Slabost... Prolétne kolem nich vzduchem černovláskova vlnka a Grace se v duchu zasměje jeho dětinskosti, když si uvědomí jeho chladnou přítomnost krčící se v kuchyni. 
                              
„Naori byla jeho starší sestra."
                              
„Sestra? A ona... není stínem?"
                              
V tmavých očích postarší ženy dívka spatří smutek, skutečný a trýznivý smutek rozechvějící svou existencí vzduch naplněný ranním, ostrým sluncem. „Zemřela před tím, než on sám se jím stal."
                              
„Miloval ji." podotkne Hope při vzpomínce na mladíkovo nitro, v němž se bezostyšně přehrabovala, zatímco jí stín skučel v náručí. 
                              
„A pro jeho záchranu udělala vše, co mohla. Obětovala se pro něj..."
                              
„Proč?"
                              
Grace lehce vezme dívku za ruku s pohledem zabodnutým do jejího nitra. „Sám si to nechce přiznat, ale potřebuje tě, Hope. Potřebuje tvoji něhu."
                              
„Nevím, zda mu ji dokáži dát..." praví v mysli stále uchovávajíce touhu po návratu domů, k rodině, přátelům, do školy, do svého života.
                              
„Já vím, že dokážeš." usměje se šťastně žena. „On potřebuje tebe a ty potřebuješ jej. Cítíš to, viď?"
                              
Mladší stín nejistě odvrátí pohled, kterým zabloudí opět k výhledu z okna. 
                              
Cítí... Avšak proč pociťuje tyto touhy, potřeby, pocity? Která její část je vyžaduje se stále sílícím křikem? 
                              
Proč se pro mne zdá být tak důležitým?
                              
Vstane od stolu, tiše projde prázdnou jídelnou a stane v kuchyni, kde čokoládovýma očima zabloudí k černovlasému obdarujíc jej úsměvem.
                              
Mladík dál zůstává sedět opřený o zeď bez jediné známky emoce v obličeji či ocelově šedých očích, jen na dívku vzhlíží a čeká na její rozhodnutí pro další konání.
                              
Ta si sedne do tureckého sedu naproti zahradníkovi. „Necháš mě tě zachránit?"
                              
Sleduje, jak se k ní druhý otočí profilem a pohled nechá ustanout na ledničce kousek od nich. „Před čím bys mě chtěla zachraňovat? Přede mnou? Před mou temnotou? Již jsem ti říkal, že nejsem jako ty. Já toto vše přijímám, patří ke mně, nevzdám se toho."
                              
Hope se zachmuří, když si uvědomí křehkou dušičku černovláska tonoucí v mrazivé temnotě. Volá o pomoc, potřebuje ji, ale její stinný vlastník je neskutečně tvrdohlavý. 
                              
Raněný...
                              
„Skutečně nejsem ty... Nerozumím tvým touhám, tvému smíření se s temnotou. I když mi teď řekneš ne, pokusím se tě dostat ze spárů temnoty, protože nevěřím, že do ní patříš, Yuki." mírně se pousměje mladíkovým směrem, ale ten její úsměv ignoruje nespouštějíce zrak z ledničky. 
                              
Do kuchyně z jídelny pronikají zlatavé sloupy slunečního svitu, v nichž se vznáší maličké částečky prachu tvořící zlaté třpytky. Hope všechen ten krásný výjev vnímá jako nepatřící k dvojičce sedící na zemi v kuchyni, nelíbí se jí ten kontrast.
                              
Mladík se tiše zasměje, je to takový ten nebezpečný smích v hrdle nechávající tělo toho, jenž poslouchá, ztuhnout nejistotou, možná strachem.
                              
„Ach, květinko... Grace měla pravdu, když říkala, že jsi pro stinný svět nebyla stvořena... Tak naivní, hloupoučká, pitomě hodná. Baví tě to? Předstírat, jak jsi nevinná a vždy dobrá? Bavíš se tím vším?!" křikne již rozklepán vzteky.