V tom vše zamrzne.
                              
Vše až na hlasivky oběti rozvibrující se bolestným zaskučením.
                              
Hope musí několikrát zamrkat, aby si vše plně uvědomila. Aby si uvědomila člověka spadeného bezvládně v jejím náručí a pocit zasycení panující jí v nitru.
                              
Zděšeně pohlédne na Yukiho, který se spokojeně usmívá svým nádherným, chladným úsměvem, z nějž Hope zamrazí na zátylku.
                              
„Yuki..."
                              
„Kveteš, drahoušku." 
                              
Kudrnatá zavrtí hlavou, když dívka opět zaskučí a pokusí se dostat z jejího sevření.
                              
Strach.
                              
Divoká to vlnka. Krásná, voňavá, svůdná...
                              
Já nechci...
                              
„P-pusť mě..." hlesne cizinka v zeleném kabátku zarývající nehty do hubených zápěstí Hope.
                              
Ta ze všech sil bojuje s touhou lapit lidský strach.
                              
Pohltit jej.
                              
Ale je tak krásný...
                              
Yuki si spokojeně založí ruce na hrudi, zády se opře o zeď budovy a vrývá si scénu do paměti. Již nemusí nic dělat, dále nemusí dívku postrkávat ke správným krokům, dnes ne...
                              
Strach nabírá stále intenzivnější nasládlé vůně a naplňuje mysl oběma stínům a v Hope vyvolává stejné dojmy, jaké před chvíli prožila při prvním soustu.
                              
Její hlad tak strašně moc bolí...
                              
Chce opět cítit tu úlevu, teplo a naplnění.
                              
Jen kousíček...
                              
Chviličku...
                              
Trošičku...
                              
Ještě trošičku prosím... Pochop mě...
                              
Ta trýznivá prázdnota mladý stín ničí, rozkládá jeho existenci zaživa způsobujíce tak neskutečná muka. Prázdnota naplněná temnotou... Prázdnota rozpínající se do všech směrů nehmotného světa...
                              
Avšak ten pocit, když ji na pár chvil zahltí něčím krásným, lidským.
                              
Opět zcela mimo svou kontrolu Hope přitiskne své čelo na čelo dívky v jejím sevření, propojí jejich mysli pomalu klesajíce k zemi. Svá šedivá chapadla vplete do rozbouřeného oceánu, aby objevila všechny svůdné hloubky.
                              
Víš, moc to bolí...
                              
Pochop mě.
                              
Pomoz mi!
                              
Stačí jen trošička, chvilička, nepatrná část lidské podstaty, aby unikla své temnotě. Temnotě, jež se jí jako temný oblak rozprostírá pod kůží, vniká do buněk, do vlákének, do všeho. Vše se halí temným oblakem, který se nešťastný stín snaží překrýt sladkým oparem vášnivých emocí člověka neuvědomujíc si, že pouze kotví temnotu kořenící stále hlouběji do podstaty křehkého stvoření.
                              
Svou šedou sítí obsáhne podstatu cizinky, vnímá ji celým svým já, celým svým vědomím. Vnímá ji, vnímá jako ona. Momentálně pociťuje vše, co pociťuje oběť v náručí.
                              
Jejich duše jsou teď jedním propleteným nehmotným obrazem, nad nímž černovlasý slastně zavzdychá.
                              
Nosíš v sobě více než si myslíš, poupátko.
                              
Jsi více, než si myslíš.
                              
„Prosím... Neubližuj mi..." zašeptá znaveně dívenka bezvládně ležící ve spárech kudrnaté. Hledí do jejích čokoládových hlubin, které se momentálně skutečně zdají být bezedné, nevidí dno, jen nekonečnou tmu. Tmu,e do níž jsou uvrhovány její pocity jako se zbloudilé lodičky na širém oceánu řítí do jádra víru.