Damien se zahledí Marinet, která sedí na zemi a zhluboka se nadechuje bolavým hrdlem, do očí. Co jsme to provedli? 
Oba dva si pomaličku uvědomují, že zabili Hope. Po druhé. Že jen díky nim Hope přišla o zbytky svého lidství, aby se stala skoro plnohodnotným stínem. To oni ji sem zavedli, do rukou pomatence, přímo pod kudlu, která všechny zbytky naděje v jejím nitru hrubě vyřezala.
Byly zanechány jen zkrvavené cáry, nejednotné, rozervané, bez možnosti opětovného sjednocení.
„Vrátíš se mezi lidi. Já budu mrtvá, pro lidi jsem mrtvá, pro svou rodinu a pro vás budu také. Možná, asi pravděpodobně si nic z tohoto nebudete pamatovat. Budeš žít mezi lidmi, budeš mezi nimi stárnout. Víš, co tě čeká? Copak jsi to za ta léta nepochopil? Pro lidi, pro ty propasti zla jsi nic. Budou po tobě šlapat. Ve škole. Dokončíš školu, půjdeš pracovat – budou tě mít za nulu. Proč? Protože jen když je někdo vedle člověka nula, on se cítí lépe. Být člověkem je nekonečný závod, běh na dlouhou trať a každý chce být první. A pravidla... Pravidla neexistují. Ty jsi příliš hodný, abys ostatním způsoboval překážky při jejich maratonu. Ale oni se toho štítit nebudou. Proto vždy budeš nikdo, po kterém budou všichni šlapat. Nedovolím, aby po vás někdo šlapal..."
„Ne všichni lidé jsou takový, Hope! To přece víš. Ty, já, Mary jsme dobří lidé a dobrých lidí je víc! Proč vidíš jen to zlé?"
„Protože zlo je rakovina. Rakovina prorůstající lidstvem, které ji ještě hojně přikrmuje."
„To není pravda..."
„Utrpení, nenasytnost, závist... Člověk je pln zlých a ošklivých emocí. Únava, bezmoc, smutek, bolest, to vše způsobuje lidský život!"
„A co láska, přátelství, ty malé radosti z každodennosti? Copak jsi zapomněla?"
Hope zatíná pěsti. Vzteká se, nechápe, proč nechápou. Chce jim pomoci, chce je osvobodit, chce, aby byli všichni spolu.
„Člověk zradí. Opustí tě. Něco slíbí a odejde. Možná umře. To je sobecké... Uvrhne tě do trýznivého smutku, do bolesti z opuštění a nepřijde tě utěšit."
„Ale o tom přece člověk je... Bolesti, radost, těžkost, radost a pořád dokola. Trpíme, abychom se uměli radovat."
„Trpíte, protože jste monstra."
„Ty jsi nebyla monstrum..." ozve se chraplavě Marinet. „Nikdy jsi nikomu neublížila."
„Ale ano..." přizná dívka zkroušeně a zahledí se na své dlaně. „Opustila jsem vás. Zemřela jsem..."
„Pane bože, Hope! Prober se!" 
„Já se probrala!"
„Jsi úplně mimo!"
„Marinet!" okřikne dívku Dami. Chlapec se smutně zahledí na květ před sebou. Ona má teď jinou realitu, vnímá svět jinak a chce jim pomoci. Cítí něco, co oni cítit nemohou, čemu zatím nerozumí. „Hope, copak necítíš, že sem nepatříte?" otáže se opatrně po chvilce ticha.
„Já to vím..." položí si dlaň na hruď, na místo, kde pocítí zpomalený tep srdce. Vnímá jeho tichý rytmus, tak klidný... Tak monotónní... „Jsme šeď. Monotónní šeď, která narušuje dynamiku, živost a pestrost barev lidského světa."
Pohled vrátí na stále bezmocného zahradníka za jejími zády. Visí jako hadrová panenka bez minima energie, pohled bezvládně zaklenutý do země před ním. Hope sleduje slábnoucí, avšak stále přítomné prameny čerstvé temnoty, jak víří kolem zničeného dítěte, jak prosakují skrze bledou kůži hluboko do bezedné skořápky bývalé lidské bytosti.