Chci ven...
                              
Bojím se...
                              
Proč tady ještě musím být?
                              
Ještě více si přitáhne kolena k hrudi a nepřestává očima těkat po naprosté tmě kolem sebe. Tvrdá, kachličková podlaha jej tlačí a studí do holých tkání nezahalených do jediného kusu oblečení. Zcela odhalený sedí v rohu malé, skutečně malé, temné místnosti bez oken, bez světel, bez nábytku.
                              
„Jsem zlý chlapec..." zašeptá, aby v trýznivé atmosféře místnosti zaznělo alespoň nějaké hřejivé lidství. Avšak pouze v něm bodne sebelítost, když si uvědomí, že je sám, opuštěný, nechtěný, nespravedlivě potrestaný.
                              
„Danieli, jsi sobec. Být sobec je zlé, rozumíš? Musíš se této vlastnosti zbavit. Chápeš? Tak je to správné, tak to má být. Jsi zlý hoch." 
                              
Opře si studené čelo o kolena a hluboce vydechne teplý vzduch do svých slabin, kde jej příjemně zašimrá, jak se zmrzlé tkáně rozehřívají v teplém ovanutí. 
                              
V myšlenkách převaluje své jednání, chování, ale nenachází nic, zač by měl být potrestán. A přesto byl zavřen zde, v trestárně, jak to nazval.
                              
Nenávidím to tady!
                              
Na to prudce zvedne hlavu a zahledí se do naprosté tmy před sebou, nakloní hlavu ke straně a se svraštěným obočím opraví své myšlenky: „Nenávidím jej..."
                              
Ta slova chutnají trpce, hořce a vypalují mu díru do jeho dětského srdíčka, avšak jejich pravdivá povaha chlapci poskytne alespoň chvilkovou úlevu od tísně v hrudi. 
                              
***
                              
„Nenávist je v pořádku..." zašeptá tiše kudrnatá.
                              
Dítě v jejím náručí se zavrtí, odtáhne své tělo a zahledí se zcela vážným, rozhodně nedětským pohledem do jejích hlubin. „Hope, jsi si jista, že i tato nenávist je v pořádku?" zeptá se se slzami na krajíčku, které si o pár vteřin později razí cestičku skrze jemné chloupky na tvářích. 
                              
„Je v pořádku." potvrdí odhodlaně svá slova.
                              
„Nechápeš to... Nic nevíš..." vzlyká zlatovlásek.
                              
Hope mlčky vyčkává, cítí jeho bolest, stín tlumící jeho záři, chutná jeho šero nitra. Na jazyku cítí stejnou hořkost jako on, v duši stejnou bolest, v srdci stejnou nenávist. 
                              
A v celé bytosti neskutečný strach.
                              
„Ty přeci víš, že všichni zde jsme mrtví. Všechny květiny žijí ve stínu smrti."
                              
„Vím..."
                              
„Ty jsi také zemřela, pamatuješ?"
                              
Zahlédne dva rychle se řítící světelné body, zaslechne skřípění rychle sešlápnutých brzd a pocítí neskutečně tvrdý, tupý náraz do těla, jenž dívku odmrští o kus dál, aby následně tvrdě dopadla na chladnou silnici. V hlavě ji tepe, v celičkém těle tepe, vidí krev, cítí teplou tekutinu na své tváři, sleduje tašku pohozenou kousek od její bezmocné existence.
                              
Umírá.
                              
Poslední myšlenky nestinné Hope patřily nedodělaným úkonům, které již nedokončené zůstanou.
                              
„Pamatuji..."
                              
„A já taky zemřel."
                              
„Jak jsi zemřel?" z té otázky dívce přeběhne mráz po zádech. Právě se otázala dítěte na jeho vlastní smrt. Právě se otázala dětské duše, jak skonala, kdo jí ukradl všechna ta léta, jež dostala darem. A která již nikdy nikdo nevrátí. 
                              
To dítě zemřelo...
                              
To dítě je mrtvé...
                              
Copak existuje něco smutnějšího, než smrt dítěte? 
                              
Daniel ji obejme kolem krku, na nějž přiloží lehce své rty. „Zabil mne můj vlastní otec." zašeptá otírajíc měkké polštářky o její voňavou pokožku.
                              
V Hope vše ztuhne, zastaví se všechna krev v žilách, všechny pochody v buňkách i všechny myšlenky. Jediné, co se v ní pohybuje, je doznívající věta vyslovená raněnou květinou v jejím náručí.
                              
„Lidé nenávidí... Já jej nenáviděl." pokračuje dále šeptem do její pokožky, na níž vyskočí husina a jeho dech se tak zdá mnohem teplejším. „Ale jako květina cítím jinak."
                              
„A co cítíš teď?" zašeptá po vzoru Danyho.
                              
„Něco mnohem silnějšího než nenávist, však ty to cítíš. Vím, že jsi to již objevila, Hope. Proč to nechceš vidět?"
                              
„Protože to nejsi ty..."
                              
„A kdo to tedy je, když ne já?"
                              
„Temnota v tobě."
                              
Zlatovlasý zavrtí hlavou. „Mýlíš se. Jsem to já, já jsem ta temnota, já jsem ten pocit, já jsem Dany."
                              
„Ne, nejsi. Nevěřím ti." vrtí horlivě hlavou v nesouhlasu s jeho slovy. „Vždyť jsi dítě, čistá dušička, něco takového nejsi ty. To do tebe zasel on, viď?"
                              
Drobné dlaně obemknou jemný obličej, dětský, mírně zvednutý nosík se opře o její a spojí čela. „Jsem dítě tělem, jsem dítě i chováním, ale mé pocity patří raněnému stvoření. Má duše je zjizvená a ty jizvy stále krvácejí a on mě zachránil. Hope, já mám konečně domov, kde se mohu smát. Mám lidi, co mě milují. Mám jeho navěky věků. Ta temnota v nás neznamená zlo, já v ní spatřuji naději. A stejně jako ty vidíš do mne, já vidím do tebe... Nechceš si to přiznat, ale i pro tebe je novým, lepším začátkem."