Vypustí svůj vztek ven, namíří jej na nebohé poupě před sebou, aby se začalo dusit pod palbou jeho unikající temnoty.
                              
Proč to děláš, květinko?! Ty přeci víš, že tě ranili, chtěli ti rozsápat duši, zjizvili ji, ale ty se stále oddáváš světlu?
                              
Stočí chladný pohled k dívce, jež se chytí za hruď, jak se jí do srdce zabodnou ostré, agresivní vlnky, narušují prostor její duše, rozechvívají jej a způsobují mučivou, bodavou bolest.
                              
„Nenávidět umí každý, Yuki..." zasípe.
                              
Tak nenáviď i ty!
                              
Kudrnatá zavrtí hlavou tak prudce, až jí hnědé kudrlinky zacloní výhled na bledého černovláska. Nechci... Nemohu... Ty mě taky nechápeš, nechápeš mou podstatu.
                              
Yuki se vrhne na dívku, aby ji povalil na zem, kde uvězní její drobné tělo snažící se bránit bolesti šířící se uvnitř jej. Z blízka se zahledí do čokoládových hlubin svírajíc její vlnky, aby cítila ještě větší bolest. Aby si uvědomila, že svou nekonečnou dobrotou svět nespraví, ne tento svět, který již dávno zanevřel na čistotu a nechal se dobrovolně poskvrňovat shnilým proudem života pod jeho povrchem.
                              
Svět je prohnilý, poupátko. Existence v něm jsou ošklivým nádorem. Nezaslouží si takové pocity. 
                              
Lžeš!
                              
„Myslíš své přátelé? Myslíš ty, jenž jsi okradla, ranila, opustila?" směje se. „Oni na tebe již zanevřeli, vzdej se jich! Vzdej se toho světla v sobě, zraňuješ se..." pohladí ji po hladké pokožce na tváři, avšak stále svírajíc její vnitřní oscilace.
                              
Neopustí mě, slíbili to. 
                              
„Pro lidi sliby již dávno přestali něco znamenat..."
                              
Avšak pro mě zůstávají nadějí. Nadějí, které ty ses vzdal a dobrovolně se nechal stáhnout do hlubin utrpení. „Cítím, že trpíš..."
                              
Yuki vztekle mlaskne, vytrhne jednu z mnoha vlnek v dívce, aby ukojil svou touhu a zmizí. Nechá drobné tělíčko ležet na zemi, kde lapá po dechu a vzpamatovává se z náhlého zmizení bolesti i mladíka. 
                              


                              
Hope si něžně hraje s malou bonsají v dřevěném květináčku na parapetu okna, za nímž se na svět usmívá rozjařené, podzimní sluníčko s příliš ostrými paprsky, které se dívce jako jehličky zabodávají do očí.
                              
Je to skutečně nepříjemné, avšak ona setrvává na denním světe ve snaze si přivyknout nové nesnášenlivosti. 
                              
„Nechápu to, Hope." promluví blondýnka nezvedající zrak od kresby na svém klíně. „Proč stojíš při té stvůře?"
                              
„Každý jsme svým způsobem stvůra."
                              
„Nech si svoji filozofii pro sebe, ano?" prskne podrážděně.
                              
Hope se otočí na krátkovlasou blondýnku, aby opět shlédla její hubenou, vysokou postavu a krásný, něžný obličej s nádherně zelenýma očima. „Je zraněný..."
                              
„Však nic jiného mu nepatří. Jen se podívej, co dělá! Z nás udělal věčně lačnící monstra, krade pocity a vyžívá se v tom."
                              
„Protože hledá svou růži, Emily. Zoufalá existence dělá zoufalé činy."
                              
„I když ty činy zraňují jiné, stále jej budeš podporovat?"
                              
„Nepodporuji jej... Sama nechci být stínem. Já jej chci osvobodit."
                              
„Jak?"
                              
„To ještě nevím..."
                              
Blondýnka se opět vrátí k tužce a papíru se zadumaným výrazem ve tváři. „Tehdy jsi říkala, že ta melodie je voláním o pomoc. Proč ho neslyším?"
                              
„Možná jej slyšet nechceš." praví mírně dívenka u okna.
                              
V pokojíku v zelených odstínech nastane ticho šířící se malým prostorem s krásným dřevěným nábytkem. Hope sedí na parapetu u bonsají, o které druhá dívka pečuje s neskutečnou láskou. Obdivuje maličké stromečky křehkého vzezření, jenž se nechaly zkrotit do této podoby. Jak mocný dokáže člověk být, když si něco usmyslí. Je to skoro až děsivé...
                              
„Strašně se jej bojím..." přizná Emily tiše. „Hope, věř mi, v něm není špetka citu. Ublížil mi a pokud s námi zůstaneš, ublíží i tobě."
                              
„Již se stalo..."
                              
„Tak mi vysvětli proč? Proč zůstáváš tak nechutně hodnou?"
                              
Proč jen?
                              
Hnědooká se zahledí na jasné nebe mhouříc oči v návalech fotonů na její sítnici. „Již více nemám ráda slunce... Možná nadešel čas naučit se milovat měsíc."
                              
Náhle se prudce narovná v zádech a obličej obrátí k lesu venku.
                              
Vlnka.
                              
Vlnky.
                              
Vlnění starostí, strachu, nejistoty a touhy po nalezení.
                              
Vlnění, jenž Hope zná důvěrněji, než si dokáže sama sobě přiznat.
                              
„Hope?" osloví ji nejistě druhý stín, když si všimne jejího zaražení, avšak po vyslovení dívčina jména, se kudrnatá vrhne z okna ven a zmizí v mozaice lesa. „Hope!"
                              
Utíká nedbajíce bosých nohou, do kterých se nelítostně zabodávají kamínky a úlomky větviček, nedbá chladu, jenž se zahryzne do odhalené kůže krytou pouze lehkým tmavě modrým tričkem a černými tepláky. V mysli má jediný obraz a žene se za jeho hmotnou oscilací. 
                              
„Neopustíš mě?"
                              
„Nikdy."
                              
„A když já opustím tebe?"
                              
„Tak si tě najdu."
                              
Jak je to dlouho? Dívce ta chvíle připadá jako týdny, málem si již povolila zapomenout na svět za zdmi stinného doupěte, málem zapomněla na to, kdo ji čeká na druhé straně. Ale i tak, i když stále nepřijala své nové já, cítí, že slova, vlnky a přítomnost všech v domě se začíná zarývat do nebohé dušičky. Opatrně ji naťukávají, ničí ochranný obal, její brnění s touhou prodrat se mnohem, mnohem dále do stále lidského nitra.
                              
V průduškách ji štípe studený vzduch prosycený vůní a vlhkostí lesa, ale adrenalin vyplavený do krve, tlumí všechny ty nepříjemné pocity a nechává nohy běžet dál, dál a dál.
                              
Dál dokud nespatří dvojičku nejistě kráčející lesem, rozhlížející se po pro ně neznámé krajině. Šíří do svého okolí výrazně vonící vlnky plné stísnění.
                              
Hope si je jista, že nebude jediná, která jejich výraznou přítomnost zaznamenala, avšak teď má v mysli jediné. Neopustili mě.
                              
Chlapec se špinavě blond vlasy se otočí a při spatření té, kterou hledá, se zarazí. Zůstávají na sebe hledět, bez pohybu, beze slova, bez myšlenky.
                              
Dlouhovláska vedle mladíka se také otočí směrem kudrnaté: „Hope!" vyjekne a vyřítí se směrem k drobné dívence stojící nedaleko od nich. 
                              
„Mari! Damiene!" Hope pláče. Padne do náručí svých přátel a pláče.