Slunce zapadlo, vzalo s sebou poslední stopy dne a ponechalo svět napospas temnotě, temnotě mírnější, než je ta v srdci drobného stínu svírajícího své poupátko pod hrdlem a topícího jej ve svém rozbouřeném vnitřním oceánu.
                              
Náhle se dívenka usměje, roztřesenou rukou se natáhne k tváři druhého a lehce jej pohladí po studené pokožce. Yuki sebou cukne, dívku prudce upustí, takže se zřítí k zemi, a sám udělá několik zmatených kroků vzad sledujíc, jak se květinka rozkašle nad náhlým přívalem vzduchu v průduškách, poté na něj vzhlédne. „Ty přeci nejsi sám..."
                              
Prostor kolem dvojice se rozechvěje v záblesku minulosti, která na pár vteřin pohltí jejich svět. Yuki pootočí hlavu doprava, kde uvidí stát černovlasou dívku, krásnou dívku. Dlouhé černé vlasy do pasu, oči mandlovitého tvaru s dvěma černými propastmi, světle modré kimono přepásané růžovým pásem. Hope na mysli vyvstane označení víla. Jak křehce dívka působí, nejen svou hubenou postavou vyšší, než je ta Hope, ale i neskutečně smutným pohledem, jenž upírá na chlapce před sebou. „Ty přeci nejsi sám, Yuki..." pronese zkroušeně.
                              
Hnědovláska přelétne pohledem ke strnulému stínu, v jehož očí se vylije bolest, zoufalství a slzy. 
                              
Pláče.
                              
„Naori..."
                              
Hope se musí chytit za srdce, jak jí rozbolelo z ostrých vlnek šířících se pokojíkem.
                              
„Nejsi sám..."
                              
„Lhala jsi mi." Zašeptá směrem k neznámé dívce Yuki nespouštějíce z ní ublížený pohled. 
                              
Naori se smutně pousměje, udělá pár kroků v před, aby stanula přímo u mladíka, v tu chvíli Hope zahlédne skulinku. Prudce se postaví, rozeběhne se temným pokojem a sevře chlapce ve svém náručí, při čemž do něj zapustí vlákna své existence.
                              
Ta dívka tě donutila shodit hradby, proč?
                              
Její chapadla přivítá hutná temnota, přes kterou se musí prodrat s vypětím mnoha sil, než se dostane dovnitř Yukiho. Lepkavá, studená, zlá tma dívku dusí, avšak ona se ji snaží ignorovat pro soustředění se na pocity skryté v jejích oblacích. 
                              
Pocítí vzdálené sevření, jak v hmotném světě mladík pevně obejme její tělo za doprovodu skučení.
                              
Nechce ji uvnitř.
                              
Nechce, aby z něj tahala řadu let starou bolest.
                              
Nechce, aby ji spatřila.
                              
Avšak zdá se být tak bezmocný. Proč? Proč tato dívka, to nerozkvetlé poupě, ta ztracená existence dokáže proniknout tak hluboko? 
                              
Prorazí první zámek. S hlasitým prasknutím se obsah kdysi uzamčené skříňky vylije ven, aby navrátil majitele do starých muk.
                              
Malý, černovlasý chlapec, ještě dítě, pobíhá s úsměvem na tváři po zelenkavém trávníku ve slunečním odpoledni. „Naori, Naori, chyť si mě!" píská zvesela na starší dívku běžící jeho směrem.
                              
„Yuki! No tak, zastav, ty malý nezbedo." Čertí se černovlasá za jeho zády.
                              
Prohání se po travnaté ploše uprostřed městečka, kde zrovna probíhají trhy naplňující ovzduší spoustou lákavých vůní. Všude spousta lidí, hluk, někde bučí krávy, štěkají psy, vedle jednoho ze stánku si na něčem uloupeném pochutnává zrzavá kočka a ve všem tom chaosu se ještě prohánějí nezbedné děti rozjařené z konajícího se trhu.
                              
„Koupím ti tomorokoši!" na takové oznámení chlapec zareaguje prudkým zastavením, a ještě nadšenějším zavýskáním. 
                              
Další lupnutí, další zámek padne.
                              
Všude panuje noc, ticho, jen žáby u řeky pořádají koncerty, jejichž hluk se nese až do středu městečka. Černovlasé dítě rozespale prochází chodbou, když zaslechne zakňučení přinutící jej přestat si mnou ospalé oči a vzhlédnout k proužku světla vycházejícího z nedovřených, posuvných dveří. Potichu k nim přistoupí a pln zvědavosti nahlédne dovnitř, avšak pohled na scénu odehrávající se za papírovou zdí z něj stvoří zkamenělou sochu.
                              
S vykulenýma očima, pootevřenými ústy a hrůzou pobledlým obličejem sleduje, jak černovlasá dívka leží na zádech, dlouhé vlasy rozhozené kolem hlavy, zcela odhalená a nad ní se sklání muž nenechajícně hladící ženské tělo lapené v jeho spárech. Dítě skryté ve stínech sleduje, jak Naori zcela odevzdaně, s pohledem upřeným do stropu nechá muže ji líbat na rty, hladit po hrudi a vměstnávat se do jejího klína.
                              
Když však náhle stočí pohled ke dveřím a upře pohled do šedých očí mladšího, chlapec se rozběhne k úprku.
                              
Yuki i Hope teď oba sedí zhroucení, zapletení do vzájemného objetí utápějíc se v nekonečně hluboké laguně temnoty unikající z mladíkova nitra. Vzduch kolem nich se chvěje, jiskří a stává se mnohem energičtějším, než je obvyklé.
                              
Hnědovláska se rozhodne více zničeného stína netrápit a vzdálit se jeho temnému nitru. 
                              
„Pověz, proč ses stal stínem?"
                              
Chladný stín, krutý Yuki, děsivá noční můra se teď ublíženě krčí v dívčině náručí, kde jej Hope hladí po vlasech, užívajíce si jejich hebkost. Cítí jeho mírný třas a chaotické vlnění vymykající se jeho kontrole.
                              
„Ze stejného důvodu, proč se jím chceš stát ty." Odvětí tiše, na což se napřímí a zahledí se do čokoládových hlubin.
                              
„Já jím ale nechci být..."
                              
„Lhářko."
                              
„Nelžu."
                              
„Otevři se svým skutečným touhám, Hope."
                              
„A jaká touha tedy donutí člověka stát se bytostí temnoty?"
                              
„Touha po pohřbení všeho lidského."