Slyší smích.
                              
Všude okolo vnímá smějící se osoby, jejich těla se kroutí ve zvláštním rytmu života a ona jen klečí s hlavou skloněnou s pažemi uvězněnými za zády. Opět sebou cukne ve snaze prchnout před predátory kolem sebe.
                              
„Klid, koťátko, tady budeš. S námi budeš." Ozve se mužský hlas za jejími zády prosycen pobavením. 
                              
„Hej, Joshi! Hele, co jsme ulovili!" křikne jiný hlas na právě procházejícího mladíka, za nímž Hope obrátí pozornost. Zahledí se do bratrových světle hnědých očí a zakňučí.
                              
Pomoz mi, prosím!
                              
„No ták, kámo, pojď! Bude prdel!" směje se opět ten samý hlas směrem k hnědovláskovi. Ten ještě chvíli propaluje Hope zděšeným pohledem, než se mu zvednou koutky úst do úsměvu a zmizí ze zorného pole mladší sestry. 
                              
Omámená pocítí, že jí na pár chvil někdo uvolnil zápěstí, jen aby se jich hned ujaly jiné dlaně. 
                              
Joshi?
                              
Copak ji nezachrání? Copak to jen tak nechá? Souhlasí s tím? 
                              
Hruď zasáhne neskutečně bolestné bodnutí, když si uvědomí bratrovu zradu. Začne se zalykat, prosit o slitování, bránit se, avšak všem je jen pro smích. Sledují její kroutící se tělo, jenž se chvěje v návalech hrůzy, sledují slzy na drobném obličeji a smějí se, baví se. 
                              
Svět se točí, tančí v rytmu, jemuž Hope není schopna porozumět, motá se jí z něj hlava. Tvrdá, kamenitá zem se zarývá do odhalených kolen, teplý letní vánek hladí odhalenou kůži a světlo domu kousek od skupinky mladých lidí, hází mihotavé paprsky na kudrnatou oděnou ve volných kraťasech květinového vzoru a tmavého tílka, které si vzala na party u kamaráda.
                              
Vězení kolem zápěstí zmizí a vystřídá jej nakopnutí do zad přinutící dívku klesnou na všechny čtyři, kde zůstane hledět na zem pod sebou, když někdo chmátne po lehké látce tílka, aby jej následně z hubeného těla strhl.
                              
Hope vyjekne.
                              
Kolem se ozve tleskání a výkřiky, které dotyčného povzbudí v dalším konání, kdy dívku vymotá z podprsenky. Na to již oběť reaguje prudkým odstrčením násilníka a pokusem o útěk, který však skončí klopýtnutím, jak se jí motají nohy, a následným pádem do něčího náručí, v němž sebou začne divoce zmítat, ale skončí opět v kleče na zemi s pažemi za zády. 
                              
Teď již své slzy neskrývá, skutečně pláče a sténá.
                              
„Proč?" kuňkne zcela vysílená.
                              
„Hej, podej mi to, skvělý nápad! Nastav ji, šup. Usměj se holubičko." 
                              
Nesnáším zoologické zahrady... Vyvstane jí na mysli.
                              
Byla tam dvakrát v životě, dvakrát dívku donutili se stát jednou z davu, která se jen slepě raduje z tvora na druhé straně skla. Z tvora uvězněného, spoutaného, vystaveného na obdiv všem těm bezcitným bestiím z druhé strany. Vždy protestovala, hlasitě a z plných plic. Nesnášela ty pohledy na klece, stěny, skla. Pociťovala stejnou tíseň jako ona nebohá stvoření, jež celé měsíce chodí v jednom kruhu, na jednom místě, v neměnném prostředí.
                              
Teď je také lapeným zvířetem vystaveným na obdiv monstrům s foťáky v rukách.
                              
První blesk.
                              
Hope sebou trhne ve snaze odvrátit své odhalené tělo od zvědavých, slídivých očí všude okolo.
                              
„Mnah, ať sebou nešije..." ozve se nespokojeně jeden z fotografů.
                              
Další ruce, další doteky, další pot, pach, teplo, stisk, nehty zaryté v kůži, dech na zátylku, prsty ve vlasech, škubnutí, zvrátí jí hlavu dozadu, koleno v zádech. 
                              
Chvěje se jako opuštěný kvítek uprostřed chodníku ve větru prohánějícího se po liduprázdných ulicích. 
                              
„Bestie!" zaječí z plných plic. Každý zvuk je utrpením, krk má stažený hrůzou, jež hnědovlásku ještě několik měsíců neopustí a jako stín se s ní bude táhnout celičký život.
                              
Smích.
                              
Pocítí teplo na své hrudi a následný stisk. „Kotě nějaké placaté..." poznamená pobaveně mladík chmatající dlaněmi na ňadrech zubožené dívky, která zaboří řezáky do jeho paží. S vyjeknutím stáhne ruce zpět k tělu a kudrnatou uhodí do obličeje. „Svině."
                              
Další a další blesky telefonů ozařují noc uprostřed města, oslňují sítnice a způsobují bolest jejich oběti.
                              
Nechte mě být...
                              
Prostě mě nechte...
                              
Náhle voda, žádný vzduch, vůně třešňových květů, chlad, šero, pozdní sluneční paprsky a spousta slz, vzlyky, bolest a bolest a bolest.
                              
Zůstává se choulit na zemi, opuštěná, raněná, zneužitá, ponížená. Jediné, co dokáže je vzlykat nad svým osudem, přát si jeho konec, přát si zmizet, přát si jejich smrt. Tiskne čelo ke kolenům tvoříce tak sténající klubíčko.
                              
Pocítí další dotek na zádech, cizí dlaň lehce přistane mezi lopatkami, kam se po ní Hope ihned ožene s úspěšným zásahem. Prudce odrazí dlaň a s ní i jejího majitele, jehož dívka v záchvatu zmatení smíseného se strachem povalí k zemi, kde dotyčný těžce vydechne.
                              
Dívka chce vykřičet hlasivky, avšak je zahlcena vzlyky naplňující celičké hrdlo, tak jen mlátí pěstmi do hrudi osoby pod sebou.
                              
Bestie!
                              
Zrůdy!
                              
Monstra!
                              
„Tohle je zlo, květinko." Pronese úplně klidně osoba na zemi.
                              
Hope konečně posbírá svoji existenci a zastaví své konání, aby rozehnala slzy a mohla se tak zahledět na osobu, jíž uštědřuje slaboučké rány protestu. Již není v obrazu minulosti, zmizela monstra, jejich hlad, zůstal klidný večer a Yuki. Hledí do jeho ocelových propastí.
                              
„Stále věříš tomu, že jsme ti špatní? Že jsme ti zlý? Že já jsem zrůda?"
                              
Zmatená dívka propustí černovláskovo tělo a odplazí se do rohu místnosti, kde přitiskne stehna k hrudi a uzamkne polohu v objetí paží.
                              
V nitru stále rezonuje hrůza otevírající staré rány. 
                              
„Řekni, kdo ve tvém životě je skutečnou zrůdou?" udělá krok směrem k uzlíčku nervů choulícího se v rohu mezi stíny.
                              
„Proč jsi to udělal?"
                              
„Nic jsem ti neprovedl."
                              
„Proč jsi mě tam vrátil?!" rozkřikne se, zabodne pohled do jeho chladného výrazu.
                              
Yuki si k dívence přidřepne, aby ji lehce vzal za bradu, kterou stiskne mezi palcem a ukazovákem, a uvěznil hlubiny ve svém chladu. „Lžeš..." zašeptá. „Lžeš sama sobě, Hope. Odvracíš se od reality, od pravdy a tvoříš si svoji krásnou, bezchybnou iluzi utopie. Copak nevíš, že lhát se nemá?"
                              
Hope odtrhne jeho ruku, avšak černovlasý ji popadne za pramen vlasů stáhnouc tak dívku zpátky k sobě. „Přestaň s tím... Přestaň se otáčet zády a vykveť. Pohlédni pravdě do očí, poddej se jí. Oni jsou zrůdy, oni ti zničili život, oni jsou stíny tvé existence, ne já, ale oni. Obrať tu svoji nenávist k těm, jenž si ji zaslouží. Já to nejsem a ty to víš... Dany měl pravdu, poupátko. Ty to víš, ty to cítíš... Odvrhni své lidství." 
                              
Hnědovláska polkne. „Nechci být zloděj, zrůda..."
                              
Yuki se rozesměje. Hope sleduje jeho krásný úsměv, bílé zuby, přivřené oči, poslouchá ten nezvyklý zvuk jeho osoby. „A bojuješ o své lidství?" otáže se pobaveně. 
                              
Otázané zamrazí v zátylku. „Bojuji o sebe..."
                              
„Ty jsi teď stínem,květinko moje. To jsi teď, k nám patříš. A lidé?" zamyslí se, na což jehopohled potemní. „Větší zrůdy jsem nepotkal..." zavrčí.