Poupě

Vzduchem se prohání lehoučký, příjemně chladivý vánek rozhoupávajíc svým veselým tancem stébélka trávy a stonky lučního kvítí pod modravou oblohou chlubící se světu nekonečnou, oslňující modří. Bylinky se mírně naklánějí ze strany na stranu, tam a zpět, šimrajíc tak tváře dívky ležící v jejich objetí užívajíc si poklidného odpoledne. Zdvihne paži, aby se prsty natáhla po tom sférickém oceánu nekonečně vzdáleném její osůbce. Vánek ji pohladí mezi prsty a utíká nerušeně dál po louce, aby si stihl zatančit se všemi těmi krásnými, kvetoucími vílami.

„Jaké by to bylo koukat se z druhé strany?" otáže se tiše dívka nespouštějíc zrak z nebe.

„Hm?"

Hope se s úsměvem na rtech posadí a ohlédne se po své kamarádce, která se rozhodla přepadnout jejich piknikový košík a prozkoumat jeho útroby pro ukojení svého hladu.

Drobná dívenka vstane, takže jí dlouhé vlasy spadají na záda krásně tak ladíc se světle modrými šaty, jenž má dívka na sobě. Bosými chodidly začne pomalu našlapovat po luční flóře a přidřepne si k blondýnce na deku, kde hned obdrží kus melounu.

„Ach jo... Proč vlastně tu brigádu dělám? Zítra bych mohla krásně nekonečně spát." povzdychne si Marinet při pomyšlení na zítřejší úmorný den v práci. Venku si bude krásně svítit sluníčko, všichni budou chodit na zmrzlinu a do parku, ale ona musí kmitat v kavárně a obsluhovat rozjařené zákazníky.
„Nekecej, vždyť tu práci miluješ." drkne ji mírně do ramene Hope.

Mari protočí oči a nechá své chuťové pohárky zaplavit soustem melounu.

Hope se rozhlédne kolem sebe po krásně prosluněné louce za městem, po nedalekém lese a zastaví se na kamarádce, která náhle zvedne své modravé oči a zaklene se jimi do pohledu druhé dívky, jež pocítí zvláštní vlnu chladu nepatřící do letního dne.

Dlaněmi si přejede po odhalených pažích neuhýbajíc pohledem, a tak si všimne, jak se v nevinné modři objeví temná mlha o pár chvil později zcela pohlcující oči její kamarádky, takže se dívá do dvou černočerných propastí.

Hope pootevře ústa, avšak prostor kolem dvojice se nepříjemně zachvěje a její tělo ovládne bodavá bolest. Tisíce drobných jehliček se hroty vpíjí do opálené pokožky a noří se hlouběji až do masa. Vyplašeně vyskočí na nohy, když se z lesa začne vylévat šedavá mlha pohlcující krásný, letní, prázdninový den.

Hnědé oči naplněny hrůzou sledují děsivou scenerii odehrávající se v jejich zorném poli. Sledují, jak se šedivá mlha blíží, jak vše pohlcuje a nechává mizet ve svém zlověstném oparu.

Uteč.

Náhle na svém rameni pocítí ledový dotek, za nímž se hned otočí a tváří v tvář se zahledí do obličeje monstra. Místo veselé blondýnky, zde stojí vyzáblá existence s šedivou pletí a propastmi místo očí. Hope sleduje, jak rozeklaný jazyk visí bezvládně z úst smáčen proudy slin.

„Dušičko ztracená." propukne monstrum v řezavý smích nepřestávajíc svírat dívčino rameno. „Pojď domů, maličký hybride."

Lapena strachem chce začít křičet, ale hrdlo jí svírá hrůza, jež ovládla každičký nerv jejího těla.

Uteč!

Utíká. Rozpohybuje ztuhlé nohy, noha před nohu a znova a ještě jednou, konečně běží. Řítí se mlžným oparem neznámo kam, jelikož nevidí na krok před sebe. Na rozohněné kůži se jí sráží kapičky šedivé barvy pomalinku pokrývající celičké její tělo.

Prostorem se začnou šířit vibrace. Avšak natolik nelidské, že mozek, neschopen zpracovat tak cizí vjemy, se začne propadat do své vlastní mlhy a temnoty.

Hope se rozhlédne kolem sebe. Vše tančí, vše víří, vše vibruje. Vidí neforemné siluety v oblaku, jak se blíží k její zděšené osůbce, jejíž tělo teď pomalu dopadá na zem, kde zůstane bezvládně ležet dusíc se nelidskostí okolo.

Tak chladné...

Uvědomí si, že ten chlad necítí receptory v pokožce, ale v duši. Jako plášť zahalil dívčinu dušičku do svého objetí krmíc ji svými nemilosrdnými dary.

Ač její uši nezaznamenávají žádné zvuky, cítí nepříjemný ruch za hranicemi své existence. Naráží do ní, topí ji.

Pocítí nutkání shlédnout dolů, proto nejistě sklopí zrak a zalapá po dechu nad výhledem, kterým je obdarována.

Vidí tělo zhroucené uprostřed ničeho obklopené neforemnými, slizkými, šedými, děsivými bytostmi natahujícími své končetiny k zcela odhalenému člověku, aby jej mohli hladit a prozkoumávat. Slyší jejich nitra, jak se radují, jak hladoví a prahnou.

Skloní se níže, aby si nebohého člověka mohla lépe prohlédnout, když ale zaznamená příliš povědomí obličej obklopený tmavými kudrnami, zakřičí a prudce otevře oči.

V hrdle jí rezonuje a ona si až po chvíli uvědomí, že křičí. Rychle rty semkne k sobě, aby z nich již další zvuk nevyšel, a rozhlédne se po pokoji, v němž se probudila. Když se ujistí, že je skutečně doma, zhluboka se nadechne a promne si obličej.

Sen?

„Hope?" do pokoje vtrhne otec starostlivě sjíždějíc dceru pohledem. „Co se děje?"

Dívenka zvedne zrak. „Jen špatný sen." zachraptí v domněnce, že se otec otočí a nechá ji zde samotnou, avšak on udělá krok do místnosti.

„Opravdu jsi v pořádku?" ujistí se opět.

„Neboj se." pousměje se Hope pomalu vstávajíc z postele.

„Zdálo se ti o autonehodě?"

Dívka odpoví záporným zavrtěním hlavou.

„Víš, bojím se, že z toho budeš mít nějaké... psychické následky a nerad bych, abys trpěla sama. Já... kdykoliv řekni, ano? Uděláme cokoliv, aby ti bylo zase lépe."

Hope otci věnuje vděčný úsměv. „Budu na to myslet, ale jsem skutečně v pořádku. Asi už jen moc dlouho nic nedělám." nakrčí ramena.

Uvnitř pocítí příjemné zahřátí poskytnuté mírnými vlnkami omývající její dušičku starostlivostí a něhou. Zahledí se do otcova ustaraného obličeje krabatíc obočí nad poskytnutými vjemy.

„I když... Mám pocit, že od té doby je se mnou něco špatně." začne opatrně s jistou stopou strachu v hlase. Strach z nepochopení, odsouzení, zavrhnutí.

Muž se s mírným přikývnutím přesune k dceřině posteli, kde se usadí vyčkávajíc na další slova nejisté dívky po jeho boku.

„Cítím něco zvláštního... Nevím, jak to popsat, sama nevím, co to je. Ale... jako by se prostor kolem mě neustále chvěl. Když jsem opustila nemocnici, tak venku s Mari, začalo mě hrozně bolet uvnitř mě." rukou sevře tričko na hrudi při vzpomínce na nemilosrdné nárazy okupující ji uvnitř těla.

„Možná jde o nějaké vedlejší účinky prášků, které jsi dostávala. Určitě to časem odezní." konejší dívku otec.

Hope sklopí hlavu a sevře víčka. „Asi máš pravdu. Je to jen těmi léky." přitaká otci, avšak intuice křičí něco jiného. Tohle nezmizí, stalo se to její součástí a až do smrti to bude trýznit lidskou dušičku krčící se ve strachu ze záplavy cizích podnětů.

Co když se z toho zblázní?

Co když už jsem se zbláznila?

Přemýšlí, zda si nemohla při nehodě způsobit nějaké skryté zranění mozku, jež teď volá po pozornosti prapodivnými iluzemi. Co když je blázen, ale nikdo na to nepřišel? Nikdo nic takového neočekává, proč by se tím zaobírali?

„Opravdu se Hope neboj, doktoři odvedli tu nejlepší práci, jsi v pořádku. Jen možná trošku otřesená. Za chvíli budeš opět jako rybička." poplácá dcerku po rameni, než se zvedne a s tichým rozloučením opustí malý pokojík.

„Jsem otřesená z toho, co se děje teď..."

Zavrtí hlavou, aby rozehnala mraky nepěkných myšlenek a vystřídá je dumáním nad tím, co podnikne ve volném dni. Mohla by se začít vracet do nekonečného moře studia nebo přečíst nějakou knihu.

Nakonec sáhne po telefonu na stolečku otevírajíc konverzaci s Marinet, kam jí napíše, zda by se nechtěla stavit a podívat se společně učení na kloub. Poté telefon opět vrátí na původní pozici a vyjde z pokoje provést ranní očistu do vedlejší koupelny.

Po návratu do pokoje zaregistruje svítící kontrolku na telefonu oznamující příchozí zprávu, ve které Mari Hope ujišťuje, že se určitě staví, velice brzo, a vše jí dokonale osvětlí, což Hope přinutí k zasmání se. Z kamarádek to je vždy právě Hope, která vše chápe a všem danou látku osvětluje a úloha Mari v průběhu studia je taková, že obstarává srandu a zahání nudu při nekonečných přednáškách strávených v posluchárnách.

Poté, co se dívky dohodnou na čase setkání, se Hope plánuje vydat do kuchyně na snídani, ale v cestě ji zarazí tiché zaškrábání na sklo, po němž se zmateně ohlédne k oknu, jímž do pokoje vniká svěží, ranní světlo.

Dívčin pohled padne na černou kočičku sedící za oknem se zelenkavýma očima upřenýma na dívku na druhé straně skla.

Chvilku se topí v jejích magických očích, než se vydá k oknu, aby jej otevřela a opatrně kočičku zkusila pohladit. Nechá se. Mazlivě se zapře hlavičkou o nabízenou dlaň a spokojeně zavrní.

„Ty jsi ale přítula." pronese s úsměvem Hope, na což kočička reaguje mňouknutím. „Je to pravdo, jo?"

Bříšky prstů si užívá heboučkou, černou srst a nechává se pohltit tichým předením vyvolávající klid v nitru dívky, když se místností prožene zakručení hladového žaludku. Obě se zarazí a nasměrují své pohledy ke zpěvákovi lačnícím po soustě.

„No, budu muset jít." zasměje se, naposledy kočičku pohladí a okno opět zavře.

Proběhne zšeřelou chodbou bez oken do prosluněné jídelny, odkud zahlédne mamku ochomýtající se v kuchyni u sporáku.

„Dobré ránko."

Starší žena se otočí po hlase dcery a věnuje jí zářivý úsměv. „Dobré, slyšela jsem tě křičet, je vše v pořádku?"

Hope se usadí na dřevěnou židličku u jídelního stolu a pohledem zabloudí k oknu s výhledem na ulici. „Jen zlý sen..."

„Máš hlad?"

„Jako vlk." ohlédne se do kuchyně snažíc se zjistit, co kuchařka připravila dobrého ke snídani. „Taťka už šel do práce?"

Žena zády k dívce přitaká servírujíc pokrm do mističky.

Hope se rozhlédne po kuchyni laděné do dřeva a bílé barvy, s velkým oknem, kterým do interiéru vniká ranní sluneční svit s výhledem na poklidnou ulici, po níž se courá pár lidí za svými povinnostmi. Uprostřed stolu září zelená rostlinka obklopená dvěma svíčkami ve sklenici. Vedle vchodu bez dveří jsou police s bylinkami a mezi nimi rodinné fotografie, na druhé straně vitrínka s různými suvenýry z cest a pár cizojazyčných publikací. Celá jídelna působí prostorným, otevřeným dojmem i díky tomu, že bez viditelného přechodu splývá s kuchyní laděné do stejného, moderního stylu.

Nasaje vzduch, jímž stimuluje čichové receptory hned zareagující na sladkou vůni prosycující místnost. „Copak máme dobrého?"

„Jen ovesnou kaši s ovocem, dneska musím na nákup..." postěžuje si mamka, jež před Hope položí černou mističku se snídaní.

„Děkuji."

„Musíš stále jíst hodně vitamínů. Koupím ti nějaké ovoce, ano? Tak si ho pak dej ke svačině." stará se žena zkoumajíc dívku pohledem, zda nezaznamená projev nějakého zdravotního problému.

Dívenka mlčky přikývne a pustí se do snídaně, aby konečně utišila křeče v žaludku.

Když druhá tmavovláska poklidí kuchyň, nechá dcerku o samotě s tím, že se jde přichystat na nákup a poté musí do práce.

Hope se tedy v klidu nasnídá, a když sklízí umytou mističku zpátky do police nad linkou, naruší poklidné ticho domu melodie zvonku. Rychle tedy doběhne ke vstupním dveřím, za nimiž na ni skočí kamarádka a přimáčkne jí obličej na svou hruď. „Čau, zlato! Jsme tady a bude to jízda!"

Uvězněná natočí obličej, aby mohla alespoň dýchat a mluvit, když jí pohled padne na dalšího návštěvníka. „Čau, Damiene." pozdraví kamaráda mírně přiškrceně, jelikož v okovech své kamarádky ztrácí schopnost dýchat.

Klučina se na ní usměje tahajíc Marinet za rukáv, aby nebohou dívku nechala se nadechnout, ta poté co nabere dostatek kyslíku sevře v náručí Damiena.

Klučina s modrošedýma očima, špinavě blond vlasy a trošku vyhublejší postavou dívku obejme dlouhatánskýma rukama a musí se sehnout, aby drobnou bytůstku mohl políbit do vlasů. „Čau, skřítku."

„Tak jdeme na to lidi!" rozkřikne se Mari rázným krokem se přemístíc do domu, kde automaticky zamíří do dívčina pokoje.

„Nikdo tady není, tak můžem do obýváku, tam se vejdem ke stolu!" vyhrkne Hope. Kamarádka zareaguje zasalutováním a obrátí své kroky do obývacího pokoje, kde se pohodářsky rozvalí do hnědý gauč.

Zbylí kamarádi nad její přímostí zavrtí hlavou a pomalu se vydají za ní do místnosti plné hnědé a krémové barvy, s velkou televizí na stěně naproti gauči, nízkým, ale velkým konferenčním stolkem, několika komodami a s pár pokojovými rostlinkami v rozích.

„Jen zaběhnu pro nějaké papíry." ukáže prstem do chodby, kde na chvíli zmizí, aby se vrátila se vším potřebným.

Marinet si prokřupe klouby na rukou, což ostatní ocení znechucenými pohledy a vyplazenými jazyky.

„Přinesla jsem popcorn a řádně kalorickou kofolu." oznámí blondýnka prohrabující se batohem, z něhož vytáhne lahev kofoly a sáček s popcornem.

„Mari, jdeme se učit, ne koukat na filmy." pronese pobaveně Hope, ale to už dívka míří do kuchyně za mikrovlnkou.

„A jak se cítíš?" otáže se Damien rovnajíc na stůl učebnice, propisky a zvýrazňovače.

„Stále trochu nabouraně, ale víc živě."

Kamarád se zasměje, avšak hned na to je úsměv vystřídán provinilým výrazem. „Promiň, že jsem nepřišel..."

„Pohoda." odmávne to Hope. „Jak bylo u bratrance?"

„Ale jo, dobrý. Tetka je pořád stejně vyšinutá, však víš." odvětí opět s úsměvem.

„Jo, asi tuším."

„Jo, Dami, víš, co se stalo včera?" vřítí se do místnosti dívka s miskou voňavé pochutiny.

„Až se naučím telepatii, dám ti vědět..."

„Ha, ha, ha, vtipný..." vyplázne jazyk Mari. „Včera se k nám zase stavil ten klučina s tou sexy prdelkou."

Dami zareaguje zrudnutím až po uši a začne světlýma očima těkat nervózně po prostoru. „J-jo?"

„Ty ses ho pořád nezeptal na jméno?" diví se Hope.

Mari se usadí na gauč a po vzoru všech ostatních zkříží nohy do tureckého sedu.

„Bys měl, vážně mě už nebaví poslouchat Mari, jak jej oslovuje Ten s tou sexy prdelkou..." pokračuje Hope vysloužíc si tak vražedný pohled od kamarádky.

„Vždyť je úplně cizí?" vyjekne dlouhán.

„Nech to na mně." ozve se Mari s nasazeným hrdým výrazem ve tváři.

„Chudák..." zazní synchronně v odpověď.