Jak těžké je pro něj vzít lidský život?
                              
Když pocítí tlak na hrudi, prorazí hladinu a zhluboka se nadechne vlhkého vzduchu. 
                              
„Spatřovala jsem v něm svou svobodu, svou lásku, ale kým je pro mě teď, to netuším..."
                              
„A co by sis přála?"
                              
„Jednoduše a v klidu opět zemřít, ale tentokrát na věky věků. Stát po jeho boku je každým prožitým dnem více a více podobné mučení."
                              
„Proč je smrt pro nás jedinou branou úniku?"
                              
„Protože jí všechno začalo, ale až budeme opouštět zahradu... Vrátíme se zpátky tam, kde zůstal kus naší duše."
                              
„Až budeme opouštět zahradu... Věříš, že to jednou nastane?"
                              
Princezna se zahledí zelenými pláněmi do temných hlubin poupátka. „Myslím, že v budoucnu překvapíš nejen nás všechny, ale i samu sebe."
                              
Hope sklesle vydechne snažíce se nenechat rozhodit nadějí a důvěrou krásné ženy, která jí lehce sevře rameno a donutí dívku se tak opět zahledět do obličeje pobledlého temnotou. „Tuším, že Yuki teď lituje, že z tebe stvořil stín. Jestli i já cítím to, co v sobě nosíš, musí to on vnímat celou existencí. A i on musí tušit, co to pro nás všechny znamená."
                              


                              
Hope zahalena v bílém, lehkém župánku s darovaným oblečením v náručí kráčí zšeřelou chodbou do svého pokoje s mírnou dezorientací, jak si teplá voda pohrála s tlakem. Chtěla se v lázních uvolnit, měla načerpat síly a trochu klidu, ale místo toho na ramenou cítí ještě větší tíhu jak před tím. 
                              
Vždy byla ta pasivní, ta v pozadí, ta, do které se může kopat. Teď je všechno jinak, teď vše závisí na ni. Teď na ni všichni spoléhají.
                              
Nastal čas, kdy ona má kopat, bít se v před, vrhnout se do bitvy a řvát.
                              
Jen ona si není stále jista svou silou, svou důležitostí a schopností pro splnění poslání, jenž se se očividně stalo jediným důvodem jejího nového života. Nebo bylo vždy jejím důvodem žití? Měla trpět, zemřít a stát se osvoboditelem? 
                              
Jsem poutník...
                              
Grace řekla, že všechny své minulé životy nosí stále v sobě, uzamčené, skryté, nesoucí klíč k ukončení utrpení. Kolik životů má již Hope za sebou? Kde všude existovala? A jak se ke svým vzpomínkám má dostat?
                              
A proč se vlastně stala poutníkem, vyvrhelem nepatřícím do žádného ze světů?
                              
Zachmuřeně vejde k sobě do pokojíku, kde rozsvítí malý lustr, aby osvětlil místnost zahalenou ve stínech, jelikož závěsy nechává permanentně zatažené pro zamezení vniku denního světla k jejím očím.  Pohledem obsáhne malou, útulnou místnůstku tmavě béžové barvy, postel, skříň, okno, vše lehce pohladí s trápením vepsaným v očích. 
                              
Můj domov?
                              
Má nová rodina?
                              
Proč má nový domov, novou rodinu, když stále existuje jako Hope? Děje se to tak vždy? Pokaždé, když zemře a vplete se do jiné dimenze, pokaždé, když se stane někým jiným, získá i nové místo mezi ostatními? Má tedy zapomenout na vše, co bylo, kým byla a kým pro ni byli ostatní v jejích vzpomínkách? Jistě se jí to stalo již mnohokrát, jenže teď si je přechodu mezi dvěma světy silně vědoma. Pociťuje jeho dopad, tíhu a s tím vším spojenou bolest. Pořád si v hlavě obrací otázku – Kým jsem? Zkoumá ji ze všech možných stran, probádává její zákoutí, ale odpověď stále zůstává nepolapitelnou.