Poupě

Emily se zoufale nakrčí v ramenou, jako by se tím snad mohla skrýt před chladem naplňující její pokoj. Ruce ohroženě kříží na hrudi ve snaze ochránit se před jeho rozrušeným, krutým pohledem. V zelených očích se odráží strach naplňující celičkou její osobu a tvořící tak lákavou auru kolem dívky.

Yuki dál v poklidu stojí uprostřed místnosti, kam před chvíli nezvaně vnikl, a nespouští ocelové oči z chvějící se dívky, aby si vychutnal slastnou hrůzu. V černých pramenech jeho vlasů se odráží sluneční svit kontrastující s mladíkovou osobou.

On na světlo nepatří a Emily to ví. Ví, že za světla většinou pobývá ve svém pokoji zalitém stíny a svou přítomnost dává na obdiv až s přicházející nocí. Ví, že nemá rád den, jeho otravné světlo, ruch a neklid. Přímo jej nesnáší, avšak teď stojí uprostřed jejího pokoje ve zlatavých paprscích, jenž jeho chladné existenci dodávají ještě větší nádech temnoty. Ocelové oči jako by teď svítily zabodávajíc do dívky šípy, jež si razí cestu až k jejím nejniternějším myšlenkám.

Náhle je nucena se předklonit a s kašláním vyzvracet obsah svého žaludku. Roztřesenýma rukama se drží za břicho svíjející se v poutech strachu. Cítí jeho existenci uvnitř sebe, čte si v ní, dotýká se ji a její tělo, duše to není schopna přijmou. Má pocit, že se jeho krev stala její součástí, proudí jí žilami do srdce, odkud je vypuzena zpět do oběhu, aby celičkou dívku ovládla.

Když už nemá co dál vyzvracet, narovná se, když k ní černovlásek přiskočí. Mladík je na muže drobný a Emily na ženu poněkud vysoká, proto musí sklopit pohled, aby viděla jeho mračící se tvář. Chvíli si hraje s jejím pohledem, vězní ho, škrtí jej, dusí jej. Těší se slzami v krásných očích. Raduje se nad silně rezonujícími pocity hrůzy, bezmoci a nenávisti, jež se prodírají do jeho rozhněvaných oscilací.

„Jak ošklivá plevel..." pronese tiše mladík, ale dívka jeho slova vnímá jako křik sta vojáků na bitevním poli. Rozechvějí ušní bubínky, aby se zpráva přenesla až do otupeného mozku, kde spustí alarm. Oči se jí rozšíří hrůzou a dech se stane příliš nepravidelným, až začne sípat.

Yuki vztáhne hubené paže zahalené v černém kimonu a vší silou udeří do dívčiny hrudi, až padne k zemi, kde se zapře o lokty a dál na něj zůstává jako lapené zvíře, jako neschopné dítě, jako ohavná, zděšená zrůda hledět. Sleduje, jak si mladík klekne, jak se k ní pomalu přiblíží a uvězní ji svým tělem, kdy se rukama zapře vedle jejích ramen a zůstává se jako zlověstný mrak tyčit nad ničeho schopnou Emily.

„Yuki..." vypraví ze sebe strachem oslabeným hlasem.

Mladík pozvedne jednu ruku, jejíž prsty přejede po dívčiných rtech, hraně čelisti, tváři, nosíku a zůstane lehce spočívat na boční straně krku, kde cítí zrychlený tep a kapky potu. Chce jeho studenou ruku odvrhnout co nejdále, ale dokáže mu jen opětovat dech odrážející se jí od tváře.

„Ty zlá květinko, copak jsi zapomněla, kým jsi?" otáže se klidně černovlásek.

Emily mlčí.

„Copak jsi zapomněla, co jsem pro tebe udělal?"

Emily mlčí.

„Copak jsi zapomněla na moji lásku?!" již se rozkřikne Yuki. Chapadly své existence lapí dívčiny vlnky, aby je o pár vteřin později vtáhl do své prahnoucí duše. Slastně si užívá příchuť strachu, hraje si s ní, pohlcuje ji.

Blondýnka zaskučí bolestí, chce se schoulit do klubíčka, avšak Yuki jí ruce uvězní k podlaze dál se přehrabujíc v jejích pocitech, aby vybral ty nejlepší. Tahá za její vlnky, vytrhává je z ní, vtahuje je jako černá díra, jež pozře vše a nic zpět nikdy nevydá. Dívka jen bezmocně přihlíží, jak bere to jediné, co jí zůstalo působíc tak neskutečnou bolest vystřelující do celého těla.

„Mělas mi být vděčná. Mělas mě milovat. Měl jsem být tvé všechno." vypouští další a další slova z bledých rtů, mezitím co mučí dívku pod sebou.

Užívá si její slzy zoufalství.

„Vzpomínáš, kým jsi byla před tím, než jsem přišel?"

Emily není schopna odpovědět, hrdlo má sevřené agonií strachu a zahlcené vzlyky.

„Ty to víš, Emily. Vím, že si to pamatuješ." zavrčí mladík, jež osvobodí dívčina zápěstí, aby se jeho ruce následně přesunuly na útlý krk. „Pamatuješ, jak ses zrodila?" usměje se a sevře prsty.

Zelenkavé oči se vykulí a jejich majitelka začne zděšeně máchat rukama kolem sebe, dokud se jí nepodaří mladíka zasáhnout do tváře a shodit jej ze svého těla.

„Já se nezrodila!" zachraptí. „Udělal jsi ze mě zrůdu!"

Posbírá všechny své zbylé síly, aby se vrhla na mladíka a vyměnila jejich pozice. Sedne si obkročmo na jeho břicho a rukama sevře bledý krk.

Yuki se směje.

„Měla jsem být mrtvá, parchante! Proč jsi mi to udělal?!" křičí ze všech svých sil.

„Ach, jak nevděčná jsi..." pronese úplně klidně mladík, jehož hlas je však vyšší, kvůli sevření kolem krku. „Nikdo tě nechtěl, ale já ano."

„Mlč!"

„Jako by to bylo včera, viď? Jak moc jsi trpěla..."

Emily se opět rozpláče, zhroutí se z mladíkova těla na podlahu, kde se promění na hromádku čistého neštěstí.

„Ta žena... Tvoje matka, Emily. Vzpomínáš?" pokračuje s úsměvem mladík, jenž se posadí nespouštějíc z dívky spokojený pohled.

Blondýnka si začne bezmyšlenkovitě šmátrat po těle, opět cítí ty rány, bolest, touhu zmizet. Opět hledí do očí stejné barvy, jako jsou ty její. Její nitro se topí v nikdy nekončícím strachu.

„Mlč..." vypraví ze sebe zoufale na pokraji zhroucení.

„Nikdo tě nechtěl... Bylas úplně k ničemu. Byla jsi jen zraněné štěně neschopné se bránit. Ne... Tys nechtěla. Nedokázala jsi to." popadne dívku za bradu, aby opět uvěznil zelenkavý pohled.

Tolik krásné bolesti. Jak slastně voní a vábí. Jak drahocenné jsou ty rozechvělé vlnky. A patří pouze jemu.

Dívčiny vzpomínky se vrátí do dne, kdy měla zemřít. Do dne, kdy zemřela. Vyhublé ruce opět svírají její ramena, opět ji vlastní matka tlačí z místnosti ven na balkón s šíleným pohledem v očích.

„Ty zrůdo! Za všechno můžeš ty! Je to tvoje chyba! Chcípni!" cituje Yuki slova oné ženy.

Blondýnčina ústa vysílají nespočet proseb a omluv, marně chytá matku za ruce ve snaze zabránit celé té hrůzostrašné scéně. Matka plna zoufalství již nebyla tou ženou, kterou bývávala.

„Kdyby ses jen nenarodila..." pokračuje černovlásek. „Kdybys jen neexistovala."

Emily křičí, nechává svůj zlomený hlas se rozléhat po tichém domě. Ostatní obyvatelé cítí její neskutečnou bolest a Yukiho radost. Jsou si vědomi všeho, co se za dveřmi odehrává, avšak jediné, co mohou, je tiše přihlížet skrývajíc svůj soucit s dívkou.

„Vidíš to, Emily?! Jak nádherný konec jsi měla!" směje se šíleně Yuki drtíc dívce bradu. „Tolik bolesti! Tolik zoufalství! Víš, nejdříve jsem tě chtěl celičkou pohltit... Chtěl jsem vlastnit tvé nitro, uchovávat jej v sobě, pohltit tě, ale... Ale tak krásná květina." pohladí ji po rozcuchaných, krátkých vlasech.

Starší žena udeří do dceřiných ramen, ta zády narazí do zábradlí balkónu, ztratí balanc a přepadne. Hrdlo se stáhne šokem neschopno vydat jediný zděšený výkřik. Na kratičký okamžik se vpije do matčiných očí plných vzteku a smutku, poté se začne rychle řítit k zemi, kde její tělo tvrdě dopadne. Zaslechne nepříjemné křupnutí a pocítí teplou krev pod svou tváří, ale to již vnímá jen mlhavě. Celý svět se zahalí do oparu a ona se vydává tunelem do světa na druhé straně.

„Vrátil jsem tě. Dal jsem ti další šanci, lepší šanci. Dal jsem ti mé srdce." šeptá do ucha dívce, která zhrouceně leží na podlaze v záplavě stenů raněného zvířete. „A co ty? Hm?"

„Prosím... Dost..."

„Ššš... Teď jen hezky vzpomínej na ten krásný den, ty můj chudáčku, ty zrůdo." položí se na podlahu vedle dívky, aby jí mohl hledět do zkrouceného obličeje poskvrněného slzami a hlenem z dýchacích cest. „Krásný den... Bylo zataženo vzpomínáš? Obloha byla jako ty... Avšak obloha byla něco, ty jsi byla nic. Já z tebe udělal něco. Rozumíš?"

Mezi prsty si pohrává s krátkými vlasy.

„Yuki, já tě prosím... Dost..."

„Tehdy jsi taky prosila – Mami, prosím, odpusť. Mami, prosím tě... Prosím. Prosím. Prosím!" imituje dívčin zoufalý, uplakaný hlas. „Zachránil jsem tě a ty jsi mě zranila..."

„Omlouvám se..." šeptá mezi vzlyky.

„On nepatří tobě, on patří mně. Stejně jako ty, chápeš? Díky mně jsi tady, rozumíš?"

Emily trhaně přikývne stále klopíc pohled zalitý slzami.

„Tak je hodná, zlatíčko. Tak to má být. Já a tvůj hlad jsme všechno, nic jiného nepotřebuješ. Mysli na to a já se o tebe opět postarám."

„A-ano..."

Mladík se spokojeně usměje a přivine dívku na svou hruď, kde ji konejšivě hladí po zádech nechávajíc si černé kimono smáčet slzami.

Plevel je zlá... Ale já ti nedovolím shnít, neboj se...

„Budeme navždy spolu." zašeptá do rozcuchaných vlasů.