Poupě

Do temnoty rozpínající se do všech nekonečných směrů se začne vkrádat slaboučká, šedivá mlha vědomí. Vychází odnikud a svým mlžným oparem propůjčuje barvu chladnému, prázdnému a bezbarvému prostoru. Jako kouř z právě sfouknuté čajové svíčky, který si svými malými molekulami přivlastňuje zšeřelou místnost, tak nepatrná mlha získává stále výraznější přítomnost, až zcela pohltí veškerou neexistenci vládnoucí před jejím příchodem.

Náhle se poklidně se vznášející šedivou přítomností prožene prudká vlna uvědomění si. Rozbouří poklidné vědomí, rozvlní oblaka šedivé barvy vytvářející různošedé proudy, které se teď splétají v nejroztodivnějších tancích utvářejíc tak fantastické mlžné obrazce. Avšak stejně rychle a nečekaně jak vlna přišla, tak i opět odezněla ztratíc se kdesi za hranicemi neforemného oblaku, aby vládu nad prostorem opět získala poklidná šeď.

Prostor se tak dále utápí v tichu, jenž lidský sluch nikdy neměl možnost poznat. Ticho tak neskutečně tiché, že by v každé přítomnosti, octnoucí se v jeho dosahu, zmrazilo veškeré známky života a nechalo by ji prázdnou, podobnou mrtvému tělu a jeho otupující se duši, která ztrácí teplo pocitů, emocí a všeho lidského. Zhasilo by každičký plamen i doutnající uhlík pro příchod děsivého chladu a temnoty.

Jak monstrózní to ticho...

Náhle se vše nepatrně zachvěje těsně před tím, než se prostorem opět prožene sem nepatřící vlna. Rozhoupe proudy mlhy a vpustí do chladného ticha nepatrné vibrace rozechvívající prostor, v němž plavou.

Uvědomění si.

Šediví tanečníci se nestihnou vrátit do stavu klidu, jelikož se jimi prožene další nárazová vlna zaplavující je stále výraznějšími vibracemi.

A další.

A znova.

A znova.

Celý prostor se náhle chvěje, mlha víří tak rychle, až je nucena svoji přítomnost stáhnout a přenechat vládu nad prostorem rozbouřeným vibracím.

Vibracím lidského vědomí.

Uvědomuji si...

Procitne.

Mlha se ve vteřině zcela rozplyne a je vystřídána probouzející se lidskou existencí.

Lidskou?

Vědomí se rychlostí světla transportuje do těla, lidského těla, objevujíc všechny jeho tkáně a struktury. Jako hrot vypuštěného šípu se zabodne do srdce, jež se začne pomalu vracet ke své povinnosti, aby rozproudilo krev v příliš zklidněném řečišti. Pomalinku, jako jsou prvotní stahy srdečního svalu nenarozeného dítěte, si připomíná, jak pracovat se svými buňkami, dokud opět nenalezne správný rytmus pro rozběhnutí organismu.

Krev se nejistě dá do pohybu, vteče do plicních sklípků, kde pohltí skoro nepatrné množství kyslíku, aby alespoň tou troškou vdechla život strnulým svalům.

Náhle prázdnou průdušnicí propluje první slabounká vlna kyslíku.

Svaly se okysličují a dostávají se ze stavu strnulosti, aby tělu vrátily život.

Další nádech, další vlna kyslíku, jenž tentokrát již plíce zvládnou vyměnit za oxid uhličitý, který je trhaným výdechem propuštěn do okolí těla.

Teď již okysličená krev se nahrne do mozku pomalu se vracejícího ze stavu nevědomí. Po nějaké době v objetí životabudičské krve si uvědomí svět za hranicemi pomalu se probouzejícího těla. Uvědomí si zvuky, uvědomí si světlo pronikající k receptorům skrz tenkou kůži očního víčka, uvědomí si teplo vzduchu, uvědomí si nepříjemný, štiplavý zápach.

A také si uvědomí neskutečnou bolest, která donutí do této chvíle nehybně ležící dívku prudce otevřít oči a se zatnutím téměř všech svalů těla vystřelit do sedu, kde se jí z příliš suchého hrdla vydere nelidské zaskučení.

Chvíli bez pohnutí sedí zírajíc do prostoru před sebou, než si zcela uvědomí svojí existenci. Zcela zmatenou a vyděšenou existenci.

Uslzenýma očima se začne rozhlížet kolem sebe dusíc se pod palbou nepříjemného množství vjemů. Vše se zdá být jako v oparu, nejasné, bez pevné struktury a utopené v chaosu. Zaregistruje spousty bílé barvy a bílého světla, jehož fotony se jí zařezávají do očí, zahlédne rozostřený modravý závěs okna, stůl vedle postele a na druhé straně od ní stojan s děsivě vyhlížejícími přístroji promítající spousty grafů, čísel a jiných hodnot. Uvědomí si kanyly zavedené pod kůži, aby jí do žil vpouštěly chladivou tekutinu. Uvědomí si tisíce senzorů na svém těle a z nich vedoucí drátky k oněm přístrojům.

Kudrnatá dívka začne sípat a vypouštět do neznámého okolí zvuky čistého zoufalství.

Zajede si rukama do tmavých vlasů, poté se na ruce podívá prohlížejíc si je jako by byly cizí. Prohlíží si drobné dlaně, hubené prsty, krátké nehty, vrásky a rýhy a pár odřenin. Pak se jimi prudce chytne za okraj postele snažíc se se postavit na ztuhlé nohy.

Všechny hadičky a drátky se jako její věrní společníci vydají s ní, což ji začne nepříjemně táhnout a způsobovat tak další bolest, proto je se slzami na tvářích strhá ze svého těla a s pohledem plným odporu je od sebe odmrští.

Chvíli s příliš mělkým dechem sleduje ta elektrická chapadla a hadičky s vytékající průzračnou tekutinou, jak se jako hladový hadi plazí po posteli zpátky k ní, aby se opět mohli zahryznout do jejího teploučkého masíčka. S vytřeštěnýma očima od nich udělá krok vzad, ale nohy ji odmítnou poslechnout, proto se s heknutím zřítí na chladnou linoleovou podlahu, kde se bezmocně zapře rukama a propukne v pláč.

Vzlyká a bezmocně lapá po dechu snažíc se zklidnit třas celého těla.

Pak v návalu slz zaregistruje rudou barvu pod svým tělem tvořící krásnou dvojici se světle modrou podlahou. Sleduje, jak barvy přibývá, než si uvědomí její původ.

Rukama se odstrčí od země, aby padla na zadek a měla tak výhled na svoje tělo zahalené v lehké, nemocniční košilce. Košilce, která v oblasti břicha nasává do svých bavlněných vlákének rudou barvu unikající z dívčina těla. I hned se snaží roztřesenýma rukama zamezit dalšímu úniku krve z jejích žil, avšak ta jí začne protékat skrz prsty.

Pomoc...

Pomoc...

„Pomoc..." vydere se jí slabě ze staženého hrdla. Klouby prstů na rukách si přejede po tvářích, aby setřela nekonečné vodopády slz, ale tím si rozetře rudou barvu po své příliš bledé pleti.

Pomalu se začne po podlaze sunout k jediným dveřím, které spatří. Sbírá všechny své síly, aby se doplazila k jejich prahu a jako bezmocné dítě uvězněné v zamčené místnosti zalomcuje klikou, která se cvaknutím dveře otevře, a tak vypadne z pokoje na chodbu s bílými kachličkami, na něž hned přistane pár rudých kapek.

Zvedne své vyděšené, hnědé oči, aby se střetla s pohledy právě přibíhajících mediků. Vyděšená, zakrvácená, rozklepaná a nezdravě bledá dívka je chvíli strnule sleduje, než se jí v mozku rozezní poplach a ona se dá na úprk před cizinci. Po čtyřech se snaží co nejrychleji prchnout do nějakého úkrytu a vyčkat tam na záchranu. Několikrát sebou plácne o zem, než se podaří doktorům zděšenou dívku chytit.

Náhle adrenalin vše otupí, otupí bolest celého těla, otupí zmatenou mysl a zapne na mód úniku. Drobná pacientka se začne pod dotykem cizích dlaní kroutit, zběsile kopat kolem sebe a křičet.

Doktoři na sebe něco pro ni nesrozumitelně pokřikují a snaží se dívku lapit do svých spárů. Ta ještě chvíli vzdoruje, než se následkem svých zranění zhroutí na podlahu, odkud dokáže jen bezmocně sledovat chodila všech těch cizáků okolo.

Pocítí doteky na svém těle, chce se ohnat, aby to cizí teplo dostala ze svého osobního prostoru, ale zůstává neschopna pohybu.

Doktoři ji urychleně vrátí na lůžko, kolem kterého započne organizovaný chaos. Někteří se vrhnou k přístrojům, aby je opět vrátili na správná místa, jiní se vrhnou na dívčino tělo snažíc se zabránit jeho vykrvácení. Dívka zůstává nehybně ležet s očima upřenýma ke stropu naprosto nevnímajíc jakýkoliv zásah do jejího těla.

Co se to děje? Rozezní se jí otázka v hlavě.

Chvíli v jejím vědomí zavládne klid, než jej zaplaví další a mnohem více zničující otázka.

Kdo jsem?

„Hope?" osloví mužský hlas dívku, která svůj pohled upírá rovně před sebe. Sedí opřená v posteli po pás přikrytá teplou peřinou v objetí nejrůznějších přístrojů snímajících veškeré dění v jejím poničeném těle.

„Hope?" zkusí to opět onen hlas.

Tentokrát dívka zareaguje, otočí hlavu směrem k muži vyššího věku s pár stříbrnými pramínky ve světle hnědých vlasech, pohledem nalezne jeho světlé oči, do nichž se nepřítomně vpije.

„Ahoj, Hope." objeví se na jeho vrásčitém obličeji milý úsměv.

„Já jsem Hope?" otáže se šeptem dívka stále nepřítomně zírajíc do jeho očí.

„Ano, to je tvé jméno." odpoví klidně na její otázku neztrácejíc svůj úsměv z tváře.

„Jmenuji se Hope." ochutná léky otupělá dívka své jméno. „Žiju?" nechá ze sebe vyplout další otázku.

„Tak nejvíc, jak to je teď možné. Měla jsi štěstí, Hope."

„Štěstí?"

„Málem jsi umřela." vysloví doktor děsivé oznámení, které dívku na pár chvil vytrhne z omámení.

„Mohla jsem zemřít?" zvýší nepatrně svůj hlas nyní prosycený panikou. „Mohla jsem neexistovat?"

„Je to tak, drahá... Avšak tvrdě jsi bojovala, aby ses k nám zase vrátila." pochválí kudrnatou pacientku před sebou.

Odkud jsem se vrátila?

V mysli se jí vynoří vzpomínka na neskutečné ticho, klid a zvláštní přítomnost.

Zvláštní přítomnost...

Vybaví si pocity, které cítila, jen na kratičký zlomek vteřiny se k ní vrátí nejasná vzpomínka na úplně cizí prostor vzbuzující v jejím nitru nekonečnou hrůzu.

„Někde jsem se ztratila." vyhrkne Hope směrem k doktorovi.

„Prosím?"

Ztratila jsem se...

Kde jsem?

Zahledí se na své dlaně. „Já nevím, kdo jsem..."

„To je v pořádku, Hope, vzpomeneš si. Hlavně zůstaň v klidu, ano? Ve tvém stavu je to pochopitelné." konejší ji doktor.

Dívka prudce zavrtí hlavou, až se jí hnědé kudrny rozletí kolem hlavy. „Ztratila jsem se!"

Vrátím se?

Odkud?

„Klid, zlatíčko, hlavně klid. My ti pomůžeme, věř mi."

„Vrátíte mě zpátky?"

Doktor odpoví prostým přikývnutím. Pohledem zabloudí ke dveřím, poté se jím opět vrátí k dívce. „Mohl bych k tobě pustit návštěvu?"

„Návštěvu?"

„Někdo tě chce vidět, ale pokud se na to necítíš, pošlu jej pryč, dobře?"

Hope po vzoru muže namíří své oči ve směru dveří, na které chvíli bezmyšlenkovitě hledí, než se rozhodne k nepatrnému přikývnutí.

„Dobře, tak chvíli vyčkej, ano?" vydechne úlevně doktor, postaví se a vyjde z nemocničního pokoje, kde teď Hope přebývá.

Z poza dveří se do prostoru šíří rozhovor tlumených hlasů, pak se dveře pomalu otevřou a do tiché místnosti, kde jediným zvukem je pípání přístrojů, vstoupí žena. Hope si prohlíží její tmavě hnědé vlasy, oči barvy čokolády, pihy na tvářích, také si všimne tmavých kruhů pod očima a zarudlého odstínu ženina bělma v očích. Sleduje, jak se neznám osoba v jednoduchém úboru z černých kalhot a vínového svetříku, vydá k její posteli a usedne na židli, na níž předtím seděl doktor.

Obě na sebe hledí neuhýbajíc pohledem.

„Ahoj, Hope." pozdraví žena snažíc se o normální, milý tón hlasu.

Hope sleduje její chvějící se rty a pevně sevřený kapesník v ženiných dlaních. Putuje po její unavené tváři orámované hustými vlasy délky po ramena.

Nakloní hlavu na stranu, jelikož jí v hrudi začne tížit zvláštní, úzkostlivý pocit, který však nedokáže identifikovat. Chvíli vydechuje náhle nahromaděnou úzkost, než cizí ženě tiše odpoví: „Dobrý den."

V té chvíli se oči stejné barvy jako jsou ty Hope rozšíří hrůzou, ústa se pootevřou do němého výkřiku a žena propukne v srdcervoucí pláč, kdy se rukama křečovitě chytá za hruď a nechává ze sebe unikat steny vyjadřující její neskutečnou bolest.

Hope k ní vyděšeně natáhne ruce, avšak žena je od sebe odstrčí a zůstane na Hope beze slov hledět dále sténajíc se slzami kanoucími na její tváře.

Nic nechápající dívka zděšeně hledí na její mučivou bolest, která pomalu začne zasahovat i její vlastní nitro.

Na tváři pocítí první horké slzy, které s tisíci otazníky v očích setře prsty, aby si je mohla prohlédnout.