„A proto ses stala monstrem?!"
„Nejsme monstra. Jsme střípky naší minulosti, jsme pozůstatky lidských činů. Vašich bezohledných činů!" křikne nakonec. Drobná dívenka, nově vykvetlá květina se rozejde směrem rozbouřených vibrací. „Dej mi klíč." Zavrčí.
„Hope, prosím... Pochop to. On nesmí existovat, je čiré zlo, je to démon! Nebraň jej, věř nám, prosím! My tě můžeme osvobodit." Natáhne ruku před sebe, aby zarazila kroky své kamarádky, bojí se jí, děsí se toho chladného pohledu. Září v šeru ztemnělé místnosti. 
Hope respektuje její pocity a zastaví metr před člověkem.
„Lhal vám. Ale to jsi věděla, viď?" Mari uhne pohledem. „V koutku tvé mysli jsi věděla, že mě nepřivede zpět, ale zabije. Tušila jsi to. Chtěla jsi mě zabít, Mary..." mluví tiše, jako by snad výhružně vrčela.
A strach v člověku dosahuje stále vyšších úrovní. „Myslela jsem, že to pro tebe bude nejlepší. Abys netrpěla, abys nebyla monstrem. Chtěli jsme tě osvobodit z jeho spárů. Hope, já tě prosím... Pochop mě."
„Ale já tě chápu. Mary, já tě cítím. Vím, že jsi to myslela dobře... Ale říkala jsem ti, že druhé dimenzi jako člověk nikdy neporozumíš. Neposlouchala jsi. Chtěla jsi mě zabít..."
„Ale ty už jsi mrtvá! Jsi přeci mrtvá od té autonehody!"
„Copak je smrt konec?!" začíná zuřit. „Dostaň jej z těch pout." Pronese nakonec chladně a pohodí hlavou ke spoutanému.
„Nemám klíč."
„Ale víš, kde jej najít."
„Ne."
„Mary, nelži. Říkám ti, že tě vidím."
„Já to nevzdám, Hope. Věřím, že je zde způsob, jak tě osvobodit."
Zlomí se to.
Kudrnatá překoná zbylou vzdálenost mezi dívkami a popadne druhou pod krkem. „Již nikdy nedovolím, aby se člověk dotkl mého života." Vrčí chladně na zcela zděšenou existenci. Cítí paniku, cítí strach, neskutečný strach. „Lidé jsou jen zlo a zlo a zlo... Ale Mary... Nechci, aby lidé zničili i vás dva. Vy si to nezasloužíte, já to vím. Jste moc dobří lidé." Odmlčí se, aby nechala prostor myšlenkám. Aby si užila teplo, které doprovází blondýnčino přicházející uvědomění. „Chci z vás udělat stíny."
Světlé oči se rozšíří hrůzou. 
Hope se stala zahradníkem.
„C-co tím myslíš?" prodere skrze sevřené hrdlo.
„Budeme navždy spolu... Přesně, jak jsme chtěli. Již nám nikdo nebude ubližovat, život bez lidí, beze strachu a ponížení."
Blondýnce začíná docházet zásoba kyslíku v organismu. „H-Hope... Přestaň..." šeptá z posledních sil.
„Kdepak... Ještě ne, Mary. Vydrž."
„Pane bože, Hope..."
Náhle do Hope něco narazí, až ztratí balanc, upustí hrdlo kamarádky a odpotácí se stranou. Rozčíleně probodne překážku pohledem.
Damien.
Jeho laskavý pohled je pln nepochopení a zděšení. „Přece nás nemůžeš zabít." Pronese.
„Ale vy mne ano?"
„Chtěli jsme ti pomoci, chceme tě osvobodit."
„Já vás také pouze osvobodím, Dami."