„Nemáš právo." zasyčí nazlobeně.
                              
„Ty nemáš právo!" vyjekne stále vztekle chlapec, avšak když jej náhle dívka popadne za bradu, všechen vztek vyprchá a zůstane pouze šok, když pocítí její existenci uvnitř sebe.
                              
Dívenka zavře oči a nechá se zcela polapit rozbouřeným nitrem drobného hybrida před sebou. Copak v sobě nosíš? Kdo tě tak moc ranil?
                              
Propluje stinnou mlhou až k jeho temnotě, kde se začne rozhlížet kolem sebe zahlcena všelijakými obrazy chlapcovi minulosti. Není to ta stejná temnota, jakou v sobě vězní Yuki, je řidší, méně hutnější a slabší, avšak stálé poskytuje útočiště minulosti, minulému já, minulé existenci. Obrazy se vynořují a zase topí v černých vlnách nehmotného.
                              
V mysli jí vyvstane obrázek, kdy sedí na břehu řeky za východu slunce, jenž hází paprsky na vlnící se hladinu vytvářejíc tak odlesky ozařující její sítnici. Třpytění se náhle objevuje a zase mizí. Bez řádu, bez upozornění, naprosto svobodně, náhodně a nekontrolovatelně. Hope nekonečně dlouhou dobu dokázala sledovat ten třpytící se poklad pomalu mizející v začínajícím dni. 
                              
Danielova minulost byla jako ty odlesky na hladině řeky. 
                              
***
                              
Venku prší. Velké dešťové kapky agresivně bijí do oken, která do ztichlé místnosti šíří tupé údery. Šedivá obloha pohlcuje vše pozitivní ponechávajíc jen melancholické pocity pomalu rezonující osobami sedícími kolem stolu v osvícené místnosti. Nehybně sedí na židlích, ruce sepnuty a položeny na stole, pohledy sklopené, ústa pevně sevřená.
                              
Malého chlapce bolí hýždě z příliš dlouhého sezení u stolu, jež se zdá být nekonečným, proto se mírně zavrtí a nespokojeně mlaskne.
                              
Netuší, že tímto nepatrným pohybem, protestem, nesouhlasem spustí kaskádu velice nepříjemných událostí.
                              
Statný muž po jeho boku vzhlédne a tvrdým pohledem se zabodne do nevinné tváře zlatovlasého andílka po svém boku. Chlapec vycítí jeho pohled, nahrbí se a stočí k němu pozornost, aby pohlédl na muže s ostrými rysy ve tváři, krátkým strništěm a tmavě šedými vlasy po stranách obličeje. Nechce se dívat na jeho rozhněvaný pohled, proto sjede očima níže na knoflíčky bílé košile. Aby se skryl před hněvem otce, aby jej nemusel vidět, aby mohl předstírat, že neexistuje.
                              
„Je zde nějaký problém, Danieli?" otáže se pevným, hlubokým hlasem, jehož chlad dítětem projede jako blesk. 
                              
Zavrtí hlavou.
                              
Chvíli se místností šíří jen hluboké dechy ostatních členů rodiny. Chvíli je ticho, nikdo se nehýbe. 
                              
Ticho před bouří...
                              
Poté vysoký muž prudce stane, židle s nepříjemně hlasitým prásknutím spadne na podlahu, kam o chvíli později dopadne i světlovlasé dítě, které muž svou velkou dlaní uhodí do drobného obličeje.
                              
Dany se rozpláče.
                              
„Je zde důvod k pláči, Danieli?" položí další otázku otec.
                              
Otázaný není schopen v záplavě vzlyků odpovědět, jen se krčí na podlaze ve snaze s ní splynout, aby jej otec více neviděl.
                              
Avšak ten se pouze sehne, napřáhne ruku a opět dítě uhodí nedbajíc strachu v jeho mladičkém nitru.
                              
***
                              
Hope sevře droboučké chvějící se klubíčko ve svém náručí šeptajíce mu uklidňující slůvka do hustých, heboučkých vlasů.
                              
***