Přistoupí blíže a v tu chvíli na pár chvil zapomene na vše drásající hlad.
                              
Užasle zůstane hledět na spícího mladíka před sebou. Kochá se křehkým vzezřením temné zrůdy, jejím klidem. Černé vlasy tvoří temnou svatozář, jak se při spánku chaoticky poházely kolem hlavy. 
                              
Proč jsi to jen ty, kdo mi krade můj svět? Proč jsi to jen ty, důvod, pro který se nejsem schopna vrátit? Proč, jen proč?
                              
Udělá krok ještě blíže, zvedne paži a hubeným prstem spočine na chladné, bledé pokožce spícího stínu a sjede jím od spánku, přes tvář, až k hraně čelisti. 
                              
Jak heboučká může temnota být...
                              
Černovlásek se nepohne, dále poklidně oddechuje s myslí zahalenou sladkým oparem snů, do nichž se však dívka nedokáže podívat. Proto ke své kořisti natáhne i druhou dlaň, aby lehce stiskla Yukiho spánky, kde Hope pocítí lehký tep jeho krve.
                              
Stále jsme živý... Bijí nám srdce, proudí krev a dýcháme.
                              
Odpoutá svou pozornost od svého nitra a přesměruje ji k mladíkovi, k jeho spánkům a přes ně do útrob, aby po chvilce konečně pocítila známý rytmus druhé bytosti. Ignoruje fakt, že temnota je řidší než při její poslední návštěvě, že vlnky mají mlhavější charakter a vše se zdá být tak nějak... zpomalené, snové, nepřítomné.
                              
Celé nitro naplňuje klid, který Hope sice nevzrušuje, ale pro zasycení jejích touh postačí. Avšak když se dotkne jedné z vlnek, hubená zápěstí dívce sevře hrubý dotek a ona se náhle octne na zemi plně při vědomí, sama v sobě s bodavým šokem šířícím se hrudí.
                              
„Ach, ty parazite ohavný." zasyčí vztekle probuzený měříc si dívku chladným pohledem.
                              
Hope několikrát zamrká, aby ustálila svou pozornost a uvědomila si temný hněv kolem její osůbky. Hledí na již sedící stín na posteli bez schopnosti se mu jakkoliv bránit, proto, když pomalu sleze z postele, dojde k ní, dřepne si a hrubě chytí za výstřih šatů, není schopna odporu. 
                              
Je tak blízko.
                              
Má pocit, že může vidět plamínky hněvu v jeho ocelově šedých očích. Je zvláštní, jak vřele dokáží působit, když se nechává ovládat chladným vztekem.
                              
„Mám hlad, Yuki..." zašeptá se staženým hrdlem.
                              
„A proč já?" vrčí stále podrážděně.
                              
Když dívenka natáhne ruce a obemkne jimi jeho krásný obličej, překvapeně zamrká. „To mi pověz ty." 
                              
Yuki je omýván jejími rozbouřenými pocity, zmatením a zvláštní touhou. Touhou po něm. Avšak při hledání kořenů toho zvláštního pocitu narazí na labyrint, kterým se nedokáže prodrat. Copak je to jen za touhu? Hlad? Touha po jeho konci? Či touha úplně jiného tónu?
                              
Yuki dál zaraženě sedí před dívkou objímající jeho obličej, jelikož si uvědomuje, že tato touha není ta, na níž je zvyklý. Tato touha nepatří temnotě, tuto touhu on nezná, nerozumí jí a děsí jej. 
                              
Rychle se od dívky odtáhne, ale ta se opět pokusí polapit jeho vlnky. Strčí do ní, aby padla na zadek na zem, při čemž stiskne rozechvělou dušičku, až se zajíkne bolestí.
                              
„Na toto nemáš právo." pohlédne na své hladové poupátko a povzdechne. „Vezmu tě tam, kde ti bude dobře, ano?"
                              
Hope prudce zavrtí hlavou. „Odmítám to dělat."
                              
„Chceš tak moc trpět?"
                              
„Radši to, než ubližovat jiným!"
                              
„Jak hloupá jen dokážeš být...Poddej se tomu, temnota je přeci dobrá, vřelá a krásná."
                              
Jako ty?
                              
„Nic z toho není, Yuki. To ty si jen takovou podstatu temnoty nalháváš. A díky tomu všemu jsi zapomněl, co je skutečné."
                              
„Věřím jen své pravdě, svému nitru a své temnotě. Protože víš co? Vše ostatní, lidský svět, světlo, dobro je pouze křehký motýlek, jehož křídla lze tak snadno polámat, spálit. A lidé tyto motýlky upalují každý den, jejich svět hoří, to se mému nikdy nestane."
                              
Kudrnatá se smutně pousměje, sedne si do tureckého sedu a nakloní hlavu ke straně svraštíc obočí v zamyšleném výrazu. 
                              
Jsem nadějí... Jeho jedinou a poslední nadějí...
                              
Bez obětování není cílů. Bez ztrát není výsledků. Někdy je třeba něco opustit, aby se existence přiblížila více ke svému naplnění. 
                              
Natáhne ruku a pokochá se Yukiho nepochopením, než mu osvětlí situaci. „Ty mi ukážeš to, po čem toužím. Nakrmím se jako stín, jako květina. Dovolím ti mi ukázat tvůj krásný svět, jen pokud mi ty dovolíš ukázat ti ten můj"
                              
„Proč bych to měl dělat? Co když tě jednoduše nechám zemřít?"
                              
Dívenka se upřímně zasměje. „To neuděláš."
                              
A má pravdu, ale Yuki se navzteká ještě více, když si to uvědomí. Když pochopí, kam až to nerozkvetlé poupě dokáže pohlédnout.
                              
Hluboce vydechne, než vloží chladnou dlaň do nabízenéa vzájemně se stisknou.