Shodí ze sebe bílý kus látky, aby se převlékla do půjčených šatů od Annabel. Šaty světle modré barvy s lehkým fialovým žíháním jsou o něco větší, než by potřebovala, ale díky těsnému vršku se špatná velikost projeví jen tím, že jí šaty sahají rozevlátou sukní až po kolena. Stále vlhké, trochu splihlé vlasy nechá volné, takže tvoří temný vodopád na zádech. Když na sebe pohlédne do zrcadla, uvědomí si, jak se pomalu sžívá se stinnou Hope.
                              
Bledost dívce již nepřijde tak odpudivá, působí ještě křehčeji než před tím a v kombinaci s šaty a tmavými, rozpuštěnými vlasy si připadá jako noční víla. Prohlíží si drobný obličej, na němž si všimne známek nedostatku jídla, když zaregistruje nepatrně propadlé tváře. 
                              
Mám hlad...
                              
Vlastně jej pociťuje neustále, jen se ten pocit snaží upozadit, schovat před svým vědomím, ignorovat jej. Ale neustále hnědovlásku pronásleduje, jako plíživý had ovíjející se jí kolem nohy, nutící ji si ho všímat stále více a více, jak se jeho dotyk zintenzivňuje.
                              
„Nemohu to znova udělat..." praví svému hladovému odrazu.
                              
Místo toho nejisté kroky nasměruje ven z pokoje, přes chodbu do ztichlé kuchyně, kde otevře ledničku, aby začala lačným pohledem sjíždět její obsah ozářený jasným, ostrým světlem. Avšak při pohledu na fyzickou stravu se dívce zhoupne žaludek, což vyvolá zarmoucený povzdech.
                              
Ne...
                              
Pevně stiskne zuby, až pocítí tlak na čelistním kloubu, a s vypěním mnohých sil natáhne ruku k banánu, na češ zabouchne bílá dvířka a usadí se se svým úlovkem do kuchyně, aby ovoce do sebe začala soukat. Každé ukousnutí, rozžvýkání a polknutí je neskutečně náročné a neschopné utišit pocit hladu v útrobách.
                              
Tělo ví, po čem hladoví a vzpírá se tomu, přijmout cokoliv jiného. Snaží se odmítnout nabízená sousta a uvědomit majitelku o pochopení skutečných potřeb, kterým se však ona vzpírá.
                              
V půlce banánu to vystresovaně vzdá a sesune se na dřevěné židličce uprostřed pohaslé jídelny osvětlené pouze malým světýlkem nad linkou v kuchyni, takže rohy jsou plné stínů natahujících se po hladovém hybridovy, jenž si jejich přítomnost uvědomuje stále hmatatelněji a hmatatelněji.
                              
Stává se slabou.
                              
A oni to cítí, cítí její hlad, rozporuplnost a odmítání. Cítí to a díky tomu sladkému vábení touží zhltnout celičkou dušičku nechutného tvora ztraceného mezi dimenzemi.
                              
Když náhle prudce pozvedne hlavu a pohled nasměruje ke dveřím vedoucím do chodby.
                              
Hladoví.
                              
Strašlivě moc.
                              
A díky tomu všemu drásání vnitřností objevila jinou možnost, pro ni přijatelnější, lákavější, lahodnější. Odpoutá se od své existence, aby nehmotným já prolétne pro온라인카지노게임 budovy a objeví své utišení. Rozprostře se po celičkém prostoru, rozvlní vzduch a pohladí ty, kolem kterých nepozorovatelně proletí, aby se střetla se svým cílem. Ani si neuvědomí, že podvědomě se tělo vydalo za svým vědomím, jenž našlo vhodnou kořist, a právě se ji chystá obejmout chapadýlky.
                              
Vrátí se do svého hmotného těla a otevře dveře, za nimiž ji polapí černočerná tma. Vstoupí dovnitř zanechajíc dveře mírně pootevřené, aby alespoň proužek světla pronikl do tichého pokoje.
                              
Tichého tím způsobem, že ani stíny zde nepějí své ódy utrpení.
                              
Zaměří se na osobu poklidně ležící na posteli pod oknem. Sleduje, jak se nepatrně zvedá tenká deka v rytmu nádechů a výdechů, sleduje, jak zahaluje drobné tělo a kopíruje jeho křivky.