Yuki svraští obočí ve snaze odpírat jejím slovům, jejich pravdě. Nikdy, nikdo... od počátku do konce a nového počátku... Nerozuměl!
Až do teď... rozporuje mlčky hnědovláska v neprostoru existencí. Já tě viděla Yuki.
To již mladík neunese. Nesnese to, jak se před ní stal zranitelným, odhaleným a zcela nestinným. Prudce ji strčí do ramen, až květ padne k zemi, kde jej rychle zahradník přišpendlí za ramena obkročmo sedíce na drobném trupu. Černé, delší vlasy se poddávají gravitaci a halí rozzuřenou tvář ve stínu, ale Hope i tak vidí oči zářící emocemi. 
„Neublížíš mi..."
„Jak si můžeš být tak jista?"
„Jsem tvojí nadějí."
„Nepotřebuji naději!"
„Opět lžeš, lháři."
Hope se nebrání, když stín pomalu přiloží dlaň k jejímu krku a sekundu po sekundě zesiluje stisk. Poklidně leží na vlhké zemi sledujíce rozzuřenou mladíkovu tvář nad sebou. 
„Nepotřebuji tebe, naději, nepotřebuji nikoho! Jsem stín, jsem nelidská bytost, která se pomstí všem monstrům!"
„Nikoho nepotřebuješ... A proto jsi zasel naše semena?" pousměje se. „Mě nepotřebuješ? A proto jsi mi nedovolil jej zabít? Toho kvůli, kterému jsi trpěl, kvůli kterému jsi se pošpinil ještě více, kvůli kterému jsi opět dokázal plakat?" dlaní jej pohladí po něžném obličeji. „Tak moc toužíš po lásce..."
Černovlasý polkne a zopakuje svou otázku: „Copak si neuvědomuješ, za jakou to bude cenu? Jaká cena se platí za osvobození?"
„Viděla jsem to..."
„Tak přestaň." Zavrčí.
„Ale nevzdám se naděje, že spočineš v klidu. Že si tvá duše odpočine. Že se vrátíš tam, kam patříš. Všichni se vrátíte tam, kam patříte."
„Přes-taň."
Hope se usměje do jeho lesknoucích se očí bránících se slzám.
Viděla jsi to... Stovky let osamění, bolesti, zla, čiré temnoty. Viděla jsi to! „Tak proč se tomu ženeš naproti?"
„Proč se tak hloupě ptáš, když odpověď znáš?" Jsme tak moc stejní.
Nejsme... Já jsem zlý... Vtrhne do dívčiny dušičky a vplete se do stinných vlnek v jejím těle, bezhlavě přetrhává jednu za druhou, ohání se nehmotnýma rukama kolem sebe a ničí vše, co zachytí. 
Kudrnatá vzlyká bolestí a po chvíli se i pokusí mladíka ze svého těla setřást, avšak marně. Pustoší její tiché nitro, které se začíná utápět v agónii. 
Vykřikne do ticha zahrady.
Zdá se to být jako hodiny mučení, když Yuki přestane běsnit, propustí drobné tělíčko, které ještě naposledy propálí rozhněvaným pohledem, než zmizí v útrobách dřevěného doupěte. A bude to ještě horší... Zůstane po jeho přítomnosti viset ve vzduchu.
Dívenka lapá po dechu, překulí se na bok, aby se schoulila do klubíčka. Kouše si ret do krve snažíce se zabránit vzlykům, aby nekňourala jako zraněné zvíře. Tiše leží pod košatým stromem, uprostřed rozkvétající stinné zahrady na vlhké zemi, na koberci barevných lístků, nad jejím tělíčkem paprsky slunce bojují se zbloudilými mraky na obloze a začíná nový den.
Avšak právě rozkvetlé květině se tento výjev slunečného rána nelíbí, irituje ji. 
S bodavou bolestí u srdce se postaví a dokulhá do šerých útrob domku, kde ji přivítají stinné vibrace.