Poupě

Obleče si jednoduché tmavé kalhoty, světlý, upnutý svetřík, vlasy sváže do drdolu a vyrazí ven z pokoje, aby pozdravila členy domácnosti, rychle snědla přichystanou snídani a vydala se na cestu do školy, kde až příliš dlouho nebyla.

Před domem na ni již čeká Mari s navlněnými vlasy a lehkým líčením zvýrazňující její krásný obličej. „Krásné ráno, studente."

„Ahoj." usměje se Hope, jež se zařadí vedle ní, aby pomalým krokem vyrazili na cestu. „Klidně bych ještě spala..." utrousí nespokojeně.

Cestu jim osvětlují lampy, jelikož sluníčko teprve začalo vycházet a nestíhá rozradostnit ráno zlatavými paprsky. Vzduch se již začal s přicházejícím jarem oteplovat, ale stále se obě dívky choulí ve svých kabátcích s šálami až k bradám.

„Mi povídej..."

„Zase sis četla?"

„No jasné! Mám novou úžasnou knížku! Někdy si ji musíš určitě přečíst." rozzáří se hned blondýnka při vzpomínce na nové knihy ve své poličce.

Mari od puberty miluje historické romány, proto jich má plný pokoj a básní o nich v každé možné minutě, a také na ně padne polovina výdělku z brigády.

„Snad se k tomu dostanu, když teď musím dohnat všechny přednášky." upozorní na svůj studijní skluz sklesle hnědovláska.

„Jdi ty, stejně už všechno umíš..."

Hope pokrčí rameny a dál pokračuje mlčky, což Mari ocení nespokojeným mračením za jejími zády.

„Je ti dobře?" otáže se nakonec.

Hnědovláska si povzdychne snažíc se se odříznout od vlezlých vibrací dívky, v nichž začíná převládat starostlivost. „Je mi fajn." pokusí se o úsměv, aby dívku skutečně uklidnila.

Zabere to, Mari se na kamarádku usměje a dál v této debatě nepokračuje.

„Čau, holky." přidá se k nim kousek od školy Damien s legrační, kočičí čepicí na hlavě.

„Nazdar, koťátko." zatahá jej Mari za kočičí ouška, na což Dami reaguje pobouřeným obličejem.

„Čauky." Pozdraví jej Hope.

Dojdou k fakultě a rychle zalezou do tepla dýchajíc si na zmrzlé prsty. Projdou kolem vrátnice, kde pozdraví permanentně nepříjemného dědu, tradičně navštíví bufet pro zásoby na dlouhé přednášky a zalezou do posluchárny, kde obsadí místa co nejvíce vzadu u okna.

„A jsme zase tady..." zaskuhrá Mari a dramaticky se sesune na židli.

Hope nasaje známý vzduch jejich školy a usměje se.

Zase zpátky...

Je odhodlána do studia dát vše ve snaze vytěsnit všechny divné, děsivé a nelogické věci dějící se kolem její osůbky. Nechce se tím zabývat. Nechce o tom vědět. Chce být prostě zase jen Hope.

„Tak jdem na to, zlatíčka." vytáhne Damien propisku, když do místnosti vejde profesor a po chvíli započne s výkladem.

Mari to ocení odfrknutím, ale také se skloní nad sešitem a začne si dělat alespoň nějaké minimum poznámek. Hope se uzavře do bubliny, aby se plně věnovala výkladu, prezentaci a svému sešitu.

Postaví si hradby vědoma si jejich křehkosti, avšak právě teď pro ni představují jedinou spásu. I přes ně cítí naléhání vibrací všech lidí ve třídě, ale pouze tlumeně, vzdáleně, že je schopna jejich nárazy ignorovat.

Po uplynutí hodiny a půl se zdá být přednáška nekonečná a Hope i s kamarády začne vypadávat z pozornosti. Mari hraje hru na telefonu, Dami si zapisuje, ale po nějaké chvíli vždy začne kreslit nějaké mini obrázky na okraj sešitu, dokud si neuvědomí, že opět nedává pozor a nezačne se soustředit na výklad. Hope obrátí svoji pozornost k deštivému dni za oknem.

Sleduje do nekonečna se táhnoucí šedivé mraky, z nichž se k zemi snáší tisíce kapiček smývající okno a tvoříc tak mokré cestičky na skle. Vítr si pohrává s korunami jehličnatých stromů a občas se zatoulaným igelitovým pytlíkem na zahradě. Když v tom ji spatří pod jedním z keříků.

Celým trupem se trhnutím otočí k oknu, až se Dami vedle dívky lekne, a nakloní se dopředu.

Je to ona...

Pod keříkem se před deštěm schovává černá kočička upírající zrak přímo na Hope, aby ji propalovala zelenými duhovkami, ve kterých se dívenka začne ztrácet. Jako omámená hledí na tajemnou kočku venku s narůstajícím neklidem v hrudi.

„Hope?" drkne do hnědovlásky lehce vedle sedící kamarád, čímž ji vytrhne z transu a ona se na něj zmateně podívá.

„Jo?"

„Jsi v pohodě?" krabatí obočí mladík.

Kamarádka chce přitakat v odpověď, ale pohledem se zarazí na něčem v rohu místnosti. Dami se otočí, aby mohl spatřit to, co dívka, avšak mimo spolužáky nezaznamená nic neobvyklého, když se však obrátí zpět na Hope, zaznamená v jejím obličeji čirou hrůzu. „Sakra, Hope, co je?" šeptá rozčíleně.

Hradby se zřítí.

S obrovskou ránou padnou k zemi způsobíc tak dívce nemalou bolest hlavy. Ta vyjekne, popadne se za spánky, jež začne usilovně masírovat pro zmírnění bolesti. Pohledem se opět vrátí do rohu místnosti, odkud veškeré dění sleduje nějaká věc s hladovým pohledem v rudých očích.

Rukou ukáže na neforemný, temný oblak čehosi velikosti lidské hlavy vznášející se kousek nad podlahou s desítkami chapadly volně visícími z těla. Rudé oči žhnou v šedivém dni a zkoumají všechny existence v místnosti.

Cítí neskutečný hlad a touhu vycházející z tajemného tvora, který si náhle všimne dívčiny pozornosti. Natočí se k Hope celým svým tělem bez jasných hranic a zabodne do ni krvavý, nepřátelský pohled.

Aaach, sladký hybrid... Rozezní se jí v hlavě.

Hope začne nekontrolovatelně sípat a lapat po dechu, to již Damien zahodí veškerou opatrnost, prudce se postaví, chytí dívku za ruku a táhne ji pryč ze třídy. Marinet odtrhne oči od hry na telefonu a nechápavě sleduje odcházející dvojici stejně jako zbytek třídy.

Vyjdou na tichou, liduprázdnou chodbu, kam je však pronásledovalo i monstrum z rohu natahujíc k Hope černá, mlhavá chapadla.

Její mysl ovládne neskutečný strach mísící se s temnou radostí tvora před ní.

„Hope, uklidni se!" snaží se Damien kamarádku obejmout, avšak ta začne zděšeně máchat rukama před sebou.

„Dami, ty to nevidíš?! Dami!" křičí zoufale.

Dami nešťastně sleduje k smrti vyděšenou dívku, jak před sebou nekontrolovatelně máchá rukama a upírá zrak na něco, co on vidět nemůže.

„Hope, klid nic tady není."

Dívka se rozpláče, Damienovi se podaří jí chytit ruce a přivinout si drobné tělo na hruď, aby jej konejšivě kolébal ze strany na stranu. „Klid, jsem tady, vše je v pořádku." šeptá do kudrnatých vlasů.

Hope prudce zavrtí hlavou. „Ne, nic není v pořádku... Absolutně nic." vzlyká do kamarádovi hrudi zoufale tisknouc jeho tělo na své.

Snaží se se utopit v jeho emocích, ve strachu a touze dívce pomoci, nechává tyto pocity pronikat žílami do celičkého těla, aby vytěsnily chlad monstra vznášejícího se kousek od dvojice. Zalyká se svým strachem a jeho pocitem bezmoci. Dusí se tím vším, avšak ničeho jiného teď schopna není.

Chce být zaplavována těmi propůjčenými emocemi, chce se v nich navždy utápět a skrýt se tak před svou chladnou realitou. Navždy chce být jeho další duší, aby ji zaplavoval vším, co cítí. Vším lidským, co chlapec v sobě nosí.

Náhle, jako nůž, jenž prořízne čerstvé maso bez jediného záseku, naprosto hladce neskutečně bezcitná vibrace odřízne dívku od chlapce. Jako trhnutím provazu obmotaného kolem jejího pasu ji vytrhne z řeky cizích emocí, aby skočila do těch svých. Pouto mezi chlapcem a dívkou se přeruší.

Damien trochu omámeně povolí stisk kamarádčina těla, která tak spadne na podlahu zrak vracející k oblaku nad sebou. Když k ní začne natahovat svá chapadla, když pocítí jeho neskutečný chlad na své kůži, když je zaplavena jeho bezcitností, začne ječet.

Rukama mává kolem sebe, aby tvora odehnala, ale prsty skrz něj vždy projdou jako mlhou zanechávajíc jí na konečcích temné kapičky své existence.

V dívčině mysli se objeví zlověstná šeď pohlcující veškeré její myšlenky, emoce, hladově pohlcuje vše, co dívka v sobě nosí, rozpínajíc se po celičké její dušičce.

Hope se zřítí na podlahu, kde zůstává křičet a svíjet se v agónii nelidské bolesti proudící celým tělem a rozechvívající každé svalové vlákénko.

To se již z posluchárny na chodbu vyřítí zbytek třídy s profesorem v čele, aby spatřili Damiena ležícího na zemi v bezvědomí a kousek od něj křičící Hope, jenž se krčí v bolestech do klubíčka, ale rukou odhání cosi kolem sebe.

Škrtí ji.

Cítí to sevření kolem svého hrdla, kvůli kterému nemůže okysličit zesláblé tělo neschopné jediného pohybu.

Nedokáže otevřít oči.

Ze všech svých sil se snaží vdechnout alespoň trochu kyslíku, avšak tlak na jejím krku zesílí.

Chcípni...

Dívka začne vydávat hrdelní zvuky. Prudce otevře oči, jejichž pohled je hned lapen rudou barvou nad jejím obličejem. Hledí do těch žhnoucích uhlíků zasazených v černém oblaku, z něhož do okolí uniká chlad hladící dívku po bledé pokožce. Dlouhými chapadly objímá dívčino útlé hrdlo svírajíc jej veškerou svou silou.

Zrůdo odporná!

Dusící se tělo zachvátí panika a v pudu sebezáchovy začne z posledních sil bojovat o přežití. Do žil se vlije adrenalin, který poskytne dívce pár sil na poslední boj.

Zvedne rozechvělou ruku lapíc do dlaní jedno z chapadel, aby jej mohla co nejsilněji sevřít. Má chuť zvracet z toho nechutného chladu pronikajícího jí kůží do morku kostí.

Svou pozornost obrátí na nenávistné vibrace monstra nad ní. Proplouvá tím slizem, který vypouští do prostoru, tím chladný peklem. Ostré vlnky se jí odírají o duši, avšak ona se nehodná vzdát tak snadno. Vší silou se zmocní jedné z vlnek a nemilosrdně ji sevře.

Monstrum sebou cukne stáhnouc chapadla ze zpoceného krku.

Dívka jej ale nepouští.

Ty malé monstrum! Šíří se prostorem rozzuřený hlas.

Hope se pokusí polapit další vibraci, ale tvor celou její existenci odvrhne daleko od sebe nepřestávajíc dívku probodávat rudýma očima.

Hnědovláska se prudce nadechne po potřebné dávce kyslíku.

„Co po mě chceš?" zasípe.

„Abys chcípl." zasyčí tvor v odpověď.

„Co jsi zač?"

„Ty nemáš žít..." tvor se k ní opět přiblíží. „Měl jsi být dávno mrtvý, hybride."

Hope po těch slovech přeběhne mráz po zádech.

Monstrum se jako oblak dýmu rozplyne a ona zůstane sama.

Sama...

Konečně začne pravidelně dýchat a uvědomovat si své okolí.

A taky lidi okolo sebe.

Rychle se posadí zmateně se rozhlížejíc po prostoru kolem sebe. Je na ošetřovně, po jejím boku sedí Damien, Mari a před postelí dívku sleduje sestřička.

Všichni úplně zmatení sledují kudrnatou dívku, jež si stejně zmateně prohlíží je.

„Co se stalo?" otáže se nakonec chraplavým hlasem.

„Už jsi zpátky?" otáže se Damien a sevře kamarádce dlaně ve svých.

Hope se zahledí do jeho ustaraných, uplakaných očí a nechápavě nakloní hlavu ke straně. „Cože?"

Uvědomí si všechny ty halucinace, které před chvílí prožila, ale... Prsty zabloudí ke svému hrdlu, což jí způsobí mírnou bolest.

Škrtil mě...

„To nebyl sen." zašeptá zděšeně. „Co se stalo?" obrátí se již hlasitěji na sestřičku.

„Zdá se, že jste měla halucinace, slečno Hooperová."

„Ne, já... nic se mi nezdálo!" rozkřikne se, avšak hned na to se rozkašle.

Sestřička se mírně pousměje. „Jste si jista? To, co jste viděla, jste viděla pouze vy."

„Škrtil mě." poukáže zmatená pacientka na své pohmožděné hrdlo.

„Pokud na chodbě nebyl ještě někdo jiný, kdo by vás škrtil, pravděpodobně jste si to způsobila sama."

„Prosím?"

„Hope, byla jsi mimo sebe..." ozve se nešťastně Damien.

„Ale... On mě škrtil..."

„Zlato, nikdo tam nebyl." přidá se Mari ve snaze dívku uklidnit.

„Ty jsi tam byl se mnou! Musel jsi vidět, že mě škrtil!" ukáže prstem na chlapce u postele.

„Pan Frost se probudil před půl hodinou z bezvědomí, našli jsme jej ležet vedle vás." osvětlí dívce situaci sestřička.

Hope se bezmocně zahledí na kamaráda, který ji rentgenuje smutným pohledem. „Cože?"

„A máme velký důvod se domnívat, že jste jej do toho stavu dostala právě vy, slečno Hooperová." doplní sestřička zcela chladně.

Hnědovláska vyskočí z lůžka, mírně zavrávorá, ale na nohou se udrží. „Já? Proč já?! Nic jsem přece neprovedla!"

„Klid, Hope, já vím, já vím." praví konejšivě Damien rychle přistoupíc k dívce, aby ji sevřel v náručí. „Vím, že jsi plakala a pak mě náhle rozbolela hlava a omdlel jsem. Za nic nemůžeš, už jsem jim to říkal a budu to říkat dál, ano?"

Dívka se rozpláče. „Já-já n-nevím, co se to děje."

Co když jsem Damienovi skutečně ublížila? Pomyslí si při vzpomínce, jak zoufale přilnula k jeho pocitům.

Obemkne ruce kolem hubeného chlapcova těla, aby jej mohla začít drtit ve snaze nalézt pevný bod, jehož by se mohla chytit. Marinet přistoupí ke dvojici kamarádů a také drobnou dívku schová v náručí s touhou ji ochránit před vším, co náhle dívce tak moc ubližuje.

„Klid, zlato, jsme tady s tebou." pronese něžně.