Poupě

Tmavovláska poklidně oddechuje do nočního klidu s pátou knihou, kterou při pobytu v nemocnici přečetla, spadenou na hrudi. Peřina leží odkopaná na straně postele, a tak Hope spí zcela odhalena jen ve svém pyžamu, které jí mamka přinesla, aby nemusela nosit nemocniční košilku. Lampička na stolku vydává tlumené, teplé světlo osvětlující kousíček jinak ztemnělého pokoje.

Když se z venku ozve vzdálené odbíjení jedné hodiny ranní, po místnosti se rozprostře vůně třešňových květů.

Černovlasý mladík přistoupí ke klidně spící dívce prohlížejíc si její poklidný, uvolněný obličej, jemuž světlo lampičky propůjčilo teplou barvu, kterou však již nikdy dívčina pleť mít nebude. Navždy zůstane krásně, chladně bleďoučká. Ne zcela bledá jako v objetí hrůzy, ale bledá oproti předchozí Hope. Bledší než je běžné u mladých lidí v jejím věku. Navždy již zůstane nádhernou květinou.

Do dlaní vezme objemnou knihu z jejího pomalu se zvedajícího a opět klesajícího hrudníku, přečte si pár řádků na právě nalistované stránce, než ji založí a zavřenou položí na stolek.

Něžně se dotkne dlouhých, tmavých vlasů a pousměje se. Poté sjede pohledem k hubenému bříšku, jehož část vykoukla zpod vyhrnutého trička. Prst lehce zahákne za lem, aby jej ještě o kousek povytáhl a měl tak volný výhled na jizvy, které dívce zůstaly po zranění. Ošklivé zelené stehy již doktoři odstranili, ale památky na nehodu zcela zahojit nedokázali, ty dívce již zůstanou. Prohlíží si bledé cestičky se skleslým výrazem na zasmušilé tváři, poté se k nim sehne a něžně po nich přejede rty.

Ty můj chudáčku...

Ještě chvíli laská dívčino zranění svými rty, než se odtáhne, aby dívku opět zahalil tričkem a přikryl peřinou.

Pousměje se nad jejím spokojeným zamlaskáním a opět zmizí.

„Buď stále ale opatrná, tvá zranění nejsou zcela zahojena, ano? A za týden přijď na kontrolu." poučí dívku doktor.

Hope s úsměvem vše odkývá zapřená o svou kamarádku, aby se udržela na stále slabých končetinách. Sádry jí již sundali, avšak následky prý budou ještě nějaký čas přetrvávat.

„Já na ni dohlédnu, pane doktore." ozve se Mari, na což doktor reaguje pobaveným pousmáním. Poté obě dívky propustí a zmizí v labyrintu chodeb nemocnice.

„Připravena?"

„At už jsem doma."

Kamarádky nasměrují své kroky k východu zůstávajíc v objetí, aby stále zraněná dívka nespadla k zemi. Hope se hluboce nadechne těsně před tím, než opustí budovu nemocnice a ona tak po dlouhé době vdechne čerstvý vzduch a na vlastní kůži pocítí ruch velkoměsta, který se jí na nějaký čas vzdálil. Snaží se si přivyknout na hluk a shon, v němž se vnější svět utápí, a přizpůsobit se jeho pulzujícímu tempu.

A však po prvních krocích z nemocnice ji zasáhne nepříjemně silná bolest hlavy doprovázená nepatrným zachvěním celého světa kolem dívek. Mírně dezorientovaná Hope se snaží na sobě nedat nic znát, aby kamarádku po svém boku neznepokojila nepřidělajíc jí tak další starosti.

Vnímá, jak se celý prostor chvěje, vlní, až má pocit, že se sama stává jednou z vln. Nekonečné proudy stovek neznámých vibrací řítících se kolem ní hrubě omývají zděšenou, nic netušící dušičku.

„Je ti dobře?" zahledí se Marinet starostlivě na roztřesenou dívku.

Hope jen mlčky přikývne snažíc se dostat pod kontrolu svůj splašený dech.

„Hope? Jsi strašně bledá." konstatuje blondýnka se strachem v očích.

Do drobnější dívky náhle narazí vlna starostí o její osobu, což ji donutí zavrávorat.

Co se to děje?

Chvílí jí rezonují jakoby cizí pocity, než opět opustí nic nechápající dívku a připojí se k proudu jiných hladících její existenci.

„Vydrž, za chvíli jsme u auta."

Přemístí se k světle modrému autu, do nějž se s pomocí Mari Hope posadí a vyčká, než druhá dívka na zadní sedačky umístí tašku s jejími věcmi, usedne za volant a nastartuje auto.

„Tak a hurá domů." zvolá blondýnka a uvede auto do pohybu.

Hope se stále mlčíc opře o chladné sklo okýnka. Hlava třeští tak moc, až se začne ozývat i žaludek hrozící, že každou chvíli osvobodí snídani ze svých spárů. Zavře oči, jako by se mohla skrýt před všudypřítomným chvěním, ale docílí pouze toho, že se jí před zavřenýma očima začnou míhat barevné čáry.

Ať už jsme doma...

Marinet se snaží Hope přivést na jiné myšlenky tichým vyprávěním o tom, co je ve světě nového. Hope mlčky naslouchá vděčná kamarádce za pomalou a poklidnou jízdu, kterou se pohybují v řece spěchajících aut.

„Tak jo, musím letět do práce... Zvládneš to tady?" pohlédne Mari starostlivě na kamarádku sedící na zemi u postele, o níž se zády opírá.

„Neboj se, nejsem dítě."

„To vím, ale stále jsi... skoro neschopná." vyplázne jazyk, za což si vyslouží zásah polštářem. „Hlavně hodně jez, ať máš dost sil na léčení."

„Jasné, mami." zasměje se Hope.

Dívky se obejmou na rozloučenou, poté Mari vyběhne z pokoje řítíc se do práce, do níž opět doběhne tak akorát na čas. Hope se na chvilku oddá nastalému tichu, než do pokoje vtrhne mamka.

„Zlatíčko, omlouvám se. Nemohla jsem se uvolni z práce, máme teďka shon. Jsi v pořádku? Jak ti je? Máš hlad? Nepotřebuješ do sprchy?" začne běhat před dívkou, která pobaveně přihlíží jejímu nervnímu pochodu.

„Klid, mami, Mari se o mě postarala." snaží se zklidnit ochranářské pudy své matky. Ta popadne Hope za ruce a zahledí se jí do očí.

„Vítej doma."

„Jsem zpátky." pousměje se líbnouc ženu na čelo.

„Nechám tě tedy odpočívat, ale kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se, ano? Hned budu u tebe."

„Mami, jsem dospělá, postarám se o sebe. Máš starostí dost, ne?"

„To teď není důležité..."

Hope si povzdychne a bezmocně zavrtí hlavou. „Dobře, ozvu se." vykouzlí ženě na tváři úsměv.

Po matčině odchodu se pokoj opět ponoří do klidu a ticha. Kudrnatá si prohlíží své útulné teritorium nasávajíc jeho atmosféru.

Béžové stěny, vysoká dřevěná skříň u stěny napravo od dveří, psací stolek pod oknem s pečlivě srovnanými papíry a psacími potřebami a se šuplíčky, v nichž Hope schovává učebnice a sešity, vedle dveří je nižší dřevěná komoda s vystavenými kaktusy a naproti dveřím vedle psacího stolu postel s vínovým potahem a stejně zbarveným povlečením na peřině a polštáři, na němž je položeno několik menších barevných polštářků. Nad komodou visí obraz nějakého lesa při západu slunce a nad postelí je připevněno několik polic zaplněných knihami.

Jsem doma...

Zavře oči, hlavu položí na měkkou matraci vydýchávajíc ustupující nevolnost. Mžiky před očima a prapodivné chvění prostoru zmizelo, aby dívku mohlo obklopit skutečné ticho. Bez vibrací, barev a dalších nových podnětů, které teď z neznámého důvodu vnímá, které teď zaplavují její dušičku ztrácející se v těch divokých vlnách světa okolo.

Nakonec se rozhodne svůj návrat do normálního života odstartovat tím, že si vymění oblečení, proto se dobelhá ke skříni, z níž vytáhne nějaké šedivé tepláky s jednoduchým, černým tričkem a hodí je na postel. S trochou bolestí a sakrování se dostane ze spárů nynějšího outfitu, aby se pouze ve spodním prádle mohla shlédnout v zrcadle vedle skříně.

Drobné, hubené tělo je poseto hojícími se jizvami a pomalu blednoucími modřinami. Pohledem zabloudí na své břicho, kde se svojí existencí pyšní tři velké jizvy, z nichž nedávno kanula krev z jejích útrob na chladnou silnici.

Při vzpomínce na to, jak leží neschopna čehokoli na studené silnici, jak ji obklopil dav lidí, jak ji pohltila neskutečná bolest mísená se strachem, se celičká zachvěje.

Náhle zahlédne obraz toho, jak hledí do chladných, šedých očí. Byly tak neskutečně děsivé, bez jediné známky citu, ale zároveň neskutečně nádherné.

Nakrčí obočí, jak se snaží si vybavit jejich majitele, avšak marně. Vidí jen neurčitou mlhu pomalu zahalující její další vzpomínky na nehodu. Poslední, co si vybaví, je něžné zašimrání na chvějících se rtech jakoby konejšivé pohlazení, které ji uvrhlo do sladkého nevědomí.

Shodí ze sebe zbytek oblečení, vymění jej a zaleze do měkké postele, kde s hlavou na polštáři projede sociální sítě telefonu. Zkontroluje školní email, třídní chaty, aby zjistila, kolik toho zanedbala. Při myšlence, jak bude muset celou její nepřítomnost dohánět, se jí sevře hrdlo.

Telefon opět vypne a zanoří se do hlubin peřiny, v jejímž objetí se o pár chvil později vydá do říše snů.

„A jak se cítíš?" otáže se muž sedící naproti ní před rozjedenou večeří.

Otázaná dívka v poklidu polkne sousto rizota a zahledí se otci do světle hnědých očí. „Je to mnohem lepší." vykouzlí zdvořilý úsměv, jelikož ji sžírá vztek, že se na ni ani jednou nepřišel podívat.

„Tak to jsem rád." odvětí prostě.

„Jo, je skvělé mít tě zase zpět." podotkne s mírnou ironií v hlase další hnědovlasý člen domácnosti.

Hope se svým starším bratrem dobře nevychází. Jako děti si spolu často hráli, ale pak přišlo období puberty, kdy bratr musel být cool a nemohl si svoji pověst přece kazit tím, že bude milý na svoji o dva roky mladší sestru, a proto se po vzoru svých kámošů k ní začal chovat jako k přítěži či věci neskutečně otravující jeho dokonalý, studentský život.

Jeho poznámka je odměněna mlčením ze strany sestry, která komunikaci mezi sourozenci zredukovala pouze na potřebné minimum, což jí i bratrovi dokonale vyhovuje.

Avšak rodiče jsou očividně jiného názoru, když se po pár chvílích ozve otec se slovy: „Hope, zase hraješ uraženou? Josh se mile stará a ty jej prostě ignoruješ?"

Hope probodne bratra vražedným pohledem a vykouzlí na tváři sladký úsměv: „Díky za starost, ó můj předrahý bratře." prskne nepřátelsky, obrátí svou pozornost zpět k večeři, na níž se začne mračit.

„Už chápete, proč s ní není rozumná řeč? Je prostě tvrdohlavá..." povzdychne bratr směrem k rodičům nasazujíc ztrápený pohled. „Copak jsem ti někdy ublížil Hope?"

Dívka zatne ruce v pěst. „Já, že jsem tvrdohlavá, ty blbče?!"

„Stačí!" rozehřmí se otec. „Hope, běž do svého pokoje a zamysli se nad svým přístupem k bratrovi!"

Dívka se chce začít bránit, ale nezapočatou řeč přeruší matka. „Vážně, zlatíčko, co to do tebe vjelo? Asi ti není ještě nejlépe, tak si běž raději lehnout." přeloží mírně otcova slova.

Hope chvíli těká pohledem po členech rodiny s ublíženým výrazem na tváři, než se mlčky zvedne a odkráčí do svého pokoje, aby se se vztekem žhoucím v jejím nitru svalila na postel. Hledí do stropu v duchu proklínajíc svého příšerného, nejhoršího, ďábelského, prolhaného, manipulativního, naprosto kreténského, dokonale debilního a vždy na pěst bratra, když se dveře od pokoje dají do pohybu.

Zvedne hlavu a očima se střetne s výsměšným pohledem světle hnědých očí. Je skoro až děsivé, jak si jsou v rodině podobní. Ona a matka mají tmavě hnědé vlasy i oči, bratr s otcem je mají zase světle hnědé, ale zdá se, že hnědá je barva prezentující jejich rodinu.

„Ach, chudinka Hope, je stále tak polámaná, že neví, co říká..." vzdychne s úšklebkem na tváři. „Copak je s tebou, sestřičko? Obvykle si jazyk před rodiči hlídáš."

„Odprejskni." otočí se k němu zády, aby nemusela hledět na obličej zářící samolibostí.

„Bacha na jazyk."

„Nebo jako co?!" zavrčí pootočíc tvář jeho směrem.

„Ta tvoje amnézie musí stále trvat, viď? Copak jsi zapomněla na mou sbírku foteček?"

Drobnější ze sourozenců strne hrůzou zůstávajíc hledět na svého bratra s očima rozšiřujícími se zděšením. Aby Josh nezahlédl, jak se jí rozklepaly ruce, sevře v nich okraj peřiny. Chce mu něco vmést do obličeje, ale dívčino hrdlo sevřou chladná chapadla vycházející z jeho přítomnosti. Obmotají ji jako vlákénka pavučiny. Uvědomí si jeho nenávist k její osobě, jeho zlost pěstující pouze pro ni. Jako by to náhle všechno mohla vidět. Ta černá chapadla ovládající jeho mysl a tím i celého chlapce.

„Proč to děláš?" zašeptá přiškrceně.

Bratr přejde k její posteli, odkud na ni shlédne: „Protože mě to baví."

„Nikdy jsem ti nic neudělala..."

„Právě, vždy jsi byla tak nechutně hodná, poctivá a obětavá... Vlastně ti dělám laskavost, naučím tě, jak je svět krutý." nechá svá slova tiše rozplynout v prostoru mezi nimi.

Hope pociťuje všudy přítomný chlad. Ostré vlny pronikají jejím nitrem a ona se sotva drží, aby zoufale nezaúpěla.

Proč to tak bolí?

„Víš, Hope, kolem tebe se dějí věci, kterým zatím nedokážeš porozumět. Měla bys konečně dospět." řekne hnědovlasý chlapec, než odejde z dívčina pokoje, aby ji zanechal se utápět ve strachu.

Ochrnutá strachem ještě několik vteřin po zanechání jeho odeznívajícím, chladným slovům svírá ruce v pěst snažíc se urovnat vnitřní neklid.

Prostor maličkého pokoje se vyčistí, nepřátelské vibrace odeznějí a jsou vystřídány pocity bezmoci otřesené dívky, jež se po zaznamenání vzniklého klidu zvládne konečně řádně nadechnout a uvolnit svaly stažené v křeči.

Přejde si dlaní přes obličej.

Proč se jí najednou zdá, že je tak neskutečně citlivá? Proč jí jeho nenávist zasáhla více než obvykle? Jak dokázala cítit jeho emoce?

Co se to se mnou děje?

„To ty..." zašeptá do tichého pokoje, když si opět vybaví ty nádherné, chladné oči. Avšak kdo je jejich majitelem, či proč se jejich cesty zkřížily, zůstává dívce zahaleno v mlze příliš husté, než aby jí sama dokázala proniknout.