Proč jen je takový?
„Myslím, že je zmatený..." pronese tichý, nakřáplý hlas ze šera chodby, odkud se vynoří bělovlasá žena v elegantních, tmavě modrých šatech. Pomalinku se přiblíží až k Hope opřené o zeď. 
„Grace..." cítí se, jako by uplynuly týdny, kdy s ostatními stíny mluvila naposledy. Avšak je to jen několik dní, kdy se dostala do spárů pomatence, do pekla. A přesto se vše zdá být tak moc jiným...
Stará žena lehkými, skoro neslyšnými kroky překoná vzdálenost mezi stíny, aby stanula naproti dívce, které se zahledí do obličeje. Vrásčitá tvář se zarmoutí. „Co se stalo, dítě?" otáže se šedých očí.
Hope svým chladným pohledem neuhne, propaluje se jím ženě za sítnici přímo do jádra mozku. Našla jsem klíč ke své cestě.
Vplétá se do myšlenek, obrazů protkaných nespočtem času, tolik let, tolik desetiletí a staletí. Tančí mezi střípky minulosti, dokud nenarazí na ten, který hledá. Hope lapí obraz do svých stinných spárů a ponoří se do jeho reality. Do reality, kdy stařičká žena těžce oddechuje na měkké posteli zahalena černou látkou, svíce u hlavy.
Grace však dívku tvrdě vyžene ze své duše. „Poupě nezbedné!" zadurdí se. 
„Nejsem poupě..." pronese klidně Hope, smířeně a s jistotou. „Umírala jste, vracela jste se do proudu. Proč vás nenechal odejít?"
Stará odvrátí svůj tmavý pohled, který sklopí k zemi. „Jsem jeho první květina. A po dlouhé době bolesti jsem byla prvním člověkem, který k němu natáhl dlaň."
„A proto vás zde sobecky spoutal?"
„Sama víš, že mě chtěl pouze zachránit." Vrátí se zorničkami na drobnou dívenku. „Co se stalo, Hope?"
„Teď již záleží pouze na tom, co se stane. Grace, vrátím vás zpět."
Žena pozvedne dlaň, aby ji rozechvěle položila na tmavovlásčino rameno, kde prsty zaryje do svalů. „Zdá se, že naše naděje rozkvetla." Pousměje se. Uvidíme, za jakou cenu...

„Pořád jsi ale krásná." Pronese blondýn pohupující nožkami visícími ze židle.
Hope se zasměje dál sledujíce pomalu zapadající slunce, které nebe potřísnilo rudou barvou. „Vlastně si pořád nejsem jista, co to všechno znamená, Dany."
Oslovený seskočí z dřevěné židle, přeběhne místnost a usadí se na posteli vedle kudrnaté. „Že jsi se stala nádhernou květinou."
Ano... Jelikož temnota je krásná?
Šedé oči se vrátí ke krvácející obloze. „Cítím se jako ona... Od hlavy až k patě potřísněna zkázou."
Dětské ruce obemknou dívčino tělo, aby jej sevřely v objetí. „Hope, ty přece nejsi zkáza. Jsi naše krásná a hodná Hope. Jsi moje kamarádka."
Dívka položí bradu do světloučkých vlásků nasávajíce jeho kopretinové aroma. „Jsme rodina, viď?"
„Jedná velká rodina na věky věků."
Uvnitř Hope se prožene ledová vlna. „Chtěl bys zde být na věky věků, Dany? Copak nechceš být osvobozen od těchto stinných muk?"
Dítko si uloží hlavu do dívčina klína, kde se nechá laskat po tváři. „Když jsem byl člověkem... Nikdy mě nikdo takto krásně nehladil... Moc jsem zlobil, víš? Ale teď... Tady... Mám tebe, mám Yukiho a ostatní stíny. Myslím, že jsem šťastný." Vycení zoubky v úsměvu vypouštějíc do svého okolí auru spokojených a vděčných vlnek.
Dítko po bolestivém životě našlo domov.
Domov, který nemá existovat... Existuje tedy? 
Copak není zahrada jen utopickou iluzí osamělého zahradníka? Copak to není jen falešná naděje pro zničené dušičky? Copak to není jen smetí poskvrněné temnotou, aby tančili na hranicích světů?
Jsme iluzemi vlastních myšlenek, sebe samých, svých touh.
„Hope? Nemohu se do tebe dostat..." špitne Dany v jejím klíně. Kudrnatá k dítěti poklesne zrakem a uvědomí si tak jeho lehké zděšení. On cítí pouze ozvěny jejích vibrací, které ona nevědomky schovala za hradbu.
Stejně jako to dělává on...
„Nejsem poupě, Dany..." Jsem květinou. A chce jí být? Nechce jí být? Tak rozladěné pocity, každý osciluje k jinému pólu a její duše se tak rozpíná do neprostoru jejích útrob. Nechci být člověk, zrůda... Ale chci být květinou?
„Neboj se Hope, ochráním tě na věky věků." Schová lesknoucí se ocelový pohled do objetí na hrudi.
Na věky věků... Ach, Dany...
Nechá skanout slzičku za chlapcovo na věky věků, které ona hodlá přetnout. „Miluji tě, Dany."
„Jako květina miluje květinu." Doplní stinnou realitu dítko a políbí kamarádku na čelo.
Stíny nespí, avšak sní podobně jako lidské bytosti, a tak Hope uloží blondýna do poklidných obrazců jeho mysli. Ještě jej chvíli hladí od kořene nosu po špičku sledujíce lehce se chvějící řasy, než jej zahalí pod peřinu a sama se ztratí ve tmě nastávající noci.
Šedooká nalezla klíč k nové cestě. Cestě, která se kroutí v neznámém, děsivém rytmu a nelze předpovědět, jak bude tančit v další chvíli. Cestě, která má jasný cíl a srdceryvný konec. 
Hope vždy byla Hope, nadějí, světlem a nyní své světlo zahltila stínem, aby prozářila budoucnost zahrady.
Jako květina miluje květinu.
„Jako já miluji Yukiho?" Jako on miluje mne...
Naděje se rozběhne po tichém lese, skrze pozdní večer, žene se stále v před vedena shnilým vláknem a hymnou rozzuřených stínů, těch skutečných.
Běží vstříc jejich náručí.