Poupě

„Asrujkl iuio!"

„Marinet, vyjadřuj se jako člověk..."

„Ale tak k sakru, jak tato blbost funguje?!" rozhodí blondýnka frustrovaně rukama.

Hope se k dívce nakloní, aby mohla zhodnotit obsah papíru na stole zaplněného škrtanci a naškrábanými čísly. Zabodne prst do jednoho z řádků: „Tady máš ale mít odmocninu..."

„A proč jako? Já ji tam nechci! Nemám ráda odmocniny..." založí si ruce na hrudi a trucovitě nafoukne tváře.

Hope s úsměvem zavrtí hlavou sahajíc po zvýrazňovači, kterým kamarádce do papírů napíše nějaké poznámky.

Damien zaklapne knihu ležící v jeho klíně a s dlouhým výdechem se zapře o gauč. „Mám dost..."

„Moje řeč!" přitakává hned náhle zklidněná Mari vesele odhodíc propisku na stůl. „Konec! Jdem se bavit."

„Vždyť jsi nic nepochopila." vrtí kudrnatá dívka hlavou.

„Blbost, nepochopila... Chápu to úplně jasně."

„Se z tebe asi picnu." cvrnkne ji prstem do čela a také odloží všechny studijní materiály na konferenční stolek přetékající papíry, učebnicemi a psacími potřebami. Zapře se lokty o kolena a dlaněmi si promne obličej, na což se zahledí z okna na prosluněné odpoledne.

„Takže co podnikneme?" zeptá se vesele Damien.

„Ven se mi nechce, je tam zima... Ale co třeba nějaké hry? Člověče nezlob se? Mám chuť zase někoho rozdrtit."

„Jak zase? Minule ti jen padaly dobrá čísla." vyplázne Hope na blondýnku jazyk.

„Ne, jsem se jen výjimečně snažila..."

„Jo aha, se tedy omlouvám." odpoví přehnaně provinile.

„Tě asi znova pošlu do limbu." zahrozí jí Mari zaťatou pěstí.

„Seš tak neskutečně brutální osoba..." vloží se do jejich rozhovoru Damien, jenž se o chvilku později stane obětí Marininých rukou, kterými jej štípe na všechna možná zákoutí těla.

„Tak někdo tady musí být ten chlap, ne? A očividně jsem jediná, která se toho může ujmout, když jste oba tak strašně zženštilý."

„Chceš si ukázat, kdo je víc chlap?!" pískne Dami s hrdlem sevřeným nepříjemnou bolestí, jež mu kamarádka způsobuje.

„Seš si jistý, že to chceš? Jo?! Abychom se nedivili."

Damien se pokusí rukou zasáhnout tvář své mučitelky, ale ta se úspěšně vyhne a ještě přitvrdí.

„Au! No tak, neblázni." skučí klučina kopajíc nohama všude kolem sebe, dokud nezasáhne kamarádku do hrudi a nepovalí ji tak na gauč, kde dívku ihned uvězní mezi svýma nohama. Mari se kroutí pod jeho klínem, ale jen si tím způsobí bolest, když se jí kolena zaboří do žeber.

„Takže říkáš, že jsi chlap, jo?" pronese na oko klidně se zrakem upřeným na jeho rozkrok. „Opravdu chceš, abych si to ověřila?"

„Moc vtipný. Když se tak na tebe koukám, začínám pochybovat, že jsi holka... Kampak ti odešla hruď?" povytáhne obočí světlovlásek.

„Bože dost, prosím, žádné svlíkačky!"pískne celá rudá Hope, na níž se upřou dva páry očí.

„Když už je řeč o pohlaví... Myslíš, že ten skřítek je holka nebo kluk?" zamyslí se Mari a Damien se k ní přidá ve zkoumavém pohledu zaměřeném na dívku kousek od nich. Ta zrudne ještě více a zatne ruce v pěst.

„To, co vy máte v centimetrech, já mám v mozku." zasyčí.

„Klid, skřítku, nečerti se." chlácholí se smíchem drobnou dívku Damien.

Hope je oba zpraží tím nejvražednějším pohledem, který dokáže vyprodukovat a nasupeně si začne cpát papíry do batohu, když do pokoje vejde Josh a všechny přítomné obdaří pohledem plným opovržení.

„Pošuci jsou na návštěvě..." pronese nakonec otráveně.

Trojice se na příchozího zamračí.

„Kretén se vrátil." oplatí chlapci stejnou notou Mari. „Vítej doma, předrahý Joshi."

Hnědovlásek je bez dalšího slova opustí a vydá se do kuchyně pro něco k zakousnutí.

„No nic... Jdem do pokoje." rozhodne Hope nasměrující své kroky do chodby s přáteli hned za zády. Schovají se do dívčina pokoje, kde rozestaví herní plán Člověče nezlob se.

„Ještě si skočím na záchod." vyhrkne Dami.

Dívky tedy mezitím rozhodí barvy figurek a rozestaví je na plánek.

„Fakt nechápu, jak přemýšlí..." pronese podrážděně Mari s myšlenkami na staršího kluka.

„Kdo ví..." odvětí s jasným nezájmem hnědovláska.

„Hope, tohle přece není normální."

„Neříkej... Ale co já s tím jako zmůžu?"

Blondýnka chápavě přikývne, když dívky zaznamenají tiché zaskučení z chodby za zavřenými dveřmi. Hope se rozšíří zorničky zděšením a bez jediného slova vyletí z pokoje na chodbu, kde jí zrak padne na kamaráda přitisknutého ke zdi v uvěznění staršího chlapce. Dívka se nim vrhne sevříc staršímu zápěstí.

„Joshi, přestaň."

„Musí tě chránit holka, buzničko?" zašklebí se na vyděšeného klučinu Josh.

Hope se podaří bratra odstrčit a poskytnout tak druhému chlapci možnost k úniku.

„Vypadni." kývne kudrnatá hlavou k pokoji, ze kterého vykukuje Mari.

Když sourozenci zůstanou sami, Hope pustí bratrovo zapěstí a zahledí se do světle hnědých očí.

„Taky zkazíš každou zábavu..." utrousí znuděně Josh propalujíc dívku pohledem.

Hope pocítí mírné zachvění mezi nimi.

„Nech ho prostě být, nic ti neudělal."

„A? Je sranda se koukat na jeho vyděšený pohled. Je jak štěně..."

Dívka se zamračí, pocítí, jak jí v hrudi vykvete chlad šířící se do celičkého těla, jenž se začne chvět. „Proč to děláš?"

„Jste legrační. Celá ta tvoje partička, takoví malí exoti." zasměje se, chytne dívku za bradu. „Ty nejsi jiná... Jsi prostě jen exot."

Hope zuří. Hněv jí proudí žilami, vře v nich, touží po tom dostat se ze sevření lidského těla a okusit svobodu.

„Kreténe..." zasyčí rozechvěle.

Na to bratr zareaguje zamračením, a ještě více stiskne dívčinu bradu. „Bacha na jazyk, holčičko. Víš, že tě mám v hrsti."

Hope se před očima mihne vzpomínka na svět, který se celý rozmazaný točil kolem její osůbky. Vybaví si pobavený smích a záblesky foťáku. Opět cítí nepříjemně teplé ruce svírající jí zápěstí za zády, aby nemohla prchnout. Slyší hlasy příliš vzdálené jejímu vědomí, než aby je dokázala vnímat.

Svýma náhle příliš temnýma očima se vpije do bratrových, uzamkne jeho pohled ve svém noříc se skrz jeho oči dovnitř chlapcova nitra. Na pokožce pocítí hlazení jeho arogance, vzteku a radosti. Vidí ty tlumené, nehezké barvy, vnímá je. Dotýká se jeho vnitřního chvění, když vztekle sevře ruku v pěst, aby uvěznila jednu z mnoha barevných vlnek.

Svírá dlaň tak pevně, až si nehty drásá vlastní kůži.

K jejím uším dolehne chlapcovo bolestné zaskučení, jenž ji přiměje k úsměvu na rtech. Pozvedne druhou dlaň, aby polapila další z okolních vlnek nechajíc ji se dusit v pevném sevření drobných dlaní.

Chlad jako by ovládl dívčinu osůbku, naplní celičkou její existenci a ona nedokáže vnímat nic jiného než jeho hrůzostrašně krásnou přítomnost. Neděsí ji, naopak působí příjemně jako chladivá voda v příliš teplém, letním dni. Hasí její žízeň, o které neměla do této chvíle nejmenší ponětí.

Náhle se dívčino vědomí vrátí zpět na původní frekvenci.

Zmateně ustoupí od zděšeného bratra choulícího se jí u nohou. Nechápavě sleduje tělo zhroucené v bolesti, jak si skrývá dlaněmi obličej a tiše vzlyká. Náhle chlapec vypadá příliš křehce, raněně, vyděšeně, až Hope pocítí lítost.

Co se stalo?

Dřepne si, aby byla k bratrovi blíže vztahujíc ruku k jeho chvějícímu se tělu v úmyslu jej pohladit, avšak zasáhne ji neskutečná bolest hlavy, jež přiměje dívku vykřiknout.

Bodavá bolest každou další vteřinou sílí, až se Hope propadne do černočerné tmy.

Cizáku odporný... Dolehnou k ní slova.

Dívčino vědomí procitne. Uvědomí si šedavý prostor kolem sebe, po němž začne pátravě klouzat pohledem.

„Kde to jsem?" zaslechne svůj tlumený hlas.

Tam, kde bys být neměl... Rozezní se opět neznámým prostorem.

Hope se pokusí nalézt původce zvuku, avšak jediné, co může vidět, je šedý dým tvořící clonu bránící výhledu.

Chlad okolí proniká až k srdci, které sevře v ledovém obětí.

Vypadni!

„Kdo jsi?"

Ty nemáš právo znát... Ty nemáš právo zde být!

Do těla kudrnaté dívky něco neviditelného narazí, projde to skrz ni a způsobí nepříjemný tlak v útrobách těla. Dívenka shlédne dolů ke svému tělu, avšak nic nespatří.

Uvědomí si, že necítí tělo.

Že se nedívá očima, že neslyší ušima, že necítí pokožkou, že nemluví hlasivkami. Ona není, její tělo není.

Ale přesto je tady...

Kde tady?

I když nemá tělo, vnímá. Ale jinak... Uvědomuje si existence, chvění, barvy. Vnímá je něčím... nehmotným.

„Já sama jsem nehmotná..." zašeptá zděšeně.

Opět se rozhlédne po prostoru, v němž se ocitla. Celý jej zaplňuje prázdná, chladná a nekonečná šeď prosycená trýznivým tichem, ale zároveň naplněná neskutečným ruchem způsobeným vlnkami omývajícími její nehmotnou existenci.

Cítí jejich bodavé vrcholy, jež se pyšní nenávistí chovanou k dívce.

Ty ubohý hybride, zrůdo, ztracenče. Obsáhnou slova šedý prostor.

Tak ty jsi další? Zaznamená další existenci šířící kolem sebe nelidský chlad.

„Další?"

Měl bys zemřít!

Jako čepel nože se jí něco zanoří hluboko do nitra a zasáhne cosi skryté v něm. Cosi, co se zachvěje v agónii bolesti a schoulí se do maličkého klubíčka.

„Nechci zemřít!" vzlykne lapená zděšením.

Sem ani tam už nepatříš!

Nával čisté, chladné a skutečné nenávisti donutí Hope zaskučet vnitřní bolestí. Neviditelné provazy začnou nic nechápající dívku škrtit ve stále více se stahujících smyčkách.

Rozpláče se.

Neměl bys existovat...

Choulí se uprostřed ničeho bičována nepřátelstvím přicházejícím z husté mlhy a probodávajícím dívčinu dušičku krvácející vším, co v sobě nosí.

V uvěznění mučivé, neutichající bolesti zaznamená růžovoučký okvětní lístek, jenž se lehoučce snáší odkudsi z prostoru a přistane přímo před dívkou se slzami v očích sledující jeho ladný pohyb.

Poté dívce něco, někdo skryje pohled do uklidňující temnoty. Pocítí chlad odlišný od chladu předešlého, tento působí skoro až vřele, bezpečně, důvěryhodně.

Nechá se unášet na klidných vibracích obklopujících její existenci odrážejíc nenávist prostoru, v němž se ocitla.

„Tady bys být neměla..." zaslechne melodický hlas ve své blízkosti. Chce se po dotyčném ohlédnout, ale on pouze umocní temnotu lapící její pohled. „Běž domů."

Hnědovláska prudce otevře oči a hodnou chvílí zírá do béžového stropu pokoje vnímajíc vyprchávající strach ze svého nitra.

„Hope?"

Pootočí tvář k osobě sedící u její postele, aby se střetla s ustaraným výrazem blonďaté dívky. Když pohledem obsáhne více okolí, všimne si i chlapce sedícího hned vedle kamarádky.

„Co se stalo?" otáže se příliš oslabeným hlasem, což ji donutí si promnout hrdlo a odkašlat si.

Oba kamarádi se na sebe nejistě podívají, než dají dívce odpověď: „Netuším... Omdlela jsi."

Hope se posadí a rozhlédne se po pokoji, v němž již zavládlo šero pozdního odpoledne. Zkoumá každičký detail domova, vrývá si jej do paměti snažíc se vytěsnit z mysli vzpomínky na děsivou, chladnou, bolest způsobující šeď.

„Omlouvám se." obrátí se na své přátelé s provinilým výrazem ve tváři.

„Hloupoučká, neomlouvej se, copak jsi to udělala schválně? Asi nejsi ještě zcela zahojená." prohodí Damien.

Neudělala jsem to schválně?

Vybaví si nával vzteku, který pocítila v bratrově přítomnosti, jeho emoce náhle příliš jasné a otevřené, jeho nehmotnost ve svých dlaních. Ona do něj viděla. Do jeho nitra. Do jeho duše.

Co se to děje?

„Asi jsem měla halucinace." pronese po chvilce tíživého ticha.

„Halucinace?"

„Viděla jsem něco... Co asi není možné vidět."

Kamarádka sevře dívčinu dlaň ve své. „Nechceš radši zítra za doktorem?"

„Ne, to ne... Asi to je jen zbytek po těch lécích." kroutí horlivě hlavou kudrnatá.

Damien se nespojeně zamračí, ale nic nenamítá. Přeci jen Hope je již dospělá a je pouze na ní, co se rozhodne dělat či nedělat.

„Kde je Josh?" vyhrkne náhle Hope.

„Ani nevím. Když jsme tě našli na chodbě nebyl u tebe... Prostě tě tam nechal, parchant."

Hope polije vlna studeného potu, když si uvědomí, že mohla bratrovi ublížit. Že možná bratrovi již ublížila.

Vždyť to byla jen halucinace...

Ale vzpomínka na jeho bolestné steny je příliš zřetelná, než aby ji mohla považovat za fikci, proto se dívenka zděsí, že se možná uchýlila k fyzickému násilí a nic si z něj nepamatuje.

„Co se to se mnou děje?" zaskuhrá a frustrovaně si vjede prsty do vlasů. Stává se ze mě zrůda?

„Klídek, za chvíli budeš v pohodě." klidní nešťastnou dívku nic netušící Damien.

Avšak vyděšená Hope začíná pochybovat, že se vše vrátí do původního stavu, že se opět vrátí do normálu, že je vše v pořádku. V hrudi pociťuje zvláštní tlak, který se snaží do její mysli protkat myšlenku, že vše je reálné, že vše si příliš dobře pamatuje.

Nekonečná, hladová šeď obléhámysl příliš lidskou, aby pochopila její podstatu a skutečnost.