Poupě

Temnota je všudypřítomná, každý ji v sobě nosí, každý ji v sobě chová, je našim stínem, je naší součástí vždy objímající naše duše. Neexistují zlí či dobří lidé, jediný rozdíl mezi nimi je množství temnoty v jejich stínu, v jejich očích, v jejich nitru. Nikdo není zlý ani dobrý, nikdo není dokonalý, žádný člověk není zcela čistý ani zcela poskvrněný. Temnota se v nás pere se světlem a naše činy určují převahu jednoho z elementů.

Že temnota je ta zlá? Proč? Kdo tak určil? Kdo určil, že světlo je nositelem dobra a temnota zla? Vždyť světlo nemůže existovat bez temnoty a stíny jsou odrazem světla. Vše má dvě stránky, dvě odlišné povahy. Na jedné straně je světlo, jenž na druhou stranu hází stín. Temnota není zlá a světlo není dokonalé. Žijí pospolu v nikdy nekončícím objetí tvořící celičký svět kolem nás, tvořící nás.

Bojím se...

Drobná dívenka se krčí pod peřinou v posteli v pokojíku ponořeném do noční temnoty sjednocující všechny stíny do jednolité černi. Pohledem se vpíjí do temnoty všude okolo pátrajíc po nezvaných hostech skrývajících se ve stínech, prsty křečovitě svírá okraj peřiny přikrývající její tělo až po bradu, jako by ji mohla ochránit před monstry, jež se vloudily do dívčiny představivosti, aby pohlcovaly všechny její myšlenky a zůstal pouze strach svírající vnitřnosti ledovým objetím.

Temnota je zlá...

Zaslechne, jak se městem rozezní úder hodin oznamující brzkou hodinu ranní.

Sevře pevně víčka k sobě neustále si v duchu opakujíc modlitbu brzkého příchodu rána, světla a všeho známého, avšak má pocit, že každou další vteřinou se noc umocňuje odmítajíc opustit vládu nad dnem.

Pak to pocítí. Skoro nepatrné zachvění vzduchu, jímž po chvíli kolem dívky propluje vůně květin.

Jsou zde...

Opatrně do plic nasaje příjemnou vůni, aby se ujistila, že jde skutečně o kopretiny, teprve poté pomalu natáhne ruku k lampičce na stolečku a sepne spínač.

Pokojík zalije oslňující světlo, které jí do očí vžene slzy, jelikož je odmítá zavřít a vystavit se tak ohrožení. Rychle si rukama odstraní slané kapičky clonící výhled do pokoje, v němž spatří malého klučinu u okna, jak ji sleduje zlatavýma očima. Zůstane strnule sedět vnímajíc jeho jemné vlnky hladící dívčinu dušičku ve snaze utišit narůstající neklid šířící se do prostoru.

Když chlapec pocítí, že se hnědovláska trošku ukonejšila, popojde od okna jejím směrem s přátelským úsměvem na tváři.

„Zdravím, Hope." věnuje jí mírnou poklonu.

Hope polkne a roztřeseně ze sebe shodí peřinu, aby se posadila do tureckého sedu nespouštějíc z klučiny pohled. „Ahoj, Danieli." pronese nervózně.

Dany se po oslovení rozzáří šťasten z toho, že si jej dívka z prvního setkání pamatuje. Zůstane stát kousek od postele zlatavýma očkama si prohlížejíc rozkošnou dívku rozechvělou strachem.

Jak sladká je ta opojná vůně potu, jak svůdně jej hladí ty rozechvělé vlnky naplňující pokoj dívčinými pocity, chce je pohladit, pevně uchopit a okusit jejich chuť. Jak rád by utišil narůstající chuť a hlad, jak rád by uhasil svou žízeň jejím zoufalstvím, avšak snaží se ovládnout své touhy, aby Hope neublížil.

„Bojíš se..." konstatuje smutně.

Kudrnatá přikývne v odpověď neschopna slova.

„Bolí to, viď?"

Opět pouze přikývne.

Blondýn se rozhlédne po útulném pokojíčku, po srovnaném stole, pročítá si názvy knih v poličkách nad postelí, prohlíží si obraz lesa, který mu připomene domov.

„Máš ráda lesy?" otáže se nespouštějíc pohled z obrazu na zdi.

„A-ano."

Dany se pousměje. „Bydlím v něm."

„Bydlíš v lese?"

„Hm, je moc krásný. Teď v zimě je tam klid a pusto, avšak i tak je nádherný. Chodíš často do lesa?" obrátí se zpět k dívce.

„Ani ne..."

„Bojíš se ho?"

Hope se nad otázkou zamyslí. Vlastně ji lesy přitahují, jak ráda by se jimi proháněla jako vítr zkoumajíc jeho nádherná zákoutí, avšak její mysl je plna varování, jež od malička slýchávala. Nechoď sama do lesa. Nepotuluj se tam sama. Je to nebezpečné. Někdo tě tam přepadne. A tak z té nádherné scenerie získala respekt zastiňující touhu po objevování jejího kouzla.

„Spíše se bojím těch, kteří v něm číhají..."

„Myslíš těch, jako jsem já?" nakloní hlavu ke straně, až mu vlasy spadají do dětského obličeje.

„A kdo jsi?"

„Vždyť to víš, jsem přece Dany." odvětí nechápavě klučina.

„To jsi... Ale voníš po květinách."

„To ty už taky." ukáže na ni prstem vnímajíc receptory jasmínovou vůni vycházející z dívčiny pokožky.

„Proč?"

Daniel si povzdychne, překoná vzdálenost mezi nimi, a když hnědovláska neprotestuje, usadí se na okraj postele. Zakloní hlavu a zahledí se do béžového stropu dlouze vydechujíc vzduch z plic.

„Hope, temnoty se bát nemusíš." pronese po chvilce ticha.

„Proč bych se ji neměla bát?"

„A proč bys měla?"

„Je zlá, chladná a děsivá. Cítím ji všude kolem sebe, děsí mě to..."

Chlapec obrátí obličej k dívce a vycení své bílé zoubky v úsměvu. „Ale voní přece po květinách."

Hope zapomene dýchat, vytřeští oči na dítě ve své posteli s narůstající hrůzou v nitru.

Ale voní přece po květinách...

Náhle chlapcovi krásné, zlaté oči potemní nechajíc do své dětské nevinnosti vstoupit nepatrnou temnotu. Nakloní se k dívce a rukama se zapře o postel, takže si teď hledí vzájemně do očí s obličeji pár centimetrů od sebe.

Vzduch kolem nich se náhle ochladí a rozechvěje něčím, co dívka stále není schopna pobrat a přijmout. Se strachem v očích sleduje temnotu v Danielově pohledu, od nějž se nedokáže odtrhnout. Vnímá kopretinovou vůni.

Blonďáček pozvedne ruku a pohladí Hope po drobném obličeji, lehce jako by se mohla při doteku rozpadnout, poté zapře své čelo o její dotýkajíc se nosy.

Hope se nepohne ani o centimetr, strnule sedí lapena ve spárech jeho vůně a chladu vnímajíc jeho sílící přítomnost. Cítí, jak ji jeho dech šimrá na rtech, jak se jejich chladné pokožky dotýkají, jak se jejich existence splétají.

Dany se natáhne k jejím emocím lehce se dotýkajíc jejich vrcholků, aby je neroztříštil. Jak zranitelná Hope stále je, jako nemluvně spoléhající na ochranu a péči rodičů, avšak ona ještě svého rodiče nenašla.

„Možná bys jej ani nalézt neměla..." zašeptá do prostoru mezi jejich rty.

„Hm?"

„Nezapomeň, kým jsi, Hope." řekne, než lehce přitiskne své rty na její a dívčin svět se neotřese v základech.

Celou její mysl zaplní chladná, monstrózní šeď topící vše, co jí vyvstane na mysli. Jediné, co je schopna momentálně vnímat, jsou šedivý tanečníci všude okolo zpívající děsivé písně, kterým není schopna porozumět.

Ucítí, jak se jí po tváři sklouzne horká slza.

Moc to bolí...

Jedni z tanečníků se na vteřinku rozestoupí, aby směla nahlédnout za jejich nehmotná těla a spatřit svět skrytý všemu lidskému. Na kratičkou chvíli pohlédne do žhnoucí temnoty chladnější než jakýkoliv chlad, který kdy pocítila, nelidštější, než cokoli, co kdy vnímala. Spatří prapodivné bytosti neforemných tvarů, jak se nekontrolovatelně rozpínají po cizím prostoru.

Poté se šeď opět stáhne pro zakrytí toho děsivého pohledu a než si Hope stačí něco uvědomit, propadne se do své vlastní temnoty nevědomí.

Nezapomeň, kým jsi, Hope...

Nevědomky se dotkne prsty svých rtů.

„Políbil tě?!" prořízne tok jejích myšlenek dívčin hlas. Párkrát zamrká, aby se dostala z transu a přesune svoji pozornost k dívce sedící naproti ní u malého stolečku, na němž stojí dva hrníčky s horkou kávou a jedním pohárem horkých malin.

„Co?!" vyhrkne zděšeně Hope, avšak, když si uvědomí, že otázka nebyla mířená na její osobu, zklidní svůj splašený dech a srdce připravené k infarktu.

„Jako asi j-jo, no..." zardí se třetí osoba u stolu.

„No ty kokos, mě potěš teda. Tak ty se ho půl roku bojíš zeptat na jméno, a pak z ničeho nic přijdeš, že ti dal pusu?!" pokračuje Mari ve vyšilování.

Damien si nervózně promne ruce s provinilým pohledem směřujícím ke kamarádkám.

„Co?! Vy jste si dali pusu?" vyhrkne Hope.

„Bože, chcete to napsat na plakát? Jo, políbili jsme se."

„Wow!" vyjekne Hope přenesena do úplně jiného vesmíru plného růžové barvy a tepajících srdíček. „Jsem tak strašně šťastná." raduje se celá rozzářená.

„Hope? On má vztah, ne ty..." pronese Mari, za což ji Hope zpraží uražený pohledem.

„On je kus mě, takže jeho kluk je vlastně můj kluk." poukáže na zrudlého kamaráda prstem.

„Jo? V tom případě, ale můj taky." durdí se Marinet.

„Lidi? Vážně? A kdo mu to jako řekne?" směje se Damien.

Dívky k němu stočí pohledy. „No ty."

„Ach, jasně, dneska večer mu to cinknu. Bude štěstím bez sebe."

Kamarádky jej pod stolem nakopnou, až je nucen si promnout bolavé holeně.

„Jak se jmenuje?" otáže se Mari usrkávajíc kávy.

„Už mu nebudeš říkat Ten s tou sexy prdelkou?" pozvedne Hope tázavě obočí.

„Ale jasně, že budu, jen mě to zajímá..."

„Mi to přišlo nějaké divné..."

„Tom." skočí jim do řeči Dami se zaláskovaným úsměvem na tváři.

Obě společnice jméno ocení uznalým pokýváním hlavou vymýšlejíc různá oslovení zatím neznámého chlapce.

Marinet s Damienem se ponoří do debaty o úžasném Tomovi a Hope se vrátí k vlastnímu polibku, po kterém se vydala do říše bezvědomí, z níž se probrala až ráno.

Byla jsem v bezvědomí? Zamyslí se, když si vybaví, jak svěže a uvolněně se ráno probrala. Vlastně to tak bylo i při minulé návštěvě záhadného chlapce, ráno se probudila zcela odpočatá na pár chvil zbavena starostí a všeho, co ji tížilo.

„Nad čím přemýšlíš?" ozve se Damien směrem k Hope.

„Je temnota vždy zlá?" pronese zamyšleně.

Kamarádi nasadí zadumané výrazy a Hope pocítí jejich náhlé soustředění nad otázkou tak silné, až ji to překvapí.

„Jakoby je tak vnímaná... Ale znáš Jin a Jang, ne?" ozve se po chvilce ticha Dami.

„Ta čínská filozofie?" otáže se Mari.

„Hm. Jin symbolizuje tmu a Jang světlo. Praví, že tma je neexistence světla a naopak, jsou propojené, jedno nemůže existovat bez druhého." osvětlí Damien lžičkou se přehrabující v poháru před sebou.

„Ale copak není zlo prostě zlem?" stále nechápe Hope.

„Jin a jang říká, že dobro i zlo existují v rovnováze, přitahují se. Takže ve výsledku jsou dobré i špatné obě strany."

„To nedává smysl..." rozčiluje se Mari a Hope jí přitaká.

„Proč se o to vlastně zajímáš?" obrátí se kamarád na hnědovlásku.

„Já... ani nevím." usměje se nervózně uhýbajíc pohledem.

„Má to něco společného s těmi halucinacemi?" pokračuje Damien ve výslechu, a když se dívka zakucká kávou, pochopí, že se trefil přímo do terče. „Co se děje, Hope?"

„Nic, vše je v pořádku. Jen... asi jsem byla unavená, a taky trošku vystresovaná ze školy."

„Lžeš nám?" pronese náhle chladně Mari, což donutí dívku zvednout k ní pohled a vytřeštěně hledět do jejích modrých hlubin. „Hope, my si přece nelžeme."

Kudrnatá polkne a zabodne svůj pohled do temných hlubin kávy před sebou. „Já přece nelžu..." špitne.

„Seš si tím jistá?"

„Hope, já tě viděl, tohle nebylo stresem. Něco tě strašně vyděsilo..." stiskne jí dlaň Damien, jehož vlnky naberou intenzivnější oscilace v tónu starostlivosti.

Hope k nim zvedne zoufalý pohled. „Nejsem blázen..." zašeptá.

Kamarádi nechápavě pootevřou ústa v němé otázce, ale nechají dívce volný prostor k dalším slovům, jež se jí pomalinku derou z hrdla.

„Po té nehodě je se mnou něco špatně... Vidím a cítím něco, co jsem před tím nevnímala." na vteřinku se odmlčí, než se odhodlá k úplnému odhalení. „Já vnímám vaše emoce."