Už si ani nevzpomíná na dny, kde se smál tak často jako dnes. Dívka jej nutí se smát stále častěji a častěji, je to tak osvěžující. Příjemné oživení monotónní věčnosti nedosahující konce.
                              
Pohlédne ven z okna na statný strom, na temnou oblohu a spící svět lidské dimenze. Nakonec dívku zahalí do svého náručí, nechá ji omámeně vdechovat vůni třešňových květů a oba zmizí v meziprostoru dimenzí.
                              
Umím to také? Rozezní se otázka v jejich rozplynulých existencích.
                              
Teď ještě ne, až se staneš dostatečně stinnou, až se staneš stínem.
                              
Hybrid se nemůže stát stínem...
                              
Jsi si jisté, poupátko? 
                              
Jistě, není plnohodnotným stínem, ale svou podstatou je jim velice blízko. Jeho nitro je stejně bezedné jako jejich, jeho temnota stejně hutná, ale on narozdíl od nich nenechává lidské bytosti poklidně žít, on jim krade, on jim vrací jejich zločiny. Stíny jen němě přihlížejí vývoji dimenze, občas podniknou krok k jejímu ohybu, ale víc nic, je jim to jedno. Ale on touží lidský prostor překroutit a přinutit jej se zhroutit. 
                              
Pocítí tep města. 
                              
To místo nenávidí a zároveň černovláska láká vším, co nabízí. Stanou v postranní uličce mezi dvěma vysokými budovami, mezi něž si najde cestu pár fotonů pouličních lamp u hlavní ulice. Světelný smog pohltil všechen výhled na noční oblohu a ozářil atmosféru svým oranžovým nádechem. Slyší hudbu, projíždějící auta, občasný rozhovor nočních tuláků a šum chvějícího se prostoru, jak je přesycen vibracemi.
                              
Odstoupí od drobné postavy, aby shlédl její mírné znepokojení, jak mysl zaplaví stovky cizích vibrací. Ještě není schopna jejich průnik regulovat, řídit jej a vybírat si. Místo toho jí proudy vibrací vráží do hlavy, mezi myšlenky tvoříce tak divoké víry. 
                              
Pár chvil si užívá dívčino zoufalství, než lehce položí dlaň na útlé rameno. „Představ si hradbu. Představ si, jak ji stavíš kámen po kameni. Vytvoř si brnění."
                              
„Jak?!" zajíkne se bičována lidským světem.
                              
Pro Yukiho je to vše již samozřejmostí, dlouho již existuje v této formě, aby si osvojil vše, co potřebuje ke svému přežití. Již si skoro nepamatuje své první dny, své první kroky a strasti. 
                              
„Uvědom si, že jsi nad nimi, ne ony nad tebou. Ty je ovládej."
                              
„Yuki, já nevím, jak." vzlykne již se slzami v očích kudrnatá, jež klesne k zemi, kde se schoulí do trpícího klubíčka. 
                              
Stín si povzdychne a nechá svou přítomnost vsáknout do okolí, lehce přijme dívenku do nehmotného náručí a utvoří tenoučký plášť, za nímž ji skryje před bolestí. 
                              
„Stačí si věřit, Hope. Ty o sobě ale stále pochybuješ, přijímáš svou slabou existenci..." praví zarmouceně. „Jsi se sebou smířená místo toho, aby ses pokusila stát se silnou."
                              
Pocítí, jak v dívce hrkne a zadoufá, že skutečně odhodí své lidské já, ten ohavně slabý výhonek čehosi, a přijme svou existenci, sebe. 
                              
„Neboj se, teď jsem tady s tebou..." dodá nakonec jemněji, aby zděšenou dušičku alespoň trochu uchlácholil.
                              
Zával vděčnosti jej donutí podrážděně povzdechnout. „Tak jo, jdeme si dát večeři." pronese nakonec a vmísí se do života ve městě.
                              
Hope se nejistými kroky vydá za ním, aby se nechala pohltit lehkým nočním ruchem vdechujíc svěží vzduch, jímž proplouvají nejrůznější směsice pachů. Následuje kroky drobného černovláska s narůstající tísní v hrdle bránící řádnému přijímaní kyslíku. Netuší, že svými vlnkami rozbouřenými zoufalstvím působí nepatrný úsměv mladíkovi před ní. 
                              
„Pověz, jaké chuti upřednostňuješ?" otáže se rozjařeně stín lapen v euforii z brzkého nasycení. Šedýma očima těká po světě kolem sebe zkoumajíc každičkou existenci v něm.
                              
Predátor hledající tu nejlahodnější kořist.
                              
Hope mlčí nepřestavajíce sledovat kamenné kostky chodníku.
                              
Yuki jen ledabyle pokrčí rameny a špulí rty při těžkém výběru. „Asi spíše něco méně násilnějšího, viď? Ach, ach... Co třeba lehké osamění protkané sladkohořkou závistí, doplněné o podráždění a závist? Mladí lidé bývají tím nejlepším, jejich křehká srdíčko, ukřivděné dušičky..."
                              
Obrátí se k Hope, které se na tváři usadil podmračený výraz. „Jak se můžeš takto otevřeně radovat z cizí bolesti?"
                              
Černovlasý chvíli sjíždí poupátko pohledem, než nakloní hlavu ke straně: „A co jiného s tím mám dělat?"