Poupě

No tak tohle už je ale skutečně na facku...

Hnědovlasá dívka přehodí telefon z jednoho ramene na druhé, když pocítí, jak se jí do strany krku zahryzává křeč z toho, jak se ze všech sil snaží si telefon držet u ucha ramenem, zatímco horlivě naťukává data do tabulky v excelu. „Sakra, Mari, říkala jsem ti, že dnes nemůžu." zavrčí do mikrofonu na telefonu a sehne se k papírům ve svém klíně prstem hledajíc správný řádek, jehož údaje o pár vteřin později také zadá do databáze.

„Já vím, já vím, ale jsem vážně v háji, šéfová mě zabije!" rozezní se jí nepříjemně hlasitě u ucha hlas dívky na druhém konci spojení, z níž napětí prosakuje až do telefonu skrz rádiové vlny.

„A mě snad, ne?!" vyhrkne hnědovláska, které se z drdolu uvolnilo pár kudrnatých pramínků, jež rozčíleně strká za uši. „Poslední data mi dala až dnes a dnes se to musí odeslat. Ach! Sakra, a kvůli tobě tady teď blbnu." osočí kamarádku, když si všimne, že hodnoty v jedné buňce nesedí a musí je tak přepsat znova.

„Hope, musíš pak na nákup, došlo mi nějaké koření a mléko!" ozve se ženský hlas spolu s ťukáním na dveře.

Hope zoufale zaúpí, zaťatou pěstí praští do dřevěného stolu, na němž vše poskočí, až se dívka zhrozí, že bude muset opět řešit zlámané tužky po dopadu na zem. Rychle hrneček s tužkami transportuje dál od okraje stolu a na otočné židli se obrátí k zavřeným dveřím svého malého pokojíku. „Jo, já tam pak skočím!" zakřičí snažíc se skrýt podráždění v hlase.

„Ale určitě, ano? Potřebuji to na večeři." přilije mamka olej do ohně.

Hope si jednou rukou promne obličej, aby nevyletěla a neměla o průšvih navíc. „Jo, prosím tě!"

„Hope, prosiiim..." upozorní na sebe dívka v telefonu očividně někam chvátající dle zrychleného, hlasitého dechu.

Hope si zeleným zvýrazňovačem označí další řádek a popojede prstem níže. „Ježíš světe, nech mě být!"

Náhle sebou trhne, když pocítí, jak jí telefon sjíždí z ramene, rychle k němu vystřelí ruku, aby zabránila pádu a případnému rozbití drahocenného přístroje, jenže při prudkém pohybu zavadí o okraj listů v klíně a ty se svobodomyslně rozletí všude kolem Hope.

Dívka na to reaguje zdrceným zaskuhráním, zapře se do židle a bezmocně se zahledí do béžového stropu snažíc se ignorovat sílící tepání na spáncích. „Ježíš, fajn... Kde seš?"

„Fakt?! Bože, jsi nejlepší!" zajásá dívka, což Hope ocení odfrknutím. „Za chvíli poletím kolem vašeho baráku, tak seběhni a já tě naberu, ok?" vychrlí.

„Jasné, ale upozorňuji, nemám na to celé odpoledne." zavrčí ukončujíc hovor, rychle přicupitá ke skříni, ze které vytáhne světlé kalhoty s černým svetříkem, za které vymění svoji domácí uniformu skládající se z chlapeckých kraťasů a trika o dvě velikosti větší, než by normálně měla nosit. Kudrny propustí z uvěznění v drdolu, takže ji hnědavá záplava padne na záda vytvářejíc tak vodopád do půli délky páteře. Párkrát je pročísne rukama a už letí z pokoje do předsíňky.

„Mami, co chceš za to koření?!" křikne do prostoru domu nazouvajíc si své černé botasky.

„Sladkou papriku a kmín. Ale celý, jo?!" ozve se odkudsi z domu.

„Máš to mít!" čapne svůj šedivý kabát a vyběhne ze dveří oblíkajíc si jej za sprintu.

„A Hope, nějaké to mléko!" zaslechne ještě, než se domovní dveře úplně zavřou.

„Jo!" potvrdí, i když ji už nemohla skrz zavřené dveře slyšet. Ještě v rychlosti zkontroluje, zda má v kapse klíče, které si tam naštěstí nechala při příchodu ze školy a už se řítí z branky na ulici, kde se mále srazí se svojí blonďatou, uřícenou kamarádkou.

„Joj, čus, no letíme." vydechne celá zarudlá, čapne nebohou Hope za dlaň a vláčí ji za sebou jako hadrovou, úplně bezmocnou panenku. Hope má co dělat, aby stačila jejím dlouhatánským krokům, kterým se svými krátkými nožkami těžko přiblíží, a tak co chvíli klopýtne snažíc se nesletět obličejem na nepříjemně tvrdou zem. Lituje, že si nestihla zapnout svůj teploučky kabát, který je teď zaplněn nepříjemně štípajícím chladem připomínající kudrnaté dívce, že je stále zima.

„Hele, sorry, jo? Ona má přijít Margaret, ale ta prý musí ještě akutně mluvit s profesorkou a bude moci až tak za dvě hodiny! Ji asi zaškrtím..." durdí se dívka v černém kabátku silně kontrastujícím s jejími dlouhými, blonďatými vlasy.

„Tak ji zaškrť, až to skončí, jo? Víc, jak dvě hodiny tam nebudu." prskne Hope opět málem poctěna setkáním se zemí. „A zpomal, žirafo!"

„To, že ty seš záprtek, za to nemohu, prostě pohni."

Řítí se lidnatými ulicemi velkoměsta a několikrát se jen o pár milimetrů vyhnou nepříjemné srážce s jinou osobou. Konečně dorazí před maličkou kavárnu, kde Mari dělá servírku, rychle do ní zaplují a vykličkují mezi stoly do zadních prostorů, kde mají zaměstnanci šatnu.

„Fuf, stihli jsme to!" zvolá nadšeně Mari a hned poté se zřítí na bílou kachličkovou podlahu těžce vydechujíc právě uběhlý maraton. Hope ji celá uřícená následuje, při čemž se pochválí za to, že si kabát přeci jen nezapnula, už teď má totiž pocit, že jí hrozí uvaření se za živa.

Ještě pár chvil obě dívky popadají ztracený dech nepřítomně zabodávajíc pohled do modrých, plechových skříněk naproti nim, než se Mari zvedne a odběhne kamsi do neznámých prostorů kavárny. Hope se konečně dokáže sebrat z podlahy, aby se vysvlékla z kabátku a trošku si poupravila rozdivočelé kudrny kolem drobného obličeje.

„Tak jsem tady." vřítí se do šatny blondýnka s krabicí v náručí.

„A cože to ode mě vlastně potřebuješ?" otáže se Hope, která si se zděšením uvědomí, že netuší, do čeho ji kamarádka plánuje zatáhnout.

„Máme dneska speciální den a potřebujeme maskota." usměje se dívka přehrabující se v krabici, z níž o pár chvil později vytáhne nějaké oblečení. „Máme den králíčků."

„Prosím?" vyzdvihne kudrnatá obočí nespouštějíc podezíravý pohled z hromádky oblečení v dívčiných rukou.

„Na, toto si prosím obleč."

Hope hromádku přijme a vydá se do rohu, kde ze sebe začne shazovat své vlastní oblečení, aby jej vyměnila za pochybně barevné kousky odložené na dřevěné lavičce. Navleče si bílé punčošky s růžovými šatečkami doplněné o bílé krajky. Dívka si oddechne, že je sukně dostatečně dlouhá, ale na zbytek kostýmu se nepřestává mračit a vrásky na čele se ještě prohloubí, když jí druhá do vlasů usadí čelenku s králičími oušky.

„Vypadáš sladce." rozplývá se blondýnka při prohlídce drobné Hope v růžovoučkých, rozkošných šatečkách. „Ještě tě namaluji."

„Marinet, jsi mrtvá..." sykne podrážděná dívka, která je násilně usazena na lavičku, kde se její obličej dostane pod nadvládu budoucí mrtvé dívky. V zrcadle na zdi sleduje, jak jí Mari maluje králičí čumáček a vousky, nanese trochu řasenky a lesku na rty.

„Ale jsem ti neskutečně vděčná." usměje se na ni kamarádka.

Když je Hope seznámena s instrukcemi svého úkolu, dají se obě dívky do práce. Mari se obleče do své uniformy a běží za pultík plný dobrot, Hope dostane podnos s několika marcipánovými mrkvičkami, které s úsměvem má rozdávat přicházejícím zákazníkům. Hope pro tuto chvíli zahrabe své podráždění a starosti ohledně práce, aby nezpůsobila kamarádce problémy tím, že svým vražedným pohledem zabije zákazníka dřív, než vejde dovnitř.

Zhluboka se nadechne, nasaje do plic sladký odér kavárny a vydá se do příjemně laděného prostoru plného zákazníků. Již několikrát zde byla na pozvání Mari, takže se nedostavilo nutkání si prostor řádně obhlédnout, jen rychle shlédne zdi s krémovými a tmavě hnědými proužky, několik obrázků s kávou či nějakým dezertem, dřevěné stolečky se židličkami s modrými polštářky pro větší pohodlí zákazníků. Zamává Marinet za pultíkem s kasou a vitrínou se zákusky a se sladkým úsměvem na rtech se vydá mezi zákazníky snažíc se nemyslet na jejich zkoumavé pohledy.

Dvě hodiny... Dvě hodiny a konec, to zvládneš přece. Ujistí v duchu svoji vyklepanou dušičku.

Marinet od pultíku občas na Hope nervózně pohlédne ujišťujíc se, že dívka nevzala roha či se psychicky nezhroutila. Moc dobře věděla, že Hope pro ni udělá první poslední na úkor sebe samé, ale také si byla vědoma, že není fanouškem davů lidí, proto se jí v hlavě zrodí nemálo starostí o dívčin psychický stav. Avšak po půl hodině si všimne dívčina uvolnění a usměje se nad tím, jak se vžije do role, což zákazníci oceňují přívětivými úsměvy.

Zvedne ruku, aby dívce zamávala. Ta, když si toho všimne, vycení své drobné, bílé zoubky a s úsměvem gesto oplatí.

„Jsi opravdu zlatá." stiskne kudrnaté dívce vděčně dlaně. „Buď si jista, že to máš u mě, jo?"

Hope s úsměvem přikývne oblékajíc se do svého kabátku. „Víš, vlastně to nebylo tak strašné."

„Já vím." potvrdí blondýnka při vzpomínce na dívčin úsměv. „Tady, šéfová a já ti děkujeme." strčí dívce do rukou krabičku. Hope ji opatrně pootevře a shlédne barevné dortíky užaslým pohledem.

„Ne, to ne... Vždyť mně to vlastně ani nevadilo." zasměje se nervózně snažíc se bílou krabičku vrátit zpět majitelce.

Mari ale vztyčí dlaň v odmítavém gestu a o krok poodstoupí. „Projev našeho vděku." oznámí vážně.

„Se z tebe zblázním... Tak děkuji." přijme tedy sladký dar a své kroky nasměruje k východu.

„Příští tabulky dělám já!" zvolá ještě Mari, než se Hope ztratí v již setmělém odpoledni.

„Tak na to zapomeň! Víš, jak to dopadlo minule." odvětí dívka se smíchem a vykročí z kavárny.

Obejme ji chladné pozdní odpoledne a chvíli si musí zvykat na čerstvý, čistý vzduch neprosycený vůní sladkostí a kávy. Je teprve pět hodin, ale město se již nechalo přikrýt pláštíkem noci a zalít světlem lamp. Hope se rozhlédne po stále dosti zalidněné ulici a vydá se směrem k domovu za doprovodu hluku jedoucích aut po frekventované silnici a hovorů kolemjdoucích lidí. Se spokojeným úsměvem na rtech a od mrazu zčervenalými tvářemi si prohlíží výlohy prodejen, kaváren a restaurací tisknouc si na hruď voňavou, bílou krabičku.

Když míjí malou prodejnu potravin, vzpomene si na koření a mléko, proto rychle, aby ji dav lidí neunesl pryč, zabočí ke vstupu a se zacinknutím zvonečku nad dveřmi vejde do tepla. Od poklady na ni kývne tmavovlasá, podsaditá žena. Hope do košíčku vloží vše potřebné, a ještě plechovku ledového čaje pro sebe, u pokladny zaplatí a s taškou v ruce se opět ponoří do proudu lidí na ulici, když jí v kapse zavibruje telefon. Přehodí si tašku na zápěstí a při pohledu na displej zaskuhrá.

„Dobrý večer, paní Kallerská." nalezne ve svém hrdle milý tón, jímž osloví šéfovou.

„Hoopperová, kde jsou ta data?!" rozvibruje jí ušní bubínky podrážděný ženský hlas.

„Jo, za chvíli jsem doma a mám to již skoro hotové, do hodinky vám to pošlu." v hlavě si rychle přelétne zbylé řádky na papírech, aby se ujistila, že hodinka jí bude skutečně stačit, nakonec usoudí, že ano a spokojeně si pro sebe pokývá hlavou, až se jí vlasy uvolní z poza uší a orámují jí obličej. „Ano, za hodinku to máte na mailu."

„Hopperová, a kde jsi jako teď?"

„Musela jsem něco naléhavého zařídit."

Náhle sebou dívka trhne, když si vybaví, že do dnešní půlnoci musí ještě profesorovi poslat esej na knihu, kterou včera konečně dočetla až do konce.

Hernajs...

Zastaví se na okraji chodníku, aby si mohla kopnout do zábradlí oddělující silnici s chodníkem. Když si dostatečně uleví od návalu stresu, vydá se dál, aby mohla šéfové zaslat data a napsat milion stránkovou esej.

„No, zítra si přijď pro další papíry, ano?" oznámí šéfová.

„Už zítra?!" vyjekne nešťastně Hope.

„Jo, týpeček si nějak pospíšil..."

„Dobře, kolem třetí se pro to u vás stavím..."

„Fajn, tak to dneska pošli, čekám. Zatím nashle." vychrlí žena v telefonu a zavěsí. Hope si s povzdechnutím strčí telefon do kapsy.

S hlavou plnou starostí vstoupí na přechod, ale druhého konce již nedosáhne. Zaznamená pískání pneumatik na silnici, jak bylo auto prudce zabržděno, když se ohlédne po zvuku, spatří dva blížící se světelné body, které ji o vteřinu později smetou k zemi, kde se stane objetí skřípajících kol.

Stihne ještě tiše vyjeknout překvapením a bolestí, než se jí začne svět ztrácet před očima. Zahlédne nákupní tašku a pomačkanou krabici se zákusky, které dnes pravděpodobně neochutná.

Poté se nechá tupou bolestí rezonující jí v celém těle unést do říše, kam tělo nikdy nevstoupí a duše možná nevystoupí.