Poupě

Kráčí ulicemi plných lidí s rozepnutými kabáty, jelikož jaro se konečně rozhodlo bojovat o vládu nad světem a vpustilo do něj trochu tepla v doprovodu radostných paprsků. Míjejí partičky mladých lidí užívajících si krásný, sluneční den v ulicích velkoměsta nedbajíc zítřejších povinností.

„Empatie?" pronese zaskočeně Hope.

„Jo, po nehodách lidé mívají různé následky kvůli šoku, víš? Co když ses prostě stala citlivou na emoce ostatních?" osvětlí Mari svoji teorii.

„Dávalo by to smysl..." přemýšlí Damien jdoucí po druhém boku kudrnaté dívky.

Hope si v duchu povzdychne nad veškerým nepochopením kolem její osoby, avšak nemá to přátelům za zlé. Jak by taky mohli něco takového pochopit? Mohou vůbec něco takového pochopit? Vždyť ona sama to vše prožívá, ale nechápe absolutně nic... Silná empatie je proto pro nic netušící jasným vysvětlením dívčina současného stavu.

„A ty halucinace... Víš, že jsi vždy byla strašně citlivá. Vždyť máš problém zabít i pavouka a jestli teď vnímáš lidi kolem sebe ještě silněji než před tím, je možné, že tě to psychicky vyčerpává. Přece jen nejsi stavěná na takový tlak..." pokračuje Mari ve své teorii.

„Neměla bys zajít za psychologem?"

„Už mi to nabízeli rodiče..."

„A?"

„Opravdu nemám náladu se bavit s někým cizím o mém psychickém zdraví..." utrousí Hope nespokojeně.

„Asi tě chápu." souhlasí Damien.

Pomalým krokem dojdou na křižovatku, kde se Marinet objetím rozloučí spěchajíc na brigádu ve vedlejší ulici. Zbylá dvojice chvíli sleduje záda chvátající dívky, než Damien zatahá hope za rukáv, aby ji odtáhl k nedalekému květinářství, kde vybere bílý květ a vtiskne jí jej do dlaně s úsměvem na rtech.

„Neboj se, my se o tebe postaráme, jen nám musíš věřit, jasný?"

Hope celá dojatá přikývne v prstech si pohrávajíc se stonkem darované květiny. „Vždyť já vím..."

Kráčí bok po boku mlčky si užívajíc vzájemné přítomnosti, kdy Hope pročítá chlapcovi myšlenky, ve kterých ona hraje hlavní roli. Opatrně se potuluje v jeho hlavě, aby se rmoutila nad stínem, jenž mu vnesla do mysli.

„Netrap se tak." pronese k chlapci tiše.

Dami se zastaví uprostřed rušné ulice, popadne dívku za rameno a trhnutím ji k sobě obrátí čelem topíc se v jejích čokoládových očích. Studuje dívčin krásný obličej, velké oči teď vytřeštěné údivem, růžovoučké rty a bledý odstín pokožky. Zvedne druhou ruku, aby ji také položil dívce na rameno a uvěznil tak Hope ve svých spárech bez možnosti úniku.

„Ty ses našimi starostmi trápila roky, ale teď seš to ty, kdo potřebuje naši starost, Hope... Nepředstírej, že vše zvládneš sama, že nepotřebuješ někoho, kdo se o tebe bude strachovat. Nepředstírej, že jsi v pořádku, když chceš tak strašně moc plakat. Nejsem tady od toho, abys přede mnou musela předstírat, že je vše v pořádku, jasný?"

Chlapec sleduje, jak se dívce rozechvěje spodní ret, jenž si hned skousne klopíc pohled ke špičkám jeho bot. Pozvedne jí něžně hlavu, aby byla nucena se kamarádovi opět zahledět do očí.

„Opři se o nás." poprosí dívku tichým hlasem, který i přes ruch města, jenž se dvojicí náhle stal neslyšeným a příliš vzdáleným, zasáhne její chvějící se nitro.

Hope se psychicky zmožená odřízne od světa kolem nich, padne Damienovi do náruče, v níž se nechá schovat do vřelého objetí, které jí poskytne alespoň na pár chvil ochranu před vším temným v jejích zádech. Noří nos do jeho svetru nasávajíc lehkou kolínskou a lidský pach neprosycený vůní květin. Vnímá jeho tělesné teplo, jehož má náhle ve své existenci nelidsky málo. Poslouchá pravidelně, krásně tepající srdce připomínající jí, že je stále živá, ve světě, kde se narodila, mezi lidmi a že i ona je také stále člověkem. Nebo v to alespoň chce věřit celou svou duší...

„Co když zapomenu, kým jsem?"

„Tak ti slibuji, že já ti to opět připomenu." pronese slib do hnědých vlasů. Slib, který se prodere skrz vlnky, šeď a stíny do dívčiny mysli, aby se zahnízdil uprostřed všeho chaosu a stal se tak opěrným bodem otřesené dívky.

Slib, o němž Hope tuší, že jej bude potřebovat, aby úplně nezmizela.

„Neopustíš mě?"

„Nikdy."

„A když já opustím tebe?"

„Tak si tě najdu."

Jsem stále Hope a budu navždy Hope...

Nechá se zaplavit cizími vlnkami, aby umlčela šeď rozpínající se v pozadí její osobnosti. Nechá se ukolébat slibem, opěrným bodem, jehož se snaží zoufale chytit a neztratit pevnou půdu pod nohama.

Pohled jí padne na darovaný bílý květ šimrající svojí jemnou vůní čichové receptory.

Nechci být květinou...

Sluníčko se již pomalu sklání za obzor vysokých budov pokrývajíc tak město dlouhými stíny tvořící temné ostrůvky na posledními paprsky osvíceném betonu. Svěží večerní vzduch obklopil jako aura to lidské hnízdo, aby pročistil jeho obyvatelům neklidné mysli a připravil je ke sladkému odpočinku. Do ulic se vloudil klid zahánějící znavené existence do domovů, pro přenechání ulic přenádherné noci, jež obejme vše do své nekonečné náruče skrývajíc pod své roucho veškeré neřesti a temná tajemství nejen lidských existencí.

Kudrnatá dívka pomalým krokem bloudí labyrintem v ruce něžně svírajíc květinu a v mysli proplouvajíc těžkými myšlenkami tížící její vědomí, až má chuť si lehnout s úmyslem se nikdy neprobudit zpět do toho krutého světa, v němž se ocitla. Hnědé oči upírá na skoro vylidněné ulice před sebou, avšak nevnímá jejich večerní krásu. Nevnímá mizející zlatavé světlo, nevnímá večerní chlad hladící ji po tvářích. Nevnímá lidi spěchající domů ukrýt se před nocí. Jako tělo bez duše, jako prázdná skořápka teď existuje mezi ostatními, aniž by byla jednou z nich.

V myšlenkách se stále vrací k hrůzostrašné šedi neopouštějící její vzpomínky. K šedi chladné jako nejhlubší dno oceánu, ale žhnoucí temnotou pekla. Temnotou, kterou krmí děsivá monstra skrývající se ve spleti šedého dýmu vířícím v neznámem rytmu.

Jak chladná byla jejich slova.

Jak nenávistné byly jejich pocity.

Jak skutečná byla jejich touha po dívčině smrti.

Jak neskutečná teď jsem...

Kolik z Hope je stále Hope? Nakolik se stala jen prachem bývalé Hope? Prachem pomalu mizejícím v neznámých vlnách. Prachem, který za nějaký čas oddá všechna svá zrnka tajemné šedi, aby navždy nechala zmizet dívku, kterou bývávala.

„Mňau."

Všechny svaly v drobném těle se napnou k prasknutí, do žil se vlije adrenalin, jenž donutí srdce zrychlit rytmus, roztáhne zorničky a změlčí dívčin dech. Hope pootočí hlavu, aby na rohu ulice spatřila černou kočku se zelenkavýma očima, jimiž ji propaluje až do nejhlubšího nitra.

Hope se na pár chvil zatemní před očima, jak ji polapí ledový strach.

Když však opět nabyde plného vědomí, nejistým krokem se vydá ke kočce. Každý pohyb je utrpením, každým krokem v ní narůstá panika, avšak ona nesmí utéci.

Ta kočka...

Opět cítí teplý dech na svém obličeji, když ji rozzuřený pes nenávistně probodával žhnoucím pohledem. Cítí jeho tíhu na hrudi. Tíhu jeho rozpálené existence, jeho nenávisti a touhy.

Dojde ke kočce, přidřepne si a natáhne k ní opatrně rozechvělou ruku, o kterou se hned kočka zapře.

Pamatuje si to zlověstné štěkání, bojový postoj, lesknoucí se tesáky, pach vzrušení.

„Jsi úplně klidná..." pronese tiše směrem k černému tvorovi před sebou.

Prsty hladí hebkou srst za doprovodu spokojeného vrnění. Hnědovláska sleduje každý její pohyb, každý krok, každé otření, každé nadechnutí. Nechává se obklopit její existencí naplněnou klidem a jakýmsi nepatrným jiskřením emoce, kterou Hope nepoznává.

Popadne kočku do náručí. „Co jsi zač?"

Kočka upře své zelené hlubiny do těch čokoládových. Ani jedna z nich pohledy nerozpojí.

Hope ovane chlad.

Její sevření kolem pružného těla se náhle stane mnohem křečovitějším. Cítí, jak se chlad vycházející z tvora v jejím náručí noří hluboko do ní a nechává vyklíčit zlověstný strach.

Večerní vzduch se rozechvěje ve zvláštním rytmu, v němž se šíří vlnky porozumění, temnoty, klidu a souznění.

Dívka kočku upustí.

Odhodí ji od svého těla, které ihned schová za hradbu svých paží ve snaze vytvořit štít. Kočka se opět elegantně usadí nespouštějíc ze strachem zbledlé dívky naprosto klidný pohled.

V další chvíli se dívka dá na útěk. Bezhlavě se řítí městem poháněná neskutečnou úzkostí svírající její útroby.

Slunce zapadlo, poslední paprsky se schovaly za vrcholky budov a město se ponořilo do noci.

Jako v mlze vnímá zavřené obchody, poslední skupinky lidí nechápavě přihlížející jejímu zběsilému běhu, chlad, klid, světlo lamp. Vše je pohlceno mlhou, jež obklopila její mysl.

Snaží se polapit alespoň doušek vzduchu, ale hrdlo se jí stahuje v podivné křeči, kdy má chuť zvracet, křičet a potřebu dýchat zároveň. Svaly na nohou ji pálí, až má pocit, že za chvíli zažehnou.

Běží.

Běží.

Běží jako nikdy v životě, aby unikla chladnému klidu černé kočky, jejíž přítomnost stále vnímá kolem sebe.

Náhle klopýtne o nerovnost na chodníku, padne na kolena a odře si dlaně, jak jimi zabránila úplnému pádu. Cítí teplou krev opouštějící drobné vlásečnice, cítí horké slzy zoufalství kanoucí z vytřeštěných očí, cítí ledový vzduch ve staženém hrdlu.

Její duši obklopila čistá hrůza.

Opět se vyškrábe na nohy, aby mohla běžet dál a dál a dál.

Dál dokud ji nezarazí měkká půda pod nohama a klid nepatřící městu. Teprve tehdy zastaví své klepající se tělo, setře slzy a pozvedne pohled ke svému okolí.

K lesu.

„Máš ráda lesy?"

„A-ano."

„Bydlím v něm."

„Bydlíš v lese?"

„Hm, je moc krásný. Teď v zimě je tam klid a pusto, avšak i tak je nádherný. Chodíš často do lesa?"

„Ani ne..."

„Bojíš se ho?"

„Spíše se bojím těch, kteří v něm číhají..."

„Myslíš těch, jako jsem já?"

„A kdo jsi?"

Holé stromy splétají své větve vysoko nad dívkou, jako by chtěly utvořit klec, z níž již nikdy nevyjde. Jejich mohutné, teď temné kmeny tvoří hradby, skrz které ona cestu nezná. Měkká půda jako by chtěla svým nepevným povrchem dívku strhnout do hlubin země, do žhnoucího jádra, do samotného pekla.

Má pocit, že les dýchá, hovoří a zpívá.

Celou hlavou jí rezonuje hluboké houkání sovy usazené vysoko v bezlistých korunách. Vnímá každé sebemenší zapraskání větvičky ve své blízkosti, každé vrznutí, každé myší písknutí.

Sebere poslední zbytky bojovnosti, které jí zbyly, aby se rozešla v před do neznámé lesní krajiny ve snaze nalézt cestu zpátky domů. Neuvědomuje si, že se jen více a více noří do objetí lesa. Neuvědomuje si, že podvědomě následuje to tiché volání šířící se tmou až k dívence ztracené v jejím rouchu. Volání, jež je náhle tak přirozené a vábivé, že se stalo samozřejmostí jít po jeho stopě.

Kdo by přece nepřijal volání domova?

A tak Hope stane před obydlím.

Prohlíží si rozložitou, dvoupatrovou budovu uprostřed lesa, její stěny z kdysi statných stromů, nahlíží do oken, v nichž panuje noční klid. Uvědomí si, že i takto zepředu pozná, že dům tvoří čtvercový půdorys. Koruny se nad jeho střechou se rozestupují, snad aby upozornily na jeho majestátnost a tajemnost. Je velký.

A tichý.

„Bydlíš v lese?"

„Bydlím v něm."

„A kdo jsi?"

„Voníš po květinách."

„To ty už taky."

Roztřeseně vydechne vzduch z plic, než jako omámená vykročí směrem k domu obklopenému stínem. V dívčině mysli je teď pouze jedna myšlenka, jedna touha – domov.

Krok, další a ještě jeden a stojí před dřevěnými dveřmi s vyřezanými geometrickými tvary na tmavém povrchu. Vdechuje krásnou vůni dřeva mísící se s vůní rozkvetlé zahrady.

Pousměje se.

Když v tom ji něco ledového obemkne zapěstí a odtrhne od vábivé aury domu. Klopýtavě následuje chladný dotek do lesa, kde zastaví v důstojné vzdálenosti od budovy. Teprve tehdy se zahledí na existenci, která její mysl vytrhla z prapodivného omámení.

V šeru rozezná mužskou postavu vyšší, než je její, krátké, rozcuchané vlasy a podlouhlý obličej.

„Kdo jsi?" otáže se klidně, avšak uvědomí si vracející se paniku.

„Vypadni odtud." sykne neznámý hlubším hlasem.

„Co je to za místo?"

„Peklo."

„Peklo?" otáže se zděšeně dívka a ucouvne krok od neznámého.

„Vypadni a nikdy se nevracej. Odjeď z města. Zmiz odtud!" drkne jí do ramene muž.

„Co je zač to peklo?!" reaguje také zvýšením hlasu dívka.

„Hope, pokud chceš dál pokračovat ve svém životě, tak se sem nikdy nevracej."

„Znáš mé jméno."

„To on také..."

On...

„Ten, který mi toto provedl?"

„Ano." odvětí sklesle muž, jenž dlaní pohladí její rozčepýřené vlasy. Neucukne.

„Co je zač? Co jsem já zač? Co se děje?!"

Na krátkou chvíli se zvedne chladný větřík rozhoupající větve, které se rozezní vrzáním.

„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..."

Hope zalapá po dechu. Plíce jí sevřou okovy hrůzy.

„Zmiz a žij dál jako člověk."

Dívce se zamotá hlava, pomalu klesne na kolena k zemi, kde zůstane otřeseně hledět na své rozevřené dlaně. „Již jím nejsem..."

„Ale nebudeš ještě více, pokud ho necháš tě nalézt."

„Je zlá, chladná a děsivá. Cítím ji všude kolem sebe, děsí mě to..."

„Ale voní přece po květinách."

Omdlí.