Poupě

Chci zmizet...

Prosím...

Pomozte mi...

Někdo, kdokoliv...

Horké slzy smáčí drobný obličej holčičky choulící se v rohu zahrady ztichlé školy, jejíž studenti sedí v lavicích, aby se obohacovaly od svých učitelů. Většina sedí tiše s nosy zabořenými v sešitech, poslouchají, zapisují, učí se, avšak jedno místo je prázdné. Ve třídě ve třetím patře, lavice vzadu u okna, na níž leží otevřený sešit a nedojedená svačina, zeje prázdnotou.

Kudrnatá dívenka nedbá toho, že má další zameškanou hodinu, nedbá toho, že učitelka opět bude volat rodičům, jak neukázněnou je žačkou, nechce tam, nechce mezi ně.

Rukama objímá stehna přitisklá ke své hrudi tvoříc tak z jejího těla malé klubíčko neštěstí zalykající se nekonečnými vzlyky tiše se linoucí liduprázdným prostorem. Čelo opírá o kolena, takže jí slzy skapávají do klína na tričko, kde se tvoří nemalá mokrá skvrna z kapiček bolesti, jenž dusí její dětskou dušičku.

Cítí, jak ji pálí tváře, které nedávno obdržely nemálo zásahů cizích rukou, avšak tato bolest se pro zničenou dívenku stává každým dnem méně a méně citelnější, její srdce se kroutí v okovech bezmoci, opuštění a neutichajícího strachu. To srdce ji bolí nejvíce, krvácí, chřadne a umírá.

Už nechci...

„Ach, jak křehké jsou lidské duše..." zaslechne hluboký hlas nedaleko od jejího útočiště, kam se schovala před zlem.

Pomalinku zvedne hlavu, aby uplakanýma očima shlédla osobu, jež se dostala příliš blízko jejímu osobnímu prostoru. Ještě více si natiskne stehna k hrudi a několikrát zamrká, aby přes slzy zaostřila na cizince před sebou.

Je to muž. Jeho vysoká postava se tyčí nad vyděšenou Hope vytvářející jen nejasnou siluetu, jelikož za ní vesele září odpolední slunce clonící hnědým očím výhled do tváře neznámého. Muž je vysoký, s krátkými vlasy a lehkou košilí povlávající v mírném větříku. Jediné, co dokáže řádně rozlišit je světle hnědá barva rozcuchaných vlasů.

Mlčky hledí na cizince snažíc se zadržet neutichající vzlyky.

„Ale dětské duše..." pokračuje dál klidně. „Jsou měsíčním světlem."

Hope polkne a zhluboka se nadechne. „Měsíčním světlem?"

„Jistě. Tvoje duše je čirým odrazem všeho kolem tebe, ještě nezáříš, pouze si půjčuješ světlo okolního světa. Jako měsíc si půjčuje paprsky slunce."

„Půjčuji si?"

„Tvá duše, tvé emoce... Ještě nejsi plnohodnotná, jsi pouhý odraz, zrcadlo, ale proč nikdo nevidí, co odrážíš?"

Muž si přidřepne, aby byl dívence blíže. Hope zahlédne oříškově hnědé oči, které se vpijí do jejího nitra. „Pověz, proč nosíš tolik stínu?"

Dívenka mlčí hrajíc si s prsty rukou objímající hubená stehna, chce přerušit jejich oční spojení, ale není toho schopna. Je lapena pohledem cizince a nemá dostatek sil odporovat.

Už nechci být... Je jediná myšlenka rezonující jí myslí.

Neznámý smutně povzdychne. „Hope, ty musíš být... Být tou, kterou skutečně jsi, být tou, kterou lidé potřebují, abys ty směla potřebovat je."

„Vy mě znáte?" vyjekne zděšeně dívka.

Neodpoví, jen vztáhne ruku, pohladí drobnou hnědovlásku po horké tváři a s mlčením opustí její přítomnost. Sleduje jeho široká, vzdalující se ramena, když je však vytrhnuta náhlým objetím.

Zděšeně hekne, ale když spatří modré oči své kamarádky, uklidní své splašené srdíčko.

„Hope! Já tě hledala! Ty sráče jsem nakopala!" křikne blondýnka drtící stále vykolejenou dívku v náručí.

„Takhle by holky mluvit neměly..." upozorní ji stále oslabeným hlasem Hope.

„Jsou to sráči? Jsou, tak mlč."

Být tou, kterou skutečně jsi, být tou, kterou lidé potřebují, abys ty směla potřebovat je.

Rozespale otevře ztěžklá víčka, aby sítnici zalilo nepříjemné množství fotonů, jenž způsobí, že se probuzené Hope zalijí oči slzami. Nespokojeně zamručí a odvrátí obličej od okna, skrz které do pokoje proniká radostné sluneční světlo hlásající dívce příchod dalšího rána.

Pomalu se posadí, aby zaskuhrala nad tím, jak rozlámaně se po dnešní noci cítí. Vzpaží ruce a protáhne ztuhlou páteř za doprovodu několika ulevujících zakřupání. Následně složí obličej do dlaní a ruce zapře o kolena křížící nohy do tureckého sedu.

V hlavě ji doznívá právě prožitý sen, z nějž pozůstaly nepříjemné pocity krčící se vzadu dívčiny mysli.

Sen?

Sen nesoucí bolestné vzpomínky, které se rozhodla pohřbít hluboko v sobě a nenechat se jimi více ovládat. Vzpomínky na uplakané dítě krčící se v koutě neschopno vstát a bojovat samo za sebe, pouze se krčilo za zády kamarádky představující anděla strážného. Vzpomínky na den, kdy se díky neznámému rozhodla stát reálnou, ne existovat jako pouhý odraz.

Cizinec vonící po fialkách.

„Stejně jako on..." zašeptá zaskočeně, když jí v mysli vyplují vzpomínky na noční les, hluboký mužský hlas a vůni fialek.

Byl to taky sen?

Rozhlédne se kolem sebe. Se zamračeným výrazem hodnotí svůj pokoj a přemýšlí, jak se do něj včera dostala.

Další halucinace?

Frustrovaně vydechne, jak se snaží si poskládat nejasné střípky do reálného obrazu.

Pamatuje si, že byla s přáteli venku, že se procházeli a byli v kavárně, ale poté? Vrátila se domů a usnula? Nebo se stalo něco více?

Promasíruje si čelo, jenž se začne z přílišného ranního přemýšlení ozývat tupou bolestí.

Byl snad ten zvláštní pocit nekonečné touhy, kterou by následovala do nejhlubších vod světa, jen pouhopouhý sen? Jen uměle vytvořený obraz? Mohl by mozek vyplodit něco tak moc intenzivního, čistého, jasného a spalujícího jako byla ona tuha?

Spustí nohy dolů z postele a bosky vyjde na chodbu, kde zamíří do koupelny pro ranní očistu. Při čistění zubu probodává svůj odraz zkoumavým pohledem. Své tmavé oči, rozcuchané vlasy a neobvykle bledou pokožku. Vypadá stále stejně, a přesto úplně jinak. Ve svých očích hledá vysvětlení, pravdu, cokoliv, co by jí vše objasnilo, co by jí pomohlo rozeznat reálné od nereálného.

Nikdy si neuvědomovala, jak je hranice mezi těmito světy nepatrná a slaboučká, jak snadno člověk zabloudí v labyrintu nehmotného světa. Co je reálné? Kdy sní? Možná právě teď spí... Možná se jí jen zdá, že je doma, že je Hope, že si čistí zuby, možná její skutečné tělo leží v pro snovou Hope neznámém prostoru a vyčkává na probuzení. Byla nehoda reálná? Nebo je vše jen noční můra? Je její zmatek reálný či výplod příliš bujné fantazie? Možná stále leží v nemocnici, v kómatu, obklopená těmi, kteří čekají na její probuzení. Ale ona zatím sní svůj jiný život...

„Bože... To je tak na palici." zahuhlá s pusou plnou pasty, dokončí hygienu a vrátí se do pokoje, kde se převlíkne do tmavých kalhot, bílé košilky a sváže vlasy do nízkého culíku, z jehož pout několik pramínků unikne a volně jí spadají do obličeje. Do tašky s mráčky přichystá sešity, psací potřeby a lahev na vodu a nasměruje své kroky do kuchyně.

„Dobré ránko." pozdraví již vzbuzené členy domácnosti.

Mamka s taťkou jí odpoví v pozdrav dál si hledíc snídaně a své ranní debaty o babičce, za níž někdy musí na návštěvu. Hope z kuchyně mlčky poslouchá tlumený rozhovor, zatímco si chystá ovesnou kaši s ovocem ke snídani.

Prostor je ozářen jasným ranním sluncem, které vychází stále dříve upozorňujíc tak na blížící se jaro. Z rádia v jídelně se line tichá melodie popových písniček krásně dokreslující pohodovou ranní atmosféru v malém rodinném domku.

Náhle Hope po svém boku zaznamená pohyb, a když se po něm ohlédne spatří bratra, jak si nalévá vodu do skleničky. Odvrátí od něj pohled v pokračování tradiční ignorance jeho osoby, když ji nejistě osloví: „Hope?"

Otázané chvíli trvá, než si uvědomí, že na ni chlapec promluvil, proto zareaguje až po hodné chvíli překvapeným pohledem na druhou osobu v kuchyni.

„Jsi v pohodě?" pokračuje bratr, jako by spolu mluvili každé ráno.

Dívka se zmateně nadechne a chvíli zpracovává scénu, v níž se ocitla, než se konečně odhodlá k odpovědi. „Co?"

Josh se v klidu napije vody, poté skleničku odloží na linku a opět obrátí svoji pozornost k úplně zmatené dívce, která si jej s podezřelým výrazem ve tváři prohlíží.

Studuje jeho klidný obličej, v jeho očích se však odráží starost, prohlíží si jeho stylově rozcuchané, světle hnědé vlasy, outfit skládající se z volných černých kalhot a jednoduchého bílého trička s krátkým rukávem.

Nejistě se dotýká jeho vlnek, ve kterých nenalézá žádnou škodolibost, zlost či jiné stíny. Jsou prostě jen plné starosti, nejistotou a nepohodlí. Pomalu je probírá prsty stále se divíc jejich tónu.

„No... Včera večer... Brečela jsi, dlouho..." poškrábe se Josh nejistě na zátylku.

„Co?" reaguje ještě zmateněji drobnější osoba.

„Bože, máš po ránu ve slovníku i něco jiného?" oboří se na dívku.

Dívka několikrát zamrká, aby se opět mohl vrátit jasný rozum s nějakou inteligentní odpovědí. „Já brečela?"

Co se stalo?

„Hm. Ani nevím, kdy jsi přišla domů, prostě najednou se z tvého pokoje ozvaly vzlyky. Víš, já..." načne myšlenku, kterou však ihned utne mávnutím ruky. „Jen jsem se chtěl ujistit, že žiješ. Neřeš, dál pokračuj, ok? A prober se, jsi úplně mimo."

„Ty... ses o mě bál?"

Bratrův obličej se náhle změní na jeho typický arogantní úšklebek. „Ne, jen jsem se těšil, že jsem tě již možná dohnal k šílenství." s tím se obrátí a zmizí z kuchyně.

Hope se za ním kouká dumajíc nad jeho odpovědí, lživou odpovědí.

Bál se o mě?

Vyvedená z míry pokračuje v přípravě snídaně s hlavou plnou myšlenek na bratra a jeho slova.

Je neskutečně vděčná, že dnes má pouze jednu přednášku a bude moci jít hned zase pryč, jelikož není absolutně schopna se soustředit. Myšlenky jako by se přetransformovaly do pingpongových míčků, které teď lítají z jedné strany hlavy na druhou bez jakéhokoliv řádu či smyslu.

Proč v noci brečela?

Jak se dostala domů?

Byl to vše sen?

Kdo je ten záhadný muž? Už jej potkala, ale proč si na něj opět vzpomněla?

Když profesor ohlásí konec přednášky, Hope v bleskové rychlosti sbalí všechny své věci, vyřítí se na chodbu, aby se skoro během transportovala před posluchárnu, kde za chvíli končí Damien s Mari, jenž teď mají jinou přednášku než Hope. Pár minut musí netrpělivě poskakovat před učebnou se stále vzrůstajícím rozrušením v hrudi, jenž se dere hrdlem ven, až má pocit, že se brzo pozvrací.

Sotva kamarádi vyjdou z učebny, přiskočí k nim a obemkne Damiho hubenou paži dlaněmi, aby jej zadržela v chůzi. Chlapec se na hnědovlásku překvapeně podívá naklánějíc nechápavě hlavu ke straně. „Hope?"

„Dal jsi mi včera bílou květinu?" vyhrkne dlouho potlačovanou otázku.

Damien si dívku chvíli měří zmateným pohledem, než nejistě kývne. „Jo, dal, proč?"¨

Hope jej ohromeně pustí s pusou pootevřenou údivem.

Kde je ta květina?

„Jsi v pohodě?" vmísí se mezi ně Marinet starostlivě hodnotíc dívku pohledem.

Neodpovídá, zůstává nehybně stát před přáteli s šokovaným výrazem ve tváři a miliony otazníky v hlavě.

Nebyl to sen...

Nebyl.

„Ježíš, Hope, mluv." zatřese s ní kamarádka, na níž konečně oslovená obrátí svoji pozornost. „Co se děje?"

„Nemám nejmenší tušení..." zašeptá v odpověď.

Mari s Damienem se na sebe nejistě podívají s čirým nepochopením v očí. „Měla jsi zase halucinace?" otáže se nakonec opatrně Dami.

Dívka záporně zavrtí hlavou. „Nejsou to halucinace."

„Ale Hope..."

„Já vím, že nejsou!" rozkřikne se podrážděně, až sebou dvojice trhne.

Hope je náhle obklopena jejich překvapením a nepochopením. Jako příliš sytá vůně jí zabraňují v plnohodnotném dýchání. Vidí jejich zmatené myšlenky – Co je to sní? Je v pořádku? Proč tak vyšiluje? Jak jí mám pomoci? Proč se chová tak divně? Co to říká za nesmysly? Zešílela?

„Nejsou to nesmysly, proč mi nevěříte?" osočí se hnědovláska.

Kamarádi zůstávají zbaveni slov zírat na dívku, jež se náhle rozechvěje a na čele jí vyrazí slabý pot. Plni nepochopení sledují její rozzuřený pohled namířený na jejich existence.

Hope vztekle zatíná ruce v pěst bombardována stále zmatenějšími pocity svých přátel.

Proč mi nevěří? Proč si myslí, že jsem blázen?!

„Tak proč?!"

„Hope... Nic takového jsme neřekli." odpoví nejistě Mari a pokusí se dívku chytit za ruku, ta se jí však vytrhne a založí si paže na hrudi.

Proč se od nás odtahuje? Rozechvěje vzduch další myšlenka.

„Protože si myslíte, že jsem lhářka! Ale to vy tady lžete. Říkáte, že mi věříte, ale já cítím, že to tak není... Proč mi lžete?"

Rozechvělé dívce se zalesknou oči slzami.

Proč jí lžou? Copak si neslíbili, že si nikdy lhát nebudou? Proč se na ni dívají, jako by něco provedla? Co udělala špatně?

„Hope, uklidni se."

Dívka na ně zůstává hledět s prvními slzami na tvářích.

Nerozumí mi. Nerozumí tomu. Prostě mě označili za lhářku.

Tak to přece není...

Otočí se od zmatených přátel a rozuteče se pryč.

Chce uniknout jejich pocitům, myšlenkám, jež se jako hladoví červi derou do její hlavy, kde působí nepříjemnou bolest.

V dívčině duši se objevilo poupě pocitu zrady. Poupě toužící rozkvést a obsadit celičkou její osobu, aby jej každý den krmila svými ztemnělými pocity. Hladové poupě...

Přece nejsem blázen! Já ne...

Je to reálné...

Vyběhne ven z budovy, aby se zoufale rozběhla směrem k lesu za městem.

Kde je ten květ?