Myslí prolítne myšlenka, zda právě tyto pro lidi neviditelné oscilace unikající z jejich těl nejsou v některých pramenech popisovány jako aura. Konec konců, když skutečně existují jiné dimenze, nehmotné bytosti, proč by skutečně nemohla existovat i aura? A s lidským omezeným chápáním koloběhu života, kdy nemají žádnou představu o proudu energie, je dosti možné, že si narušení prostoru kolem sebe svými vlastnímu pocity osvětlují aurou určující jejich povahu, charakter, podstatu. Což nemá tak daleko do pravdy...
                              
„Zachránil jsem vás přeci, mám právo na vaši společnost." odpoví dívčině poznámce Yuki vytrhnouc tak dívku ze zamyšlení.
                              
„Je to jediný důvod, proč nás vytrháváš ze spárů smrti?"
                              
Yuki zamyšleně nakloní hlavu ke straně, až mu hebké, černé vlasy spadají do obličeje napůl skrytého  ve stínu chodby, v níž se bez přítomnosti oken trvale zdržuje šero. 
                              
„Nepřijde ti to trochu sobecké?" vypálí na mladíka další otázku hnědovlasá založíce si ruce na hrudi, aby vypadala více pedantsky a sobě dodala trochu důvěry hledět do šedých očí.
                              
Stínu se podaří odpoutat pohled od hnědých hlubin a zabloudí jím mimo dívčinu osůbku. „Copak je sobecké nechtít být sám?" 
                              
„Copak si ale neuvědomuješ, za jakou cenu teď nejsi osamělý?" zeptá se již trochu zasmušileji, když ji náhle ovane smutná, mělká vlnka uniklá z druhé existence v chodbě. Rychle frekvenci zachytí, aby ji mohla probádat ve všech směrech, avšak po pochopení její podstaty se zasmuší ještě více. „Ty jsi stále osamělý..."
                              
„Snažím se zachraňovat existence umírající ve stínu jejich života, chci jim dát šanci na lepší existenci, protože duše umírající v utrpení nenalezne klidu. Pošpiněná se nemůže vrátit do proudu života, zůstane se motat kolem něj, utvoří vedlejší proudy, ale nestanou se součástí celku, ne dokud v nich nezazáří světlo. Naori se tam nevrátila..."
                              
„Ale být ve vedlejším proudu přeci není prokletím, ne? Pořád bychom kolem sebe měli ostatní, další duše se stejným osudem. Nepatříme mezi ostatní, tak jsme si vytvořili své vlastí místo." poukáže s úsměvem drobná dívenka, na níž černovlasý upře svůj chladný pohled a pozvedne koutky ve smutném úsměvu, který se Hope zabodne do srdce.
                              
„Možná máš pravdu... Ale já se s tím nesmířím. Hope, nejsem ty, nemám tvou něhu, pochopení a úsměv. A ani je mít nechci..."
                              
„Proč chceš zůstat ve své tmě? Proč radši nezačneš projevovat něhu, abys utvořil skutečná pouta?"
                              
„Protože ta temnota ve mně je jediným, co mi zůstalo. A má pouta jsou skutečná, my jsme skutečná rodina, navždy spolu, rozkvetlá zahrada plná různorodých sladkých vůní. Víš proč stíny voní jako květiny? Sladce, omamně."
                              
Hope zavrtí hlavou.
                              
„To je bolestí hnízdící hluboko v našem nitru. Díky ní jsme tak krásní a schopní kvést."
                              
„Bolest není krásná..."
                              
„Myslíš? Díky ní jsme se stali květinami a díky ní zůstaneme navždy spolu."
                              
„Někteří to tak nechtějí..."
                              
Yuki přistoupí k dívce a dlouhými prsty něžně pohladí kudrnaté vlasy nezkrotně tančící kolem obličeje. 
                              
„Věřím, že jednou pochopí a přijmou mou lásku k nim." s těmi slovy se otočí k odchodu.
                              
Hope zůstane sama stát uprostřed chodby sledujíc vzdalující se postavu stvořitele, který již příliš dlouho nezakusil něhu, lidství, teplo a skutečné pouto.