„Tam-ta-da-dá!" vyjekne muž a předhodí bezvládnou Hope k nohám vězněného. „Přivítejme zlatý hřeb večera!"
Čas zamrzne. Jeho svět zamrzne. Ne... Naopak... Jeho zamrzlý svět se začal tříštit. Explodoval a rozletěl se do všech směrů, aby se ostré hroty zabodly do vnitřností v hubeném těle. 
„Hope!" zakřičí z plných plic, při čem nalezne opět sílu k rozhýbání těla, aby se začal splašeně zmítat v řetězech. „Hope!"
Okovy se mu zařezávají do zápěstí, teplá krev stéká po hubených pažích, poté z ramen na hruď. 
Teď již skutečně pláče. Brečí. 
Tone v záplavě zoufalství, avšak tentokrát tuší, že je to naposledy. 
Jako člověk dosáhl svého konce a nyní se blíží i jeho druhý konec, konec stinného zahradníka. 
„Tvá spása se stala tvým prokletím, zahradníku. Věděl jsem to dříve než ty, pochopil jsem to dříve než ty! Ta holka... Ta holka!" směje se z plných plic sledujíce zmítajícího se hybrida.
„Co jsi jí udělal? Co jsi jí sakra provedl?!"
„Já?" otáže se naprosto klidně v odpověď. Přistoupí k bledému stínu, lapí jeho tváře mezi prsty a donutí jej se zahledět do jeho šíleného obličeje. „To jsi byl ty..." zašeptá na konec. 
Drtí jeho lícní kosti, užívá si tu bolest protékající celým mladíkovým tělem.
Yuki začíná zuřit, strašlivě moc. Veškeré své zoufalství, bolest, utrpení transformuje do těch nejsilnějších emocí – zlost, nenávist, zuřivost.
Spousty let v sobě nosil hodně, hodně zlou a hutnou temnotu, byl nekonečně vzdálený svému lidství. Ale nyní... Nyní trhá hranice mezi dimenzemi, dere se skrze neviditelnou zeď pro ještě větší temnotu, pro to nejčernější zlo, co na druhé straně existuje.
„Parchante... Ty zatracený parchante!" křikne rozklepán.
S tím stíny nepočítaly. Ve své podstatě je Yuki stále člověkem, někde hodně, hodně, hodně hluboko je jeho člověk, jeho lidské vlastnosti, které se nyní derou na povrch a trhají hranici na cáry. Člověk se jen tak nevzdá, některé lidi nelze jen tak zlomit, někteří jsou schopni skutečně špatných věcí, aby dosáhli svého – a přesně takovým se Yuki kdysi dávno stal.
Vzduch v místnosti se začne nepatrně chvět, když se ztrácí rovnováha prostoru.
Úšklebek z pomatencovi tváře konečně zmizí a vystřídá jej narůstající panika. Panika stínů v jeho okolí.
Měly střežit rovnováhu, měly udržovat prostor celistvý – zklamaly. 
Černovlasý zakřičí, když se do jeho dušičky opře vlna té nejděsivější temnoty. 
Bolí to, trhá jej to na kusy, nutí šílet, ale pohled na bezvládnou Hope, na její skleslé koutky, pootevřené oči, mladíka nutí šílet.
Nikdy si to nepřiznal, nepřipustil, ale v Hope se zrcadlí jeho sestra. Občas měl pocit, že na něj Naori hledí z jejích čokoládových hlubin. Jsou si tak děsivě podobné. 
Nekonečně dobré, srdečné, ochraňující a milující.
Proč vždy musíte trpět nejvíce?
„Hope, prosím! Prober se!"
„To ty za vše můžeš... Za mrtvé květiny, za smrt mé manželky! A můžeš i za toto. Bloudí v čase, bloudí v tvé minulosti, kvůli tobě, hlupče!" křičí na něj šílenec z druhé strany místnosti.
Yuki jej probodne chladným pohledem. „Za vše špatné vždy mohli lidé... Tys jí to udělal, tys jí sem zavedl. To ty jsi donutil její přátelé ji zradit." Vrčí, když se náhle rozesměje. „Ale neboj se, blíží se druhý hřeb večera, stvůro!" 
Je hysterický.
Šílí.
A Hope stále nehybně leží...
Jeho ubohá květinka, jeho ztracené poupátko... Jeho Hope...
Hutná temnota stále prosakuje skrze prasklinky a mizí v jeho drobné osůbce. Halí jeho rozum, halí jeho nitro a on se směje.
Směje se se slzami v očích.
„Víš co? Pochopil jsem... Musím zničit veškeré lidstvo, aby zmizelo utrpení z tohoto světa." Pronese náhle děsivou myšlenku šířící se jeho duší. „Všechny vás zničím. Všechny do jednoho. Uvrhnu vaše duše do nejhorších muk. A budu se dívat, budu se smát, budu po vás házet vaše těla!"
Cítí, jak se stíny snaží zacelit trhliny, jak k němu natahují svá chapadla, avšak je příliš pozdě... Stvořily skutečné monstrum.
Náhle do místnosti vkročí další zrůdy – Damien s Mary. Po spatření situace, po pocítění chvějícího se prostoru jsou zbaveni veškerého racionálního jednání a jsou schopni jen zděšeně sledovat běsnící stín v okovech s nehybnou Hope u nohou.
„Ale, ale, ale... Kdopak se přidal na náš večírek?!" křikne po nich šílený Yuki. „Zničili jste ji. Zničili jste moji Hope!"
„H-Hope..." hlesne Dami a rychle se k dívce vrhne, avšak ani se jí nedotkne, když jeho tělo temnota odhodí zpět. 
„Už ji nikdy neuvidíte, až vás zničím, nedovolím vám se vplést do stejné dimenze. Odříznu vás, zbavím se jejího prokletí!"
Dami tvrdohlavě udělá krok opět ke spoutanému. „Yuki, prosím! Vyslechni mě... J-já... Toto jsme nechtěli! Nevěděli js-"
„Zabiju tě. Rozsápu tě." Vrčí dál nevraživě stín před ním.
„Damiene vypadni od tamtud!" Křikne Mari, avšak chlapec ji neposlouchá.
Krůček po krůčku se přibližuje k soptícímu zahradníkovi se strachem v očích. „Pomůžeme ti. Zachráníme ji..." zkouší se dál dostat přes narůstající nenávist.
„Drž hubu! Zmlkni, lháři!"
„Yuki..."
Měl se stáhnout, měl odejít z toho domu a schovat se někde daleko v lidském světě. Neposlechl svůj pud sebezáchovy.
Yuki proti němu namíří obrovskou vlnu temnoty, která chlapce smete k zemi, kde jej začne dusit, drtit. Damien lapá po dechu, prsty zarývá do hrudi, prohýbá se v zádech oči protáčejíc v sloup. 
Když se v šířící temnotě zamihotá jiskřička naděje.
„Yuki, stačí..." propluje prostorem tichý šepot z úst kudrnaté dívky, která se pomalu postaví a zničeného zahradníka obejme. 
Avšak jeho mysl šílí z náporu zla, dál se zmítá v okovech snažíce nechat volný průchod temnotě, aby pohltila vše v jeho okolí. 
Kudrnatá pevně tiskne jeho drobné, odhalené tělo, prsty vplete do černých pramínků: „Je to v pořádku, jsem tady... Vše je v pořádku..." šeptá mladíkovi do ucha.
Černovlasý několikrát zamrká a přestane křičet.
„Jsem tady s tebou, nikam jsem neodešla. Slyšíš mě? Slyšíš, Yuki?"
Přestane se chvět a s ním i celý prostor kolem něj. „H-Hope?" prodere se skrze stažené hrdlo. „Hope?"
„Už se nemusíš bát, ano?"
Tiskne jeho tělo, jeho zraněnou duši, tiskne zničeného Yukiho snažíce se jej dostat z vod šílenství a jeho vlastní zkázy.
Yuki se rozpláče. Jeho slzy jsou krví jeho zdrcenédušičky, krvácejícího srdce.