Poupě

Hope si vytáhne šálu výše ke krku, aby se ochránila před jakýmkoliv pohlazením od mrazu panujícího všude okolo. V kapse zkontroluje klíče, peněženku, telefon, než se několikrát velmi důkladně rozhlédne po silnici, zda se neblíží nějaké vozidlo a přeběhne na protější chodník.

Prohlédne si velký dům tmavě hnědé barvy, jeho krásnou zahradu s umělecky ostříhanými keříky, pečlivě rozvrženými záhonky s kamenným rámováním, na nichž na jaře kvete spousta nádherných květů. Nakonec přistoupí ke kovové brance, u níž zazvoní na zrezlý zvonek vyčkávajíc na obyvatele krásného domu. V pauze mezi čekáním nahlíží do oken, studuje občasné, drobné prasklinky na zdi a obrovské vchodové dveře s barevnými sklíčky, ze kterých po chvíli vystoupí na zahradu starší žena oděna do volných, tmavých kalhot a příliš velkého, modro-zeleného svetříku. Šedivé vlasy si spletla do dvou dlouhých copů a dívku před brankou po zahlédnutí obdaří milým, širokým úsměvem ochuzený o pár zubů.

„Krásný den, slečno Davisová." zvolá vesele Hope mávajíc ženě zvednutou rukou.

„Ach, ahoj, Hope." odvětí trošku chraplavě v pozdrav a již se belhá k brance, aby Hope a políbila ji na mrazem zrůžovělé tváře. „Ráda tě zas vidím."

„Já vás taky." usměje se na hnědé oči důkladně zkoumající dívčin obličej.

„Již jsi v pořádku."

„Skoro ano, nemusíte se bát."

„Však já vím, že jsi silné děvče." pokývá uznale hlavou slečna Davisová.

„Přišla jsem se zeptat, zda nepotřebujete vyvenčit Bastika?"

„Ach, ach, ano, určitě tě také rád uvidí. Však když si tady nebyla, tak jsem jej jen pouštěla na zahradu. Určitě tě rád uvidí." žena vpustí dívku do starého domu, kde Hope zhluboka nasaje vůni čaje a pach vlhkosti smísený s typickým pachem stařešiny. Prostor domu je zšeřelý, ale velice útulný. Na Hope je zde sice příliš mnoho dekorací, ale slečna Davisová je známá svou neutichající nostalgií a vášní pro drobnosti.

Slečna nechá Hope chvíli čekat v předsíňce, aby mohla nalézt Bastika a přivést jej i s výbavou na skoro tradiční venčení, jež Hope kdysi před lety sama navrhla a starší, již v pohybu omezená žena s radostí souhlasila. Hope zatím zkoumá fotky vystavené na zdi, na nichž je slečna se svými přáteli, Bastikem či rodinou, avšak nikde nejsou k vidění fotky jí a manžela.

Slečna Davisová byla vždy neskutečně hodná a za vše vděčná žena, jejíž dobrotu využil zlý muž zanechající jí na duši nemalé šrámy tížící ženu po zbytek dlouhého života.

Hope smutně zavrtí hlavou, když zaslechne známé funění nemalého psa. Stočí pohled ke dveřím, z nichž se po chvilce vyřítí velký zlatý retrívr, aby se nadšeně přivítal s hostem. Dívka jako obvykle klekne na kolena a psovi nabídne celou svou náruč, avšak tentokrát jí Bastik vstříc pro přivítání neběží.

Sotva pes Hope spatří svýma tmavě hnědýma očima, zarazí se a zůstane rozkročeně stát před starší ženou, jako by ji bránil.

„Ahoj, Bastiku."usměje se Hope vyčkávajíc na jeho přátelské olíznutí obličeje, ale pes zůstává nehnutě stát nespouštějíc pohled z osoby v předsíňce.

„Bastičku, to je Hope, tu přece znáš, ty trdlo." plácne jej mírně po hýždích panička.

Hope tedy vstane a pomalu k pesanovi vykročí sama, ale za tento čin je odměněna nepřátelským zavrčením. Hnědovláska nechápavě ustrne v pohybu noříc se do náhle děsivých psích očí svým pohledem ve snaze nalézt nějaké vysvětlení pro jeho chování.

„Bastiku..."

Pes zaštěká a rozběhne se k Hope, která nestihne nějak zareagovat, proto je povalena k zemi, kde jen o kousek uhne před tesáky velkého, rozzuřeného psa. To již zareaguje i panička snažíc se psa od drobné dívky odtáhnout, ale marně, její síly nestačí na vitálního psa, jemuž v žilách proudí adrenalin, proto Hope zůstává povalena pod psem, kde se snaží zachytit jeho tlamu, aby ji dál nemohla ohrožovat.

Dívka se slzami v očích pozoruje, jak psovi z úst kanou sliny, jak se lesknou nažloutlé tesáky, vidí šílenství v jeho očích. Teplý dech hladí její bledý obličej dusíc ji strachem z obvykle klidného, přátelského psa. Velkou tlapou pes uvězní útlé rameno k podlaze, když se dívce povede jej kopnout do boku a shodit ho ze svého těla na stranu, odkud na ni však znova zaútočí. Vyskočí, Hope se odkulí stranou, proto pes tvrdě dopadne na podlahu.

Oba zhluboka dýchají nespouštějíc ze sebe pohled.

Náhle pocítí jeho nepřátelské vibrace odrážející vztek ve žhnoucích očí. Chvíli se jím nechá srážet na kolena, chvíli zoufá nad jeho chováním a nenávistí vůči její osůbce, než se chlad vloudí i do její mysli. Strach se přikrčí před přicházejícím chladem, jenž vystřídá vládu nad dívčinou myslí, která se teď celá natáhne k psovi, aby okusila jeho vlnky.

Hope se pousměje nad jejich žárem rozechvívající touhy skrývající se kdesi v pozadí mysli. Chce je chytit, ochutnat, pohltit, avšak je násilně vystrčena z chodby ven na mráz, který zažene vnitřní chlad a utiší zlověstné chvění obklopující drobnou dívku.

Několikrát zamrká, než dokáže zaostřit na nešťastnou ženu před sebou, jíž se vrásky v obličeji ještě více prohloubily ztrápeným výrazem.

„Moc se omlouvá, Hope... Netuším, co to do něj vjelo."

Hope jí položí ruku na rameno a jemně jej stiskne. „V pořádku... Nikomu se nic nestalo. Možná má jen špatnou náladu." pousměje se.

„Jsi v pořádku? Neublížil ti? Bože můj..." v hnědých očích tančí strach a smutek, které starší ženu donutí se celou rozklepat, až ji Hope musí zachytit, aby nepadla na zem.

„Uklidněte se, skutečně se nic nestalo. Prosím, nedělejte si starosti, ano? Nebo si ublížíte vy..."

„Ale, Hope..."

„Zkusím přijít za pár dní. Vy si dnes řádně odpočiňte a kdybyste něco potřebovala, číslo na můj telefon máte."

„Omlouvám se..." šeptá stále dokola s narůstajícím neklidem v hrudi. Hope ženu ještě chvíli uklidňuje, dokud nezačne opět pravidelně dýchat, poté opustí pozemek a chvíli postojí před starým, krásným domem, z nějž má náhle hrůzu. V mysli jí víří ostré vibrace psa probouzející cosi temného v jejím nitru. Cosi, co se i na pár chvil probudilo, když stála nad choulícím se bratrem u svých nohou.

Rozejde se pryč od domu.

Původně si chtěla jít zaběhat, aby rozpohybovala příliš ztuhlé svaly, avšak pud sebezáchovy dívce připomněl, že ještě nedávno měla sádru, proto se radši rozhodla pro procházku, kdy by alespoň mohla vyvětrat Bastika, avšak...

Zahledí se na šedé nebe pohlcující sluneční paprsky a topíc tak svět v monotónní šedi ustupující zimy. Po ulicích bloudí pár lidí, jenž skončili dříve v práci a teď spěchají domů za dalšími povinnostmi. Maminky s malými dětmi vyrazily na procházku v doprovodu radostného výskání svých ratolestí. Občas zahlédne i starší páry, jak se loudají na bezcílné procházce krátíc si dlouhé chvíle uvězněni stářím.

Hope je všechny sleduje prázdným pohledem se stále sílícím skličujícím pocitem v hrudi.

Ty nemáš právo znát... Ty nemáš právo zde být! Vzpomene si na slova rezonující celičkou její existencí.

Zastaví se uprostřed ulice s pohledem upřeným do nepřítomna před sebou.

V mysli dívce vyvstane nenávist, kterou tehdy pociťovala. Vzpomene si na její intenzitu, na to, jak ji ta surová emoce srážela na kolena nutíc dívku skučet bolestí. A podobnou nenávist k ní dnes cítil i Bastik.

Nenávist, jenž v ní probouzí něco moc zlého, něco, co tehdy v sobě nenosila, něco, co ji samotnou děsí.

Neměl bys existovat...

Opět zahlédne ty chladné, ocelové oči v ten večer, kdy krvácela na studené silnici. Tehdy bylo vše ještě v pořádku, cítila pouze sebe, vnímala jen své nitro, byla prostě Hope. Ale poté...

On zná odpověď na vše, co se teď děje. Jedině on jí může pomoci, avšak kde jej hledat?

A je vůbec skutečný?

Pomalu vykročí opět v před jako tělo bez duše se potácejíc městem plného života, který ona nevnímá.

Kopretina.

Zlatovlasý chlapec na nemocniční posteli, na jejím klíně nespouštějící zrak z její osoby.

„Voněl jako kopretina..."

Vzpomene si na růžovoučký lísteček, jenž spatřila, když byla v bezvědomí. Lísteček květu třešní, jejichž vůně náhle prosytila prostor plný šedi.

Vůně třešňových květů...

Hruď se jí sevře tušením. Rychle sáhne do kapsy pro telefon, aby vytočila číslo kamarádky. Chvilku čeká, než se dívka na druhém konci spojení odhodlá hovor přijmout.

„Nazdar, Hope! Už se ti stýská?" zasměje se Mari.

Hope slyší v pozadí hlasy lidí. „Neruším?"

„Ne, zrovna skončila přednáška, klídek. O co jde?"

Kudrnatá dívka se zhluboka nadechne. „Víš... Nemáš pocit, že se na mě něco změnilo? Třeba... vůně?" otáže se možná až příliš tiše křečovitě svírajíc telefon, až ji z toho rozbolí klouby.

„Hmm... No vidíš, to jsem ti chtěla říct! Jsem netušila, že na tom tak lpíš, že to potřebuješ slyšet." zasměje se kamarádka. „Ta nová vůně je fakt super. Co to je? Jasmín? Květinové vůně mi vždy přišly super, takové lehoučké."

Jasmín...

Hope není schopna dalšího slova, proto hovor ukončí nechajíc tak dívku na druhé straně nechápavě zírat z okna překvapenou z náhlého přerušení spojení.

„Jasmín..."

Voní jako květina. Stejně jako záhadný klučina z nemocnice, stejně jako ten, jenž ji zachránil před nelidskou nenávistí.

Oni jsou jako já.

„Ale kým jsou?"

Celičké dívčino tělo se rozechvěje a ona se musí posadit na nedalekou lavičku, na níž se snaží rozdýchat nával paniky. V hrudi jí kvete nepříjemné tušení příliš bizardní na to, aby jej brala jako reálné.

Hope nepřišla ani na večeři, od doby, co se vrátila z procházky, zůstává zavřená ve svém pokoji odmítajíc s kýmkoli hovořit.

„Dneska jsem mluvila v práci s kolegyní, doporučila mi kvalitního psychologa, který i jí kdysi pomohl, třeba by se Hope ulevilo." promluví žena, jejíž žaludek stažen starostlivostí o dceru zavřenou v pokoji odmítá přijmout, byť jen sousto večeře.

„Možná by to bylo nejlepší." odvětí otec konejšivě hladíc manželku po hřbetu ruky.

„Copak? Hope se nám zbláznila?" pousměje se Josh, za což si vyslouží káravé pohledy od obou rodičů.

„Jdu jí to zkusit navrhnout." postaví se rozhodně žena, opustí místnost a stane před dveřmi dceřina pokoje, na něž lehce zaklepe.

„Mohu dál, zlatíčko?"

Když se nedočká žádné odpovědi, pomalu stiskne kliku a otevře dveře do ztemnělého pokojíku, na jehož parapetě zahlédne sedící siluetu. Dlaní nalezne spínač, kterým rozsvítí lustr, aby se celá místnost zalila teplým světlem.

Dívenka u okna sebou nepohne, dál zůstává hledět na večerní ulici zející liduprázdnem. Starší žena ji chvíli sleduje, než se odhodlá překonat vzdálenost mezi nimi a stanout po boku kudrnaté dívky.

„Copak se děje, Hope?"

„Nic, co by se dělo?" odsekne Hope snažíc se tak mamce naznačit, že nemá na společnost náladu.

„Nejedla jsi a pořád zůstáváš zavřená sama v pokoji."

Dívka stočí k druhé osobě prázdný pohled, jímž ženě způsobí bodnutí u srdce. Prohlíží si tvář příliš podobnou té její, vlasy stejné barvy, ustarané oči, hubené tělo a o něco vyšší postavu než má ona. „Nemám náladu."

Mamka se usadí na postel. „Víš, ráda bych si s tebou o něčem promluvila."

Hope nereaguje.

„Bavila jsem se s otcem... No... Myslím, že by ti pomohlo se někomu svěřit. Nechci, abys to brala nějak špatně, ano? Jen bych ti ráda domluvila schůzku u psychologa. Třeba to jen zkusit a dále uvidíme, ale začínám si dělat starosti. Vždy jsi byla tak usměvavá a plná energie, mám strach, že... že ti stále není úplně nejlíp." praví opatrně žena.

Drobná dívenka seskočí z parapetu a obrátí se k matce čelem, aby ji propálila nahněvaným pohledem. „Nejsem blázen."

„Ne, to ne... Jen tě něco trápí a odborník by ti mohl pomoci, víš?"

„Nechci! Ani vy mi nedokážete pomoci! Ani já nevím, co se děje!" rozkřičí se zoufale Hope. „Prostě mě nech být, jasný? Je mi fajn! Je mi strašně fajn!"

Žena s rozšířenýma očima sleduje chvějící se dcerku před sebou, jak jí stékají slzy po tvářích a z očí šlehá hněv. Snaží se pochopit, co se její drahé Hope stalo.

„Hope, klid..." konejší rozrušenou dívku, vstane a chce ji pohladit po vlasech, avšak Hope pocítí její starostlivé emoce, strach, lásku, nepochopení, zklamání, ruku odstrčí pryč propuknouc v plnohodnotný pláč.

„Nech toho! Já to cítím! Proč se cítíš tak zklamaně? Proč?" křičí na zmatenou matku. „Nic nechápu... Prostě mě nechte být..."

Zalyká se svými vzlyky, kterým ona sama nerozumí a chce je zarazit. Chce, aby ta bolest v hrudi zmizela, aby byla zase prostě jen Hope.

„Hope, já ti nerozumím..."

„Z čeho jsi zklamaná? Protože jsem teď takováto?"

Žena k dívce přistoupí, ale ta odpoví ucouvnutím, aby mezi nimi zůstala stále stejná mezera.

„Hope, já přece nejsem zklamaná. Jen se o tebe bojím."

Hope cítí, jak se matčiny emoce rozlézají po maličkém pokoji, jak obsazují každičký jeho kout. Dusí ji. Oslepují ji. Srdce jí svírá cizí starostlivost, avšak její pozornost je zaplněna vlnami nepochopení a zklamaní zabodávající se do těla, jako hroty nutící duši krvácet.

Všechny jsem zklamala...

Nikdo mě nepochopí...

Ty ubohý hybride, zrůdo, ztracenče. Slyší opět ty zrůdy. Měl bys zemřít!

„Prosím, odejdi..." zašeptá mezi vzlyky.

„Ne, já-"

„Já tě prosím, odejdi! Mami..." skučí bolestí, jež zasáhla její existenci. Konečně se žena nechápavě a plná starostí obrátí k odchodu nechajíc dceru klesnou na kolena, kde zůstane schoulená plakat.

Pomoc...