se mi stalo..." odpoví vzpomínce a udělá první nejistý krok do útrob lesa.

Vdechuje jeho svěží vůni prosycenou vlhkem a chladem.

Pomaličku se vydá vpřed s probouzející se neznámou touhou v hrudi. Nerozumí jí, nezná ji, možná dívku i trochu děsí, avšak je tak neskutečně silná a vábivá, že potlačí všechny varovné signály křičící v mozku následujíc vábivý tón.

„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..."

Co jsi zač?

Jako omámená se rozhlíží kolem sebe. Dávno sešla z cesty a po nějaké době, kdy křižuje lesní krajinu netuší, jakým směrem jde a jakým se vrátit. Jako by se les rozhodl dívku pohltit, obejmout svojí spící zelení a přijmout tak její existenci za svou. A ona nic z toho neodmítá.

Je tak krásný...

Vzhlédne přes spleť větví k modré obloze, po níž pluje pár šedivých mráčků. Vše se zdá být tak krásně radostné, čisté, dokonalé...

Každým přiblížením se do nitra lesa slastné volání sílí, až ji z toho rozbolí v hrudi, na kterou se syknutím přitiskne pěst.

Jaká to bolestivá touha...

Ale také neskutečně přirozená. Tuší, že něco tak silného v sobě nenosila vždy. Že něco takového v sobě normální člověk ani nosit nemůže. Pomalu se probouzející žár, jenž hrozí, že spálí celou její existenci na popel.

Popel...

Zrodila by se jako fénix? Co když ji ten pocit skutečně spálí, vytvoří z ní jen hromádku šedivého popela? Probudí se jako někdo jiný? Představa, která by dívku měla vyděsit, donutit se obrátit a vrátit se tam, odkud přišla, se náhle zdá neskutečně lákavou. Jako by se snad chtěla nechat sežehnout.

Jak cizí jsou ty pocity bývalé Hope...

Jak horké je teď její nitro...

Na pokožce se objeví pár kapiček slaného potu a hnědovláska má chuť ze sebe strhat oblečení, které náhle působí příliš těsně, horce, nepohodlně. Nevadí jí, že ze školy vyběhla bez kabátu pouze v košili, uvnitř hrudi cítí plápolající plamen.

Pokračuje dál.

Domov...

Je tato touha onou temnotou, o níž mluvil Dany? Temnotou vonící po květinách? Je nádherná... Je vroucí...

Očima začne těkat po zemi a hledat, dokud její pohled neustane na bílém, povadlém květu.

„Nebyl to sen..." zašeptá s rukou natahující se ke květině, aby stonek lehce sevřela mezi prsty. Prohlíží si rostlinku, jako by byla zjevením. Její uvadlý květ klanící se k zemi, jeden lístek ze stonku upadl a teď leží nedaleko opět nalezeného kvítku.

Když pohled konečně odtrhne od umírajícího květu, rozhlédne se po okolí ve snaze nalézt onen záhadný dům, avšak spatřuje jen nekonečnou scenerii lesa.

Zoufale se otáčí kolem dokola s úmyslem najít správný směr, ale touha zchladla. Jako když je čajová svíčka vhozena do nádoby s vodou. S tichým, skoro neslyšitelným zasyčením umře plamen příliš slaboučký na další existování.

Ale ta touha přec nebyla slabá...

Oči se jí zalijí slzami.

Kde jsi?

Cítí, že ji potřebuje, už dále nedokáže existovat bez její přítomnosti, musí přikrmit její žár. Útroby sevře zoufalství nutící dívku trhaně se nadechovat a zase vydechovat. Bezmocně kříží les nejistými kroky hledajíc záhadné volání.

Náhle ustrne v pohybu.

Prostorem se lehce jako ukolébavka prožene vůně. Vůně třešňových květů.

Hope zalapá po dechu a otočí se čelem k osobě, jež se zjevila za dívčinými zády, aby pohledem spočinula na krásném mladíkovi stojícího na velkém kamenu shlížejíc na kudrnatou dívku pod sebou. Černé vlasy odráží sluneční svit, jež ozařuje celičkou jeho drobnou postavu zahalenou v černém kimonu s bílým přepásáním. Hope otupena jeho přítomností fascinovaně zkoumá útlý krk, bledou pokožku, bosá chodila, dlouhé prsty na rukou, drobné, růžovoučké rty, mírně zvednutý nosík a šedé oči zářící nelidským chladem.

Jako tu nejslastnější drogu nasává vůni křehkých květů, které se v její mysli zdají být náhle příliš podobné cizinci před ní. Také by se mohl rozpadnout, kdyby k němu vztáhla ruku, stejně jako se rozpadne třešňový květ, když jej uchopíme příliš neopatrně. A přesto působí chladně, nebezpečně a tajemně.

„Tak jsme se přeci jen našli." pronese krásným, melodickým hlasem, jako okvětní lístek seskočí ze skalky a neslyšně dopadne na lesní půdu. Pár chvil si s mírně zvednutými koutky úst v úsměvu prohlíží hnědovlásku ustrnulou v pohybu, jak jej fascinovaně propaluje pohledem, jak jej hltá. Opatrně se k ní krok po kroku začne přibližovat.

Hope dokáže jen sledovat jeho ladný, tichý pohyb, když se k ní přibližuje. Prohlíží si drobný obličej s krásně tvarovanými kostmi, oči mandlovitého tvaru obklopené vějířky hustých řas. Uvědomí si, že je skutečně drobný, neboť je pouze o pár centimetrů vyšší jak ona. S mizejícím prostorem mezi nimi si uvědomuje jeho vábivou přítomnost.

Jako by byl pochodní.

Pochodní, která ji vyvede z temnoty. Nebo právě do jejího nejtemnějšího středu?

Poslední krok a mladík stojí těsně u Hope vpíjejíc se pohledem do jejího. Zvedne ruku a lehoučce dívku pohladí po tváři. Dotek je chladný, ale momentálně představuje tu nejvřelejší věc, jakou Hope potřebuje.

Utápí se v jeho šedých hlubinách neschopna jediného slůvka. Hrdlo, všechny útroby se svíjí v prapodivném sevření, jež začne plně vnímat až ve chvíli, kdy pocítí uvnitř sebe, v duši mírné zachvění.

A krátce poté něco exploduje. Jako s lupnutím skořápky se to vylije do celého těla, až se dívka rozklepe a padne na kolena zoufalý pohled nespouštějící z černovláska, který poklidně přihlíží jejímu stavu. Horko vystřeluje do všech tkání, proudí rozbouřeným řečištěm, naráží do duše.

„Hlavně klid, kvítku." zašeptá k ní mladík, klekne si a schová hubené tělo do svého náručí. Hope jeho doteku neprotestuje, a ještě více se přitiskne k nabízené opoře se slzami v očích.

Vnímá, jak se celá chvěje, potí a hoří.

Jsem fénix?

Záhadná touha sežehne vše, co v sobě dívka nosí a nechává elegantně tančit rudé plameny. Hope cítí, že se něco boří a jiné staví, že cosi mizí, aby se nové objevilo.

Do vzplanuté mysli se vloudí strach, avšak dívka jeho nyní příliš slabé chvění není schopna vnímat, jelikož rezonuje úplně jinými pocity.

„Bolí to..." zaskučí, když tělo zaplaví první vlna křečí.

Uvědomí si šeď kolem sebe, stejnou jako již viděla, stejnou jako nosí mladík v očích i v nitru. Svými ledovými chapadly zhasí žár a sama se začne zmocňovat rozechvělé dušičky, která v žáru něco ztratila, něco cenného, po čem zbyla prázdná díra, kterou dívka cítí v hrudi. Ale právě onu mezeru začne zaplňovat hrůzostrašná šeď, jíž by dívka nejradši utekla, schovala se, ale nedokáže více odporovat, pouze přihlíží, jak se stává její součástí.

Jako divoká voda vtrhne do dušičky prozkoumávat nejniternější vlnky ukrývající se na samém dnu.

A Hope pláče.

Bolestí? Strachem? Naplněním? Souzněním?

Yuki lehce hladí dívčina záda vnímajíc její rozechvělou existenci všude kolem sebe, všude se vznáší vůně jasmínu, jehož bílé květy začaly vykvétat kolem dušičky. Sám stáhne všechny své vlnky, aby zmatené květince přenechal okolní prostor.

Mlha zničí poslední zbytky lidského tepla, které se v dívence ukrývaly a vymění je za nádherný chlad. Z lidské duše ztrácející se v temnotě, se stala duše nelidská.

A bolí to. Neskutečně. Hluboko zakořeněné lidství bylo vytrženo i s těmi nejmenšími výhonky. Teď již neexistuje, teď již Hope nenáleží.

Černovlásek přiloží chladné rty na orosené čelo šeptajíc slova v jazyce, jemuž Hope nerozumí, ale jejich význam i tak vnímá.

Neboj se...

Je to v pořádku...

Ty nejkrásnější, již nejsi ohyzdná plíseň této planety, již více nejsi rakovinou tohoto světa.

Celý les se chvěje, celý les voní, celý les cítí, kým se dívka stává. A cítí to i Tobias, cítí to i Emily, cítí to i Dany a ostatní.

Další je mezi námi.

Dany reaguje šťastným úsměvem na dětské tváři, avšak Tobias složí hlavu do dlaní zavzlykajíc nad smutným osudem kudrnaté dívky, kterou toužil ochránit před světem, kam nepatří. On ví, že je jiná, že není obyčejná, že pro tuto druhou šanci nebyla zrozena.

Hlavně nezapomeň, kým jsi byla, Hope...

„Nezapomeň, kým jsi, Hope." pravil zlatovlasý chlapec.

„Hope, pokud chceš dál pokračovat ve svém životě, tak se sem nikdy nevracej." varoval ji hnědovlásek. Možná by nějaký čas dokázala žít jako obyčejný člověk, ale dříve či později by stejně propadla temnotě, které od té chvíle patří.

Od chvíle, kdy zemřela.

Od chvíle, kdy její duše na kratičký okamžik překročila práh a odevzdala se nekonečné tmě.

Tam na té chladné silnici, tehdy večer, v ten moment měla zemřít, tak byla spletena její nit osudu. Měla zemřít jako mladá dívenka, jež měla prostě smůlu. Neměla dál existovat. Tak to chtěl řád života.

Řád života, kterému Yuki ze všech svých sil odporuje.

Proto ji ty chladné, ocelové oči přinutily se vrátit zpět na stranu živých. Ty nádherné oči, do nichž teď s pláčem hledí a ztrácí se v šedi stejné barvy, jakou má teď i její nitro.

Chladné oči skrývající mnohem, mnohem více, než může kdokoli spatřit. V jejich hlubinách se topí neskutečně dlouhou dobu obrovská bolest, smutek a strach

Rozbouřený vnitřní oceán se začne uklidňovat, přijímá svou novou podstatu. Ostrá bolest zaplavující tělo také začne ustupovat a Hope se vrátí obvyklý rytmus dýchání a bytí srdce. Hlavu nechává položenou na stehnech neznámého s tváří obrácenou k jasnému nebi, které náhle vnímá příliš kontrastně ke svojí existenci.

„Brzy úplně vykveteš." usměje se mladík na hnědovlásku hladíc ji dlouhými prsty po vlasech.

„Kdo jsi?" vysouká ze sebe tiše Hope.

„Tvůj nový svět."

Dívenka opětuje jeho úsměv. „Už to nebolí..."

„Já vím."

„Jsi démon?"

Mladík se tiše rozesměje.

„On říkal, že tam je peklo..."

Mladík zapře své čelo o její. Hope vdechuje jeho příjemnou vůni a vnímaje chlad černovláskovy přítomnosti. „Je to domov."

Jako fénix povstala z popela. Znovuzrodila se ze smrti.

Vzepřela se řádu.

„Co se mi stalo?"

Šedé oči mlčky hledí do čokoládových hlubin kochajíc se výkvětem za jejich hranicí.

„Nejsem už člověk, viď?" vypraví ze sebe rozechvěle dívka. Cítí tu změnu, cítí chlad, šeď a tmu uvnitř sebe. Je to jiné... Děsivé, monstrózní, nelidské, avšak nádherné.

Již není pouze obětí temnoty pronásledující ji na každičkém kroku, teď je její součástí, patří k sobě.

Na věky věků a možná ještě déle.

„To skutečně nejsi..."

Uvnitř se něco pohne, lehké bodnutí u srdce, nepatrné uvědomění si, které ještě nenabylo veškeré síly.

„Jsi teď mnohem, mnohem krásnější. Vítej na straně Stínů."